Soudní pře o Ferdinanda Peroutku je v další fázi. Nejdříve pražský obvodní soud, odvolací městský soud, potom Nejvyšší soud, nyní opět obvodní soud. Právě soud jako takový se tu ale dostává do rizika. „Kde je vina a soud, tam je nezbytně i zákon, který vinu vymezuje a stíhá sankcemi. Prokurista K. neví o žádném zákoně, podle kterého by mohl být obžalován a souzen.“ Kdo by si myslel, že prokuristou Josefem K. z Kafkova Procesu myslíme obrazně novináře Peroutku nebo jeho vnučku, která se ho zastala, je vedle. Bezradnost K. je v této neobvyklé kauze nebezpečná především samotnému soudu coby instituci. Nepřekoná-li svůj historický nihilismus.

Spor o Peroutku má dvě roviny. První spočívá v minulosti, druhá v současnosti. V té první hledáme význam a dopad publikovaných Peroutkových textů v letech 1938 a 1939. V té druhé zatím nevíme, co je víc: Právo na ochranu osobní pověsti a cti, nebo právo na svobodu slova a názoru? Jenže nám tu situaci ještě komplikuje fakt, že ve sporu je důležitou postavou prezident republiky. Ten je v určitých situacích daných ústavou a dle svých kompetencí nejreprezentativnějším mluvčím státu a jeho občanů před zahraničím. Advokáti zúčastněných stran soupeří o váhu prezidentské indemnity a o adresáta zodpovědnosti za to, co žalující strana považuje za pomluvu mrtvého novináře. A soud hledá cestu, jak dát procesu zákonnou fazónu.

Nejdříve k otázkám historickým
Dvě stěžejní historické otázky prezident nejprve naťukl na mezinárodním fóru 27. ledna 2015, když mj. řekl: „Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem Hitler je gentleman. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Dále prezident rozváděl na téma holocaustu, mj.: „Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením? Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde? Je to snaha překonat vlastní frustraci vytěsněním té menšiny, ať jakékoli, ze společnosti, a v tomto smyslu holokaust začíná první lavičkou v parku, na kterou si nesmí sednout Žid. A plynová komora je teprve dovršením, nikoliv začátkem tohoto holokaustu. A my se musíme ptát, zda je možná dokonce ještě ve větších rozměrech recidiva, která tentokrát nezahrne šest milionů Židů, ale zahrne příslušníky celé řady vyznání, ateisty, a dokonce i muslimy.“

Autorství citátu s „anděly a vlky“ mluvčí popletl, napsal to někdo jiný než Peroutka. K vážnému posouzení je těžko se přimět i při tvrzení o „gentlemanovi“. Peroutkovo autorství článku Hitler je gentleman, nebylo prokázáno, protože se neprokázala ani samotná existence článku. Svědectví o něm podává jen jeden člověk na základě zcela vágní argumentace vlastní „optickou pamětí“. Odvolává se přitom na tvrzení Pavla Dostála z roku 2002, že Ferdinand Peroutka označil Hitlera za gentlemana. I tvrzení Pavla Dostála je vágní, jde o transponování informace z neurčitě uvedeného zdroje, který Dostál nespecifikuje. Navíc hovoří ve smyslu, že Peroutka toto o Hitlerovi „řekl“, nikoli napsal. Což může znamenat oboje, řekl i napsal. V historiografii platí, že není-li doložen a ověřen historický pramen informace, je informace z něj domněle vycházející jen hypotetická a jen takto s ní lze nakládat při tematizaci a výkladu historické skutečnosti.

Následující aktivita prezidentova týmu nahradila chybné citace jinými Peroutkovými články, které se staly předmětem i obecné veřejné debaty. Dlužno (opět) připomenout, že nejde o novinky v naší historické paměti. Mluvilo se o nich už mnohem dříve. Do debaty se zapojili i odborníci s obecným historickým, právním, politologickým a literárně historickým školením. Dále novináři a v internetových sítích také lidé „obyčejných životů“, řečeno s čapkovským porozuměním pro každodenní hledání životních jistot.

Byl Ferdinand Peroutka fascinován zrůdnou ideologií nacismu tak, že provedl vlastní hodnotovou metamorfózu?

Tak zní první historická otázka. Peroutka nebyl fascinován - ve významu, že by ji obdivoval - žádnou ideologií, která v jeho době měla znaky totalitní praktické aplikace. Pojmu „fascinace“ nelze v jeho případě přikládat žádné konotace vyjadřující sympatie, racionální a emoční obdiv, natož osobnostní ztotožnění s takovou ideologií a uvědomělou podporu jejího šíření a propagace. Přečetl jsem všechny Peroutkovy autorské nebo autorsky identifikovatelné texty v Přítomnosti, Dnešku, ale i Tribuně, částečně v Lidových novinách.

V argumentačním rejstříku těch, kteří interpretují Peroutku jako člověka, který coby liberál a demokrat ideově selhal a totalitní ideologii svými texty ve 30. letech 20. století začal z přesvědčení podporovat, objevuje se mezi prostředky zdůvodnění jednak citace slov, slovních spojení, vět, odstavců, kompletních článků a jednak jejich výklady a někdy též pokusy vysvětlit, proč to udělal.

Z hlediska historické skutečnosti (v jazykové pragmatice právní praxe je skutečností „pravda“) nelze vykládat významy sdělovaných obsahů psaných (ale i mluvených, obrazových, zvukových) bez zřetele k dobovým souvislostem sociální reality (kulturní, umělecká, hospodářská, politická). Opak této poctivé řemeslné praxe jako podmínky nemanipulativního kritického myšlení o historii je průvodním znakem výkladů hodnotících Peroutku jako toho, kdo začal inklinovat k nacismu nebo jeho představitelům.

Peroutku, stejně jako ostatní publicisty, při psaní postupně stále více omezoval tiskový dohled předmnichovské, pomnichovské a protektorátní politické moci. Její praxe je popsána v odborných publikacích. Peroutka se jejím pravidlům přizpůsoboval redukcí prvoplánových kritických vyjádření vůči definovaným tabu tématům, které by neprošly cenzurou. Používáním dvojznačnosti a dvojsmyslností, v nichž mohli čtenáři rozpoznat i ironii. V Protektorátu přibyla i povinnost nařízených formulací lexikálních spojení. Peroutka tomu podřídil svou redaktorskou strategii. Pro laické vykladače historických textů bez oborových znalostí je obtížné tyto okolnosti dešifrovat.

Například jeden z dokladových článků pro dehonestaci Peroutky – Dynamický život. Slovo „dynamický“ může dnes bez zřetele k dané době evokovat významové konotace obdivu, pozitivního respektu k projevené síle, energii a moci. Jenže slovo „dynamický“ najdeme v publicistice již i před Mnichovem a u jiných autorů. Označovaly se tak někdy autoritativní a totalitní režimy provádějící násilné přerody sociální a politické, přídech sarkastické ironie vysvitne snad více z další dobové přívlastkové alternativy: „titánské“ režimy. Význam obdivu v tom nebyl.

V přepisu výslechu Ferdinanda Peroutky gestapem (19. 5. 1944) vyslýchající uvádí: „Zjistil jsem, že PEROUTKA“ má typicky demokratické vývody o nutné dvojsmyslnosti politiky a přečetl jsem mu citáty jeho článků, které napsal po zřízení Protektorátu a sdělil jsem mu, že mu tuto dvojsmyslnost německá politika neuznává, že jej přivedla do těžkého podezření a nakonec pod zámek. PEROUTKA se při této příležitosti pokoušel vymlouvat na tehdejší censuru, která na jedné straně vše seškrtala a na druhé straně umožňovala positivní usměrňování českého novinářství.“

Ze všech názorů na údajný Peroutkův aktivismus či kolaboraci je však nejvážnější tento – formulovaný podotázkou: Proč se tedy Peroutka v prostředí omezené svobody slova a nesvobody raději neodmlčel?

Na to lze kriticky odpovědět takto. Nikdo se v rámci debaty o Peroutkovi od roku 2015 soustředěně nezamyslel, jak on sám vnímal svou novinářskou zodpovědnost. Peroutka za tísnivých poměrů nerezignoval na veřejnou novinářskou činnost proto, aby si samoúčelně uchoval status a existenční standard, tedy kvůli pohodlí a osobnímu přežití. To se ve veřejné debatní argumentaci proti Peroutkovi objevilo. Ze všech jeho textů od roku 1919 vyplývá silná identifikace se státnickou zodpovědností vůči demokratickým a humanitním principům. Nebyl zpravodajským redaktorem, Přítomnost, na rozdíl od dobových večerníků, komunikovala náročné názorové a analytické obsahy. Svou zodpovědnost Peroutka chápal jako povinnost vydržet ve veřejné pozici novináře, aby mohl působit na postoje čtenářů i reakce politické moci ve smyslu ochrany toho, co zbývalo nejdříve z předmnichovského, posléze pomnichovského státu a umožňovalo podle jeho přesvědčení elementární přežití národní skupiny. Neemigroval právě kvůli svému vědomí této povinnosti. Nepřešel do odbojové ilegality, protože ji považoval za „romantickou“, tedy neefektivní, vzhledem ke svým osobnostním dispozicím a podmínkám. Je-li Peroutkovi vyčítán kolaborantský duch, pak je tu důležitý fakt, že nedržel politickou moc. A že aktivismus prokázaných kolaborantských novinářů měl diametrálně odlišnou motivaci a průběh.

Jsou některé Peroutkovy články, pasáže a formulace ideově antisemitské?

Tak zní druhá historická otázka. Peroutka nebyl nikdy rasový antisemita. Nebyl ani antijudaista. Nebyl ani filosemita. Nebyl ani germanofil – toto označení získal od 20. let, kdy se prozíravě vyjadřoval pro pozitivní reflexi zájmu státní moci o prosperitu německých obyvatel v krajích republiky, kde tvořili většinu. Paradoxně nebyl ani přepjatý český nacionalista. Účel Peroutkových článků nelze v dobovém kontextu hodnotit jako cílevědomou propagaci antisemitismu. Ale jako snahu ochránit alespoň české Židy, protože na reálnou praktickou pomoc ochraně těch německých je už pozdě.

Opět jako u předcházející otázky jsou předpokladem odpovídajícího pochopení jeho publicistiky dostatečné znalosti vývoje německého, českého a židovského nacionalismu, a to už od 19. století. Dále přehled o vývoji sionismu, postaveních židů (náboženství) a Židů (národnost) v legislativě před a po roce 1918. Přehled o sociální a kulturní recepci židovských menšin v jiných etnických společenstvích. Přehled o kulturní a mentalitní sebereflexi uvnitř židovských skupin. A snad také cit pro vcítění se do dobové atmosféry.

Exponované výrazy, které jsou dnes hodnoceny jako potvrzení jeho antisemitismu hlavně v článku Češi, Němci a židé (22.2.1939), vyznívají čistě dnešním vnímáním jako jasně antisemitské, vyjadřující antisemitské stereotypy. Peroutka v tomto článku zdůrazňuje, že píše o faktech. Těmito fakty jsou míněny kvantitativní ukazatele podílu židovských lidí mezi Čechy, Němci, uvnitř správních a vládních úřadů za Rakouska, mezi žurnalisty, ve finančním kapitálu. Odmyslíme-li si nejprve, jak tato fakta Peroutka sděluje, dospějeme ke zjištění, že se podstatně neodchyluje od skutečnosti. Stejně, ovšem s přesnějšími odhady a čísly nebo procenty, operují autoři seriozních vědeckých publikací zabývajících se studiem a výzkumem židovství v minulosti. Takže zde nejde o stereotypy.

Budeme-li hodnotit slova a jejich řetězce s ohledem na jejich významové konotace a budeme-li hodnotit přímo formulované Peroutkovy názory, jde o dvojí motivaci. Zaprvé - Peroutka pojmenovává historickou skutečnost věrně, když se podle něj v minulosti ekonomicky silní, vzdělanostně nebo schopnostně dobře vybavení němečtí židovští asimilanti angažovali v německém nacionalistickém soupeření a konkurenčním boji s Čechy v 19. století. Stačí se seznámit s částí tehdejší německé liberální žurnalistiky a jejími autory. Totéž samozřejmě najdeme na české straně v opačné propagaci protiněmecké a protižidovské. V těchto případech jde o promyšlený Peroutkův přenos minulostní zkušenosti a její připomenutí. Vysvětluje tím, proč rozlišuje mezi českými a německými Židy a proč jsou ti čeští jiní, Čechům blízcí. Proč jsou „jejich“.

Zadruhé - Příznakem publicistického stylu je persvaze. Tedy volba takových jazykových prostředků a postupů, aby autor přesvědčil čtenáře o svém názoru. Článek Češi, Němci a židé je adresován německému studentovi, který ovšem Peroutkovi reprezentuje v dané komunikační situaci kolektiv českých Němců. Současně směřuje k českým čtenářům. Pro ně má být obsah článku prevencí – aby se uchránili averze vůči českým Židům, nebo argumentačním návodem – aby věděli, jak české Židy obhajovat. Ta dnešním vnímáním děsivá jazyková výbava je v Peroutkově využití jen nutný nástroj a komunikační kód, o němž si myslí, že mu pomůže získat důvěru jeho adresáta – čtenáře (německého i českého). Z dnešního pohledu je drsné číst o „otravě židovským živlem“ nebo o „přesolené polévce“. Odmyslíme-li si tyto obrazy vzbuzující emoce, zůstává jádro Peroutkova sdělení: nechte žít a přežít české Židy, protože jsou jiní než ti němečtí. Peroutka nezastíral, že kvůli své publicistice o Židech dostává i negativní čtenářské ohlasy, a to od Židů samotných. Měli pocit, že je zrazuje. V obecné depresi a strachu nerozpoznali opak jeho záměru. Pokud k nim Peroutka publicisticky promlouval, tak s apelem, aby na sebe neupozorňovali, aby se snažili co nejméně odlišovat od nežidovské společnosti. Odhadoval dobře nebezpečí, které jim hrozí, nejen od politické moci, ale i od českých lidí té maloměstské psychologie, která si frustraci ze strachu, bezmoci a ponížení léčí pokořením ohrožených a slabých a ještě více ponížených.

Peroutka není v této snaze realisticky pomoci a ve vědomí zodpovědnosti sám. Jeho souputníkem v jiném žánru Přítomnosti byla Milena Jesenská. Srovnáme-li její reportáže ze Sudet, její články reflektující každodennost vnitrozemí 1938 – 1939, její články o rozpadu společenské a lidské pospolitosti s těmi Peroutkovými, zjistíme shodu v hlavních stanoviscích k obraně humanitních hodnot v rámci možného. Stejně jako Peroutka také dospěla k tomu, že svou publicistikou vyjadřovala znaky integrálního nacionalismu z nezbytí. Je to vidět, když popisuje situaci utečenců ze Sudet i Rakouska. Německých socialistů a Židů. Ti spolu s českými „hraničáři“ vyvolali podle ní přelidnění vnitrozemí a nedostatek pracovních míst. Tu zoufalou situaci popisovala sugestivně, aby vyvolala solidaritu, později alespoň soucit s lidmi bez domova. Ale prioritní povinnost ochrany spatřovala v ochraně a zajištění českého etnika s jeho židovskými lidmi. Více by bylo „nad naše síly.“

„Zastávala jsem se o podporu a bezpečnost sudetských demokratů se všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu a bezpečnost mohl dát. (…) Jenže situace je taková, že československý stát jim dnes už tuto oporu a bezpečnost dát nemůže.“ (Přítomnost 12.10.1938) A má stejný strach z násilných ataků české ulice: „Pomsta je akt slabých vůči slabším.“ „Domnívám se, že fysické i psychické splynutí židů s ostatními národy je jediné lidské, rozumné a důstojné řešení – jestliže jim svět dá k tomu možnost.“ (Jesenská, 27.7.1938).

Teď už k otázce současnosti neboli Peroutka překáží a kam ho dáme?

S módní oblibou strojených demýtizací minulosti, které nebyly korektní a někdy připomínaly jen naivně hranou hru na pravdu, se v 90. letech 20. století kvalifikovaně potýkal univerzitní lingvista profesor Alexandr Stich. Některé nešťastné oběti překroucených výkladů nazýval v titulcích svých článků „kopacími míči“ (Jirásek s Jungmannem). Ten sportovní příměr měl asi vystihnout úder „šajtlí“ - vnějším nártem nohy do míče, který takto nakopnut nemíří přímo, ale krásně se udělenou rotací zatáčí vlevo či vpravo. Slangově – chytne faleš. Ve sportu je to šikovnost, v hodnocení minulosti je čestnější bodlo. Výrok, jímž prezident 27.1.2015 kopnul do Peroutky, bylo bodlo (kop špičkou boty), které přesto dalo míči faleš. Výrok byl z hlediska fakticity nepřipravený a neověřený. Zřejmě jen pro rétorický efekt. To nemění nic na tom, že byl falešný. Věc se posunula jinam, k soudu. Tam se zvažují odpovědnosti za provinění. Zamysleme se o věci od doby rozsudku Městského soudu 2016.

Městský soud odstavil hledisko spravedlnosti ve prospěch právního formalismu
Tvrzení o provinění Ferdinanda Peroutky nebylo explicitně vyřčeno ani stranou žalovanou, ani ho ve svém pojetí neuvádí strana žalující. Přesto ji obě strany nastolují nepřímo, když se před soudem i ve vyjádřeních mimo něj vyjadřují k minulostním otázkám antisemitismu, aktivismu nebo kolaborace.

Selhal-li Peroutka v otázkách, které jsme již probrali, potom logicky dovozujeme, že je vinen nejen selháním, ale také jeho důsledky. Peroutka by selhal totiž jako veřejná osoba s přímým podílem na dobové mediální realitě, která spoluutvářela realitu politickou a sociální. Výrokem z 27.1.2015 prezident přiřadil Peroutkovi funkci odstrašujícího příkladu a přesunul ho z doby historicky uzavřené do doby historicky otevřené, aniž by Peroutkovi bylo prokázáno jeho provinění ztotožněním či podporou „zrůdného učení“.

Prezident tak učinil na mezinárodním fóru a s apelativním záměrem nikoli k hodnocení minulosti, ale směrem k budoucnosti. V tomto komunikačním kontextu Miloš Zeman propojil Peroutku s přítomností neadekvátně ke svému postavení veřejně reprezentujícího funkcionáře státu. V tomto komunikačním kontextu a obsahu se personifikovaná „mrtvá minulost“ stala „minulostí živou“, pro problematiku přítomnosti a budoucnosti aktivní.

Výkon prezidenta podle mého přesvědčení nelze v aktuálním sporu posuzovat podle rozhodující váhy práva na svobodu názoru a na svobodu interpretace, ale podle rozhodující váhy práva na obhajobu cti a dobré pověsti. Argumentace negativním příkladem Peroutky byla v dané situaci součástí výkonu reprezentační funkce hlavy státu. Zastat se soudní cestou cti mrtvého takto „katapultovaného“ do přítomnosti, zastat se jeho přirozeného nepromlčitelného práva, je pak legitimní a je nadřazeno nad takovým uplatněním aktuálního práva pozitivního, které upřednostnil ve svém rozsudku Městský soud v Praze. Toto upřednostnění vidím v tom, že nereflektoval správně význam komunikační situace, v níž mluvčí hodnotící výroky pronesl.

Pokud by prezident svůj výrok pronesl směrem dovnitř české společnosti a adresátem by bylo domácí laické nebo odborné prostředí, s případným začleněním zahraničních znalců této historické problematiky, stal by se mluvčí i výrok součástí utváření tohoto diskursu. A potom by bylo správné zdůvodnění soudu, že nemůže z popudu žalobkyně zasáhnout do svobody slova a práva na názor.

Manipulace s Peroutkovým jménem, tak jak se udála, je ale zneužití jeho jména. V zájmu lidu, jemuž jeho ústavní reprezentant přísahal, že bude zastupovat jeho (národní) zájem, by mohl ve funkci negativního a varovného příkladu na mezinárodním (nehistoriografickém) fóru posloužit kterýkoli prokazatelný aktivistický novinář z doby protektorátu. Ovšem těžko by se mezi touto skupinou našel takový, který by vyhovoval efektní rétorické figuře mluvčího výroku, neboť nikdo z nich neměl takovou intelektuální dimenzi jako Peroutka.

Rozsudek Městského soudu 2016 konstatuje, že nepotřebuje ke svému rozhodnutí znalce historie. A dodává, že sama Terezie Kaslová řekla, že „Peroutkovy články k důkazu provedené lze vykládat různými způsoby.“ To je ovšem alibismus přístupu soudu k věci. Ztotožnil žalobkyni se svým dehistorizujícím výkladem práva, ač různé způsoby v pojetí žalobkyně znamenají především rozdíly mezi výkladovým názorem beroucím v potaz historický kontext a jeho danosti a mezi výkladovým názorem založeným na ignorování nebo převrstvení historického kontextu jednoznačnými významy indiferentními od komunikační situace, v níž byl Peroutka v době zveřejnění svých textů. Proto soud v rozsudku tak pohodlně cituje „taková expresivní slova jako ´sensace světových dějin´, ´rekordní čas´, ´vůdce národů´…“ Naprostá většina závěrů Městského soudu (2016) a jeho argumentací uvedených v rozsudku nepatřičně svádí raison d’être žaloby do snáze soudně uchopitelného pole historického bezčasí.

Je to podobný přístup, jakým procházel ve svém druhém životě Karel Havlíček, když se jeho texty, názory a postoje vytrhávaly v následujících generacích a zájmových skupinách z kompletnosti svého usazení v historické skutečnosti. Jen aby sloužily zájmům nových elit. V Peroutkově případě je to o to horší, že nepatřičnou dehistorizaci provedl soud a jedním dechem současně sám sebe v tomto konání popřel tezí: „Nebylo úkolem soudu, aby vykládal či soudil historii, to je úkolem v prvé řadě historiků, ovšem patent na úvahy o historii nemá nikdo.“ Právě nepřipuštěním možnosti vzít při soudu v potaz názory historiků soud historii v této kauze jednoznačně vyložil a odsoudil jako zbytečnou při svém přístupu k uplatnění práva.

Za těžce manipulativní pak už považuji tezi tohoto soudu: „Zdůrazňuje se, že kdokoli si může činit názory (pochvalné či kritické) na dobu minulou i její protagonisty (a to též z pohledu dneška, jak se ostatně často děje) a tyto zveřejňovat, jestliže mají jejich názory (hodnotící soudy) minimální reálný základ.“ Tento minimální reálný základ soud tedy zřejmě nalézá v elementární srozumitelnosti slov, které Peroutka napsal. Nebere v potaz takové faktory, které se v komunikaci přímo podílejí na porozumění sdělovanému obsahu a jsou ovlivněny časem a prostorem, v němž komunikace probíhá. Je to proměnlivost významových konotací, charakter a znaky publika (v případě mediální komunikace), parametry organizace veřejné komunikace a pochopitelně též strategie komunikátora, v daném případě novináře.

Nejvyšší soud smetl svým rozsudkem z 8.9.2018 výnosy předchozích soudních instancí, vyvolal potřebu změny na straně zastoupení žalované strany (místo Kanceláře prezidenta republiky zastupuje nyní stát Ministerstvo financí) a vrátil spor do počáteční fáze k Obvodnímu soudu. Vytvořil tak prostor k metodě jiného přístupu, než zvolil soud Městský. Mohl by více akcentovat hledisko spravedlnosti, které pozitivní právo bezezbytku nepokrývá a někdy jde i proti ní.

Co by pomohlo soudu v nalezení zákonné cesty ke spravedlnosti?

Soudkyně probíhajícího jednání u Obvodního soudu stojí před primárním rozhodnutím, zda zvýšit váhu spravedlnosti tím, že rozdělí případ na vytvoření předpokladu pro rozsudek a na rozsudek samotný. Netuším, zda je to možné v současném procesním nastavení, kdy v pondělí 14.10.2019 má být rozsudek vynesen. Nejsem advokát.

Ale jako historik vědomý si toho, jak vytrvale se dokáží šířit do historického povědomí lidí skutečností neprokázané historické slogany jako smrad z ledabyle udržované skládky odpadu, přimlouvám se, aby se soud nejprve porovnal s historickou rovinou sporu. Z výroku o Peroutkovi se totiž může stát základ pro to, co kdysi zosobňoval slogan o „Masarykovi, který střílel do dělníků“. Dodnes je tato urážející hloupost mezi lidmi slyšet.

Soud je, doufejme, oprávněn, aby si vyžádal expertní posouzení problematiky roviny času minulého, což by mu pomohlo zvážit spor v rovině času přítomného a blíže k podstatě žaloby. A tou je odpor proti urážce osobní pověsti. Z odborně kvalifikovaného diskursu vybraných expertů na historickou problematiku by vyšlo odborné vodítko, zda je Peroutka prostřednictvím svých inkriminovaných textů tím, kdo selhal, a tudíž se provinil, nebo nikoli.

Nejsem kompetentní vyjadřovat se k problematikám v oblasti jurisprudence. Přesto, laicky, dávám ke zvážení, aby historický aspekt tohoto postupu zohlednil přístup právní filozofie a psychologie, tak jak ji po druhé světové válce v roce 1946 nepřímo nabídl prostředí norimberského procesu německý filozof Karl Jaspers ve své Otázce viny. Jaspers uvažoval o vině kriminální, politické, morální a metafyzické. Experti by nesoudili, ale pomohli současnému legitimnímu soudu překlenout jeho handicap, jímž je bezradnost ve způsobu, jak propojit minulostní a přítomnostní rovinu tohoto zvláštního soudního případu.

V zájmu snížení kontrastního pnutí mezi pozitivním právem a spravedlností by to bylo žádoucí. I kdyby nakonec jen proto, že by soudkyni tento postup vymanil z výčitek svědomí Josefa K., že nenalézá důvod svého procesu. Znovu opakuji, že důvod procesu je pověst mrtvého novináře, která žalované straně nyní jaksi překáží, ale soud by ji v zájmu spravedlnosti neměl odklidit jako nepotřebnou veteš.

Martin Sekera
Autor je ředitel Knihovny Národního muzea.