Jak souvisejí záporné úrokové sazby Evropské centrální banky s vyplácením třináctých důchodů v Polsku? Možná víc, než se na první pohled zdá.

Že nemá mnohaleté udržování úrokových sazeb eurozóny v záporu jen ekonomická pozitiva, se mezi odborníky debatuje již delší dobu. Rizika pro finanční stabilitu ostatně rozebírá i nejnovější zpráva samotného tvůrce měnové politiky – Evropské centrální banky. Pozornost se dosud převážně soustředila na riziko vytváření bublin v cenách aktiv jako nemovitostí či drahých kovů. Zájem veřejnosti se teprve probouzí o téma přenosu negativních sazeb mezi bankami na depozita fyzických osob s tím, jak některé banky v eurozóně začínají uplatňovat sankční úroky vůči eurovým vkladům fyzických osob nejen na velké, ale i na menší částky.

Kromě těchto očividných projevů záporných sazeb se ovšem na horizontu rýsuje problém, který se může během krátké doby dotknout v Evropě desítek miliónů lidí: nedostatečné zhodnocování penzijních úspor. První vlaštovka se v nedávných dnech objevila, zřejmě nikoliv náhodou, v Nizozemsku – zemi, která letos získala první příčku v celosvětovém žebříčku MMBPI o nejlepší penzijní systém. V dobách příznivých pro finanční trhy byli tamní penzisti zvyklí na solidní zhodnocování svých dlouhodobých úspor pomocí penzijních plánů, které jim umožňovaly dosahovat proti jiných zemím nadprůměrný příjem. Pro příští rok však údajně hrozí až dvěma miliónům důchodců nominální snížení penzí. Důvod? Aktiva penzijních fondů, která jsou z podstatné části investována do nízkorizikových eurových dluhopisů, přestala vynášet. Nestačí tedy na pokrytí budoucích, konzervativně oceněných závazků těchto fondů.

Hypoteticky existuje jednoduché řešení dané situace, které by nizozemskou vládu nestálo ani euro a do kterého ji tlačí protestující penzisti: zvýšit regulatorní sazbu, jíž se závazky oceňují. Jenže jde jen o zdánlivé řešení. Není-li ve výhledu normalizace úrokových sazeb ECB, nadměrné výplaty současným penzistům by jen ukrajovaly z příjmu těm, kteří se na důchod teprve těší. Jak rozhodne vláda země, která se v Evropě těší pověsti jedné z finančně nejodpovědnějších, se teprve uvidí. Každopádně se její rozhodování může stát precedentem pro další země, na jejichž penzijní systémy problém nízkých sazeb dopadá.

Také v Polsku řeší tamní staronová vláda problém penzí, i když na první pohled naprosto odlišný. Ve vyhrané volební kampani slíbila populaci, vedle řady dalších sociálních transferů, třináctý důchod. Nyní nastal čas splnit tento slib. Ponechme stranou smysl takto konstruovaného benefitu, který lze těžko srovnat s třináctým platem zaměstnancům jako odměnou za jejich celoroční práci ve firmě či vládní instituci.

Polsko se nachází uprostřed procesu, který nazývá reformou penzijního systému, i když je otázkou, zda by se pro tento proces spíš nehodil termín demontáž. Reforma spočívá v převedení dosavadních penzijních úspor druhého pilíře, spravovaných soukromými společnostmi a garantovaných státem, na individuální penzijní účty víc než 15 miliónům pracujících. Ne však všech úspor. 15% z celkové částky si stát ukrojí a použije právě k financování třináctého důchodu současných příjemců penzí. Navíc plánuje časem změnit mix zbylých aktiv, která jsou převážně investována do světových akcií, směrem k většímu podílu polských státních dluhopisů. Tím si do budoucna zajistí hladké financování státního dluhu, kdyby snad zahraniční fondy o dluhopisy polské vlády příliš nestály.

Připomeňme, že Polská centrální banka drží svou úrokovou sazbu sice ne v záporu, ale na historicky nízké úrovni 1,5% již déle než 4 roky, a to bez ohledu na vývoj inflace. To nahrává vládě snižováním nákladů na obsluhu státního dluhu, a naopak omezuje držitelům dluhopisů možnosti budoucího zhodnocení investice. Takový vývoj by byl těžko myslitelný bez berličky záporných sazeb v eurozóně.

Jaké ponaučení si z uvedených příkladů dvou zemí kolem nás můžeme vzít pro Česko? Penzijní reformu neprovozujeme a donedávna ministryně Maláčová dokonce tvrdila, že reforma není zapotřebí. Druhý pilíř nechala předchozí vláda pohřbít, ještě než překonal kojenecký věk a jeho pohřeb na rozdíl od polské vlády ani marketingově nevyužila. Český penzista, ať už současný či budoucí, se tak nemusí příliš vzrušovat nízkými výnosy dluhopisů. Je ale kvůli financování svého důchodu z jediného zdroje vydán zcela na milost a nemilost státu a jeho schopnosti vybírat daně. Nedávné parametrické změny ve vyplácení penzí, díky nimž vzrostla průměrná penze dvakrát po sobě o magické číslo 900 korun, trochu připomínají polskou kartu, i když s odlišnostmi. Na jednu stranu kroky české vlády za polským třináctým důchodem zaostávají z hlediska štědrosti. Na druhou stranu může být v době nedostatku zdrojů asi politicky snazší pozastavit jednou do roka vyplácení třináctého důchodu, než krátit každoměsíční penzi.

Společným rysem vývoje penzí v Polsku i v Česku je zvyšování dlouhodobých budoucích závazků systému. Jejich vyčíslení, na rozdíl od finančně transparentního nizozemského systému, přímo nevidíme. Bez ohledu na počet pilířů a jejich charakteristiky ovšem platí, že o co víc rozdáme současným penzistům, o to víc se budou muset uskromnit budoucí generace. Jak se s touto nepříjemnou pravdou srovnají politici s ohledem na rostoucí voličskou základnu důchodců ve stárnoucí populaci, zůstává otázkou.

Pavel Sobíšek
hlavní ekonom UniCredit Bank CZ+SK