V úterý poslanecká sněmovna projednávala na návrh místopředsedy KDU-ČSL Jana Bartoška rezoluci o protižidovských náladách, která kromě několika nekontroverzních bodů odsuzuje propalestinské hnutí Boycott, Divestment, Sanctions (BDS) jako antisemitské. Dění ve Sněmovně v mnoha ohledech není vzhledem k dlouhodobě tvrdě proizraelské orientaci české zahraniční politiky překvapivé a jde ve šlépějích Německa nebo USA. Nálepkování a napadání propalestinských aktivistů je ale chybou hned v několik ohledech.

Izrael nerovná se Židé
Hned na úvod bych rád uvedl, že z řady důvodů hnutí BDS osobně nepodporuji. Údajný antisemitismus jeho stoupenců a stoupenkyň mezi ně ale rozhodně nepatří. BDS vzniklo v roce 2005 jako iniciativa palestinských občanských organizací, která má za cíl skrze mezinárodní bojkot Izraele vést ke splnění tří požadavků: konec okupace palestinských území, úplné zrovnoprávnění izraelských občanů arabského původu a návrat palestinských uprchlíků do Izraele. BDS tedy ve svém programu míří velmi specificky na Izrael a jeho politiky. Jádrem kritiky je argument, že zaměření se na Izrael je jen záminka a skutečnou motivací stoupenců hnutí je nenávist vůči Židům.

Souhlasím s oponenty BDS a propalestinského hnutí obecně, že v globální perspektivě je Izrael vystaven kritice, které je řada dalších států ušetřena. Přestože například damašský režim systematicky masakroval civilisty během občanské války, byla Sýrie kritizována jen zlomkem rezolucí v porovnání s Izraelem, což je zcela neomluvitelné. V tomto ohledu kritici BDS často uvádějí, že aktivisté opomíjí systematické porušování lidských práv v dalších zemích v regionu Blízkého východu i jinde, a tak aplikují „dvojí standarty“, což je podle známého testu 3D Natana Šaranského vede démonizace a delegitimizace Izrael jeden ze znaků antisemitismu. Při bližším přezkoumání se ale situace ukazuje být mnohem složitější.

Nejen že se řada aktivistů BDS angažuje i v dalších lidskoprávních kauzách a kampaních, což poněkud nabourává jejich obraz jako antisemitských štváčů. Především se ale země jako Írán a Saudské Arábie neoznačují za jediné demokracie a výspy západního světa v regionu, jak to činí Izrael. Jinými slovy, pokud přijmeme, že Izrael je stát, který se zavazuje řídit se demokratickými normami a má zajišťovat rovné zacházení všem svým občanům, je přirozené, že řada lidí na ně klade vyšší nároky než na země, které jsou programově teokratické a autoritářské.

Dále je pak dobré uvést, že žádný jiný stát v regionu se také dlouhodobě netěší tak úzké spolupráci a podpoře ze strany Spojených států a do menší míry EU. Je pak logické, že velká část levicových kritiků vnímá izraelské kroky vůči Palestincům mnohem více problematicky, než kdyby se jednalo o stát, který nemá s jejich vlastními zeměmi žádné styky a neprofituje z rozsáhlých politických, ekonomických a akademické vazeb. A v neposlední řadě, skutečnost, že na Blízkém východě a jinde ve světě existují autoritářské režimy, není argumentem pro pranýřování kritiků Izraele. Naopak bychom měli důrazněji trvat na tvrdém postoji vůči všem zemím, které porušují lidská práva (a v případě ČR například nevyvážet zbraně do Saudské Arábie).

Dalším argumentem označujícím BDS za antisemitské je jeden z jeho proklamovaných cílů, kterým je návrat palestinských uprchlíků do Izraele, tj. území odkud jejich předci odešli nebo byli vyhnáni mezi nově vzniklým státem a arabskými sousedy během let 1947 až 1949 (přesná rekonstrukce i zhodnocení událostí je stále předmětem historiografických, ale i politických sporů). Podle většiny Izraelců a jejich sympatizantů by to znamenalo „zničení židovského státu“, což se objevilo i během debaty v Poslanecké sněmovně. Tento jazyk evokuje rozsáhlé masakry Izraelců, BDS je ale iniciativa, která se snaží situaci v Izraeli a Palestině změnit nenásilnými prostředky. Hnutí vzniklo z velké části jako odmítnutí terorismu a ozbrojených útoků palestinských frakcí, jejichž akce byly široce kritizovány mezinárodním společenstvím, které vyzývalo Palestince k zanechání násilí – což je právě to, co BDS prosazuje. Je pravda, že přistoupení na požadavek návratu uprchlíků by zásadně změnilo podobu izraelského státu, který by ztratil svůj židovský charakter. Jak ale píše americký autor židovského původu Peter Beinart, „snažit se nahradit izraelský etnický nacionalismus nacionalismem občanským není samo o sobě projevem nenávisti“. A v každém případě se ale rozhodně nejedná o záměr Izrael fyzicky zničit.

Nakonec se tak ukazuje, že čeští poslanci a poslankyně, kteří rezoluci proti BDS podporují, nejsou schopni rozlišit mezi kritikou izraelského státu a jeho politik vůči palestinskému obyvatelstvu na jedné straně, a protižidovské nenávisti na straně druhé, což je problém, na který upozorňuje řada domácích i zahraničních expertů a autorů. Ačkoliv můžeme s postoji BDS nesouhlasit, bojkot patří mezi legitimní a dlouhodobě používané prostředky mezinárodního nátlaku na státy, jehož politiky vnímáme jako nepřijatelné.

To rozhodně neznamená, že bych popíral přítomnost antisemitů v řadách BDS. A ano, mezi lidmi asociovanými s tímto hnutím se objevily skutečně odporné názory vyzývající k fyzické likvidaci Izraelců i Židů. Tyto názory ale nedefinují celé hnutí jako takové, a bylo by proto lepší používat k identifikaci osob zastávajících antižidovské postoje jemnější metr. Je dle mého názoru také relevantní, že ve Spojených státech BDS podporuje i celá řada občanů židovského původu. A pokud českým poslancům a poslankyním leží na srdci rasismus v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu, bylo by vhodné se podívat i na druhou stranu konfliktu.

Radikalizace Palestinců nebo Izraelců?
Aktivity a vzrůstající mezinárodní úspěch BDS je nutné situovat v kontextu vývoje v Izraeli a na palestinských územích. Navzdory dominantnímu narativu v české společnosti je izraelská kontrola Západního břehu a blokáda Pásma Gazy velmi vzdálená obrazu benevolentní a pro Palestince prospěšné vládě. Podle izraelské lidskoprávní organizace B’Tselem zemřelo od ledna 2009 do letošního července rukou palestinských útočníků 60 izraelských civilistů, z nichž bylo 10 dětí, a 67 příslušníků ozbrojených sil. Za stejné období bylo Izraelci zabito 3454 Palestinců, z toho 782 dětí, a jen mezi oběťmi v pásmu Gazy (celkem 3035 zabitých) bylo 1767 prokazatelně nezapojených do násilností ve chvíli zabití.

Tato nerovnováha se odráží i v celé řadě dalších aspektů. Na Západním břehu existují dva paralelní právní systémy: Izraelci žijící v osadách podléhají izraelskému civilnímu právu, zatímco Palestinci jsou souzeni vojenskými soudy. Zde izraelští žalobci dosahují úspěchu, tj. odsouzení obžalovaných, v téměř 100 procentech případů (například v roce 2010 to bylo šokujících 99,47 procent), o čemž si můžou jejich protějšci ve vlastním Izraeli nechat zdát. Porušování základních lidských práv probíhá i v dalších ohledech. Izraelské bezpečnostní složky zadržují ve vězení stovky nezletilých Palestinců, včetně několika mladších 14 let. Šin Bet, izraelská tajná služba, často používá při výsleších Palestinců tzv. „speciální zacházení“, což není nic jiného než eufemismus pro mučení.

Dále pokračuje výstavba osad na Západním břehu, jejichž existence porušuje většinovou interpretaci mezinárodního práva. V rámci předvolební kampaně Benjamin Netanjahu slíbil, že pokud bude znovu zvolen premiérem, anektuje velkou část Západního břehu. Co uniklo velké části českých médií je skutečnost, že částečnou anexi prosazuje i řada dalších stran včetně Modro-bílé koalice, Netanjahuova hlavního protivníka v nadcházejících volbách. Když pomineme skutečnost, že se jedná o (další) hrubé porušení mezinárodních norem, velká část expertů se shoduje, že tento krok by učinil možnost vzniku samostatného palestinského státu již zcela nemožnou.

Poslední skutečnost poukazuje na to, že i samotná izraelská politika se za posledních dvacet let zradikalizovala a významně posunula doprava. O tom svědčí to, že dle posledních průzkumů se do Knessetu, izraelského parlamentu, za několik dní s velkou pravděpodobností dostane i Otzma Yehudit. To je strana, která je ideologickým a duchovním pokračovatelem strany Kach založené extrémistickým rabínem Meirem Kahanem. Ten mimo jiné prosazoval uzákonění podřadného postavení Arabů v Izraeli a kriminalizaci arabsko-židovských sexuálních vztahů. Kromě adorace Kahaneho mají přední členové strany ve svých domovech vylepené nástěnné fotografie Barucha Goldsteina, který v roce 1994 v Hebronu povraždil 29 palestinských muslimů během modlitby.

Otzma Yehudit ale rozhodně není jediným reprezentantem extrémismu v Izraeli. Člen vládní strany Likud nedávno ve slovní potyčce s poslancem arabského původu označil Židy za „speciální rasu“, což evokuje kategorie, před jejichž znovuobjevením se nyní Bartošek snaží dle svých slov ochránit Českou republiku. Jeden z předních izraelských ortodoxních rabínů v roce 2016 prohlásil, že Nežidé by v Izraeli měli mít dovoleno zůstat, pouze pokud budou sloužit Židům. A současný ministr dopravy Betzalel Smotrich prosazuje separace židovských a arabských ženy v porodnicích. Ve světle těchto a řady dalších výroků je nejen oprávněné se ptát, jestli jsou radikálnější propalestinští aktivisté, nebo nezanedbatelná část izraelské reprezentace, ale je i jednodušší pochopit, proč se Palestinci a jejich podporovatelé uchylují k prostředkům, které můžou působit jako radikální.

Nezamýšlené (a negativní) dopady
Dalším důvodem, proč být vůči stigmatizaci BDS ostražitý je i zvážení důsledků tohoto kroku na vnímání antisemitismu. Pokud je ale snahou Bartoška skutečně bojovat proti této podobě rasové nenávisti, odsouzení hnutí BDS může mít kontraproduktivní důsledky. Jak i on sám říká, v ČR je úroveň antisemitismu velmi nízká v porovnání s jinými zeměmi i v historické perspektivě. Zároveň je dobré zdůraznit, že v ČR jsou aktivity BDS marginální a počty jejich podporovatelů se pohybují, dle mých soukromých odhadů, v jednotkách. Ostatně podle zprávy Českých novin i sami někteří poslanci vyžadovali vysvětlení, co BDS vlastně je, jelikož o hnutí nikdy neslyšeli.

Označení kritiky izraelského státu (i tak radikální jako zastává BDS) jako antisemitismu ve výsledku vyprazdňuje pojem, který má zcela oprávněně v českém, evropském i světovém kontextu mimořádně varovné postavení. Pokud nebudeme schopni rozlišit kritiku jednoho státu od skutečného rasismu, naše schopnost zachytit případný návrat protižidovské nenávisti se sníží. Nelze ani vyloučit, že veřejnost jednoduše přestane brát tuto hrozbu vážně.

Identifikace antisemitismu s BDS a levicovým aktivismem navíc ignoruje mnohem bezprostřednější rizika pro židovskou komunitu. Ve Spojených státech (kde skutečně dochází ke znepokojivému nárůstu antisemitských incidentů) řada autorů židovského původu argumentuje, že zaměření se na BDS a levicové aktivisty obecně vede k ignoraci pravicového extrémismu, který představuje skutečné nebezpečí pro židovskou komunitu. Není náhodou, že nejhorší antisemitský masakr v americké historii, zavraždění jedenácti modlících se v synagoze v Pittsburghu minulý podzim, provedl útočník, který se hlásil k ideologii postavené na údajné nadřazenosti bíle rasy.

Co ostatní rasismy?
V neposlední řadě ale snaha českých poslanců bojovat proti BDS a antisemitismu, které má hnutí údajně šířit, ukazuje dvojí metr, když dojde na odsuzování různých forem rasismu. Otevřeně protižidovské projevy jsou v českém veřejném prostoru stále nepřijatelné. To ale rozhodně neplatí o nenávisti vůči dalším skupinám obyvatel. Dle existujících průzkumů jsou Češi na špičce závodů o nejvíce nesnášenlivý národ Evropy – například zpráva z roku 2015 uvádí že pouze 11 procentům dotazovaných by nevadilo, kdyby jejich dcera nebo syn měl za partnera osobu romského původu, u osob asijského původu se jednalo o 25 procent a u černochů a černošek o 21 procent. Rasově motivované útoky jsou v ČR v mnohem větší míře namířené nikoliv proti židovské komunitě, ale proti romské menšině. A výroky směřované proti muslimům a Romům volenými politiky by byly zcela nepřijatelné, pokud by jejich adresáty byly židé.

Navíc v posledních letech jsme svědky narušování historické paměti nacistické genocidy, což je proces, před kterým varuje i sám Bartošek. Babiš ještě za minulé vlády proslul svébytným chápáním kritérií, na jejichž základě fungovala internace Romů za druhé světové války, když prohlásil, že do romského tábora v Letech byli posláni ti „kdo nepracovali“. Na jaře tohoto roku předseda Senátu Kubera během obřadu v Terezíně pronesl plamenný projev, v němž odsoudil hrozbu nové totality v podobě ekologické a genderové ideologie. Když před několika lety kolovaly po českém internetu Škromachovy selfie z tryzny v Osvětimi, jeho počínání bylo hluboce pohoršující. Když ale premiér země zpochybňuje historii místa, které bylo integrální součástí plánů na fyzickou likvidaci celého etnika, a druhý nejvyšší ústavní představitel státu využívá vzpomínky na šest milionů zavražděných ke kritice feministického hnutí jakožto „nové diktatury“, je zábava jednoho poslance s jeho telefonem více méně neškodnou kratochvílí.

Pokud chceme skutečně zabránit dalšímu rozvoji rasové nenávisti, bylo by užitečnější bojovat proti jejím již existujícím projevům, ať jsou namířené vůči jakékoliv skupině, a nepřijímat rezoluce proti hrstce propalestinských aktivistů.

Jakub Záhora
Autor působí na Fakultě sociálních věd UK a specializuje se na Izrael a Palestinu.