Už víc než půl roku si zvykáme na zrušenou karenční dobu nemocnosti – sociální benefit slíbený v programovém prohlášení vlády. Pro připomenutí – změna účinná od loňského července spočívá v tom, že marodi dostávají od svých zaměstnavatelů náhrady mzdy i za první tři dny pracovní neschopnosti, zatímco dříve jim náležela tato dávka až od čtvrtého dne nemoci. Odborníci upozorňovali, že opatření zvedne celkovou vykazovanou nemocnost. A dnes lze s vysokou spolehlivostí tvrdit – stalo se.

Podle dat z České správy sociálního zabezpečení dosáhl v loňském druhém pololetí počet ukončených případů dočasné pracovní neschopnosti 869 tisíc. Vyšší byl za srovnatelnou část roku naposledy v roce 2008, ještě před existencí karenční doby. Dramatický propad počtu neschopenek před 11 lety byl vyvolán nejen jejím zavedením, ale hlavně přenesením části povinnosti vůči nemocným ze státu na zaměstnavatele. Loňský opětovný nárůst počtu marodů byl menší než jeho tehdejší pokles, přesto však citelný. Při srovnání údajů za druhou půlku roku 2019 s průměrem stejných období tří předchozích let šlo o 16 %. Nanejvýš tři procentní body z uvedeného čísla je možné připsat zvýšení celkové zaměstnanosti.

Nemám v úmyslu zde rozebírat, jakou část případů pracovní neschopnosti, která by za dřívějších podmínek nevznikla, tvoří snížení tendence nemoci přecházet, a jakou část zneužívání vstřícného systému. Dělicí čára mezi oběma případy může leckdy být hodně tenká. Za vyhodnocení ale stojí ekonomická dimenze přijatého opatření.

Za povinnost platit marodům náhradu mzdy v prvních třech dnech nemoci získali zaměstnavatelé kompenzaci v podobě snížení sociálních odvodů o 0,2 procentního bodu, což v absolutní částce pro druhé pololetí 2019 znamenalo úlevu asi o 1,6 miliardy korun. Kompenzace patrně byla férově vypočtena pro případ, že se nemocnost v nových podmínkách nezmění. Její reálné zvýšení tedy jde na vrub nákladů zaměstnavatelů, především podniků.

O kolik peněz se jedná? Než se dostaneme ke konkrétnímu číslu, musíme vyřešit dva předpoklady. Za prvé, vznik případů pracovní neschopnosti asi nekopíruje rovnoměrně mzdovou strukturu. Zaměstnanci na manažerských a expertních postech marodí v průměru méně často. Průměrnému marodnému zaměstnanci tedy nenáleží náhrady mzdy odpovídající celostátnímu mzdovému průměru (34 tisíc Kč), ale jen náhrada, odpovídající mzdě ve výši, řekněme, 27 tisíc Kč. Za druhé předpokládejme, že průměrná doba pracovní neschopnosti v případech, které by dříve nevznikly, trvala 4 dny. Ten, kdo v dřívějších podmínkách přecházel lehkou virózu a nově si jde pro neschopenku, se možná vyléčí během tří dnů, ale možná zůstane doma celý pracovní týden.

Uvedené předpoklady vedou k extra nákladům pro zaměstnavatele ve výši 2,4 miliardy Kč, o polovinu tedy přesahují kompenzaci danou nižšími odvody. Bylo by přitom s podivem, kdyby se letos nůžky dále nerozevřely. Za prvé, ve druhé půlce roku, za kterou máme srovnání, se obecně marodí méně. Za druhé, bude tendence opakovat případy švindlů, které prošly. I marodit se musí umět.

Vyšší vykazovaná nemocnost zatíží podnikovou sféru v letošním roce i po odečtení kompenzace nejméně dvěma miliardami korun. Tento náklad na ni dolehne v nejméně vhodnou dobu, kdy se musí vyrovnávat s dřívějšími strmými růsty osobních nákladů, a to při zpomalující ekonomice. Očekávaným výsledkem zřejmě bude menší ochota firem k plošnému zvyšování mezd. Rozdávat se budou spíš bonusy za nemarodění.

Pavel Sobíšek
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank.