Letošní rok by měl být z hlediska financování zdravotnictví mimořádný. Inflace je ještě nízká (kolem 3 %), zato celkové finance na veřejné zdravotní pojištění půjdou nahoru o skoro 11 %.

Náklady narostou o 34 miliard. Z toho je z nárůstu pojistného jen 24 miliard, zbylých 10 miliard půjde z rezerv pojišťoven.

To je nejen i více než si účastníci cenových jednání původně dohodli, ale je to také dosud největší meziroční nárůst v historii veřejného zdravotního pojištění.

Víc se asi nevybere…
A právě v plánovaném čerpání rezerv je skrytý problém, který budeme muset v následujícím období řešit. Sami jsme si spustili odpočítávání, které buď budeme umět včas zastavit, nebo dojdeme ke zdi na konci této cesty.

Kolik peněz se na pojistném příští rok vybere, se nedá moc odhadnout, nikdo ale nepředpokládá, že by mohlo růst tak jako dosud. Růst platů se zpomalí, stát signalizuje snahu o omezení svého podílu na platbách za státní pojištěnce (což jsou hlavně důchodci a děti). Do toho se ještě zatím nevypočitatelně projeví koronavirus.

I při optimistickém odhadu asi výběr pojistného poroste, ale již asi jen někde okolo 4 %.

…a zatím se nikde nešetří
Na straně výdajů také není situace moc nadějná. Objem poskytované péče a tím i náklady na ni porostou nejméně o cca 2 % nad inflaci. Jednak populace stárne, jednak nastupují nové, výrazně dražší, léčebné postupy.

Jenom náklady na specializovaná centra pro léčbu nejzávažnějších onemocnění se od roku 2015 zdvojnásobily a dosáhly již 25 mld. Kč. Při současném 15% meziročním růstu to samo představuje 4 miliardy každý rok navíc, a podíl na celkových financích tak dále stoupá.

Stále udržujeme současnou strukturu nemocnic, a dokonce v praxi přijímáme výdajová opatření, aby se nikomu ceny nesnížily, naopak se spíše postupně vyrovnávají na úroveň těch nejvyšších. Přitom je zřejmé, že u ambulantní, a hlavně jednodušší, nemocniční péče bychom mohli při použití konkurence dostat lepší kvalitu služeb za nižší náklady. Znamenalo by to ale zásah do centrálního určování cen, do struktury části nemocnic, změny v jejich organizaci a změny v pohybu pacientů.

I na straně občanů však bohužel přetrvává spíše důraz na zajištění všech domnělých i oprávněných nároků na péči. Ovšem bez minimálního zájmu o to, kolik to vše bude stát, a kde na to vezmeme. Proto i zjevně užitečné omezení některých prvků volného přístupu ke všem lékařům dle vlastního uvážení není dosud reálné, přestože by v praxi mohlo přispět nejen k efektivitě, ale i kvalitě služeb a garancí pro pacienta.

Co se s tím dá dělat?
Za současného stavu tak máme před sebou tři základní možnosti a k tomu jednu navíc.

Respektovat včas ekonomická omezení a po vyčerpání rezerv se vrátit k pomalejšímu růstu výdajů, přinejmenším snižovanému o dosavadní deficit. Rezervy pojišťoven by sice poklesly, ale postupně by se stabilizovaly na ještě přijatelné výši. To by bylo zodpovědné, ale znamenalo by to opravdu výrazné snížení tempa růstu výdajů pro následující roky. Toto řešení budou navrhovat zdravotní pojišťovny.

Druhou cestou je, že se i tak růst výdajů omezí, ale náklady porostou stejně jako příjmy. Pak nás ovšem roční deficit neopustí a zhruba do čtyř let budeme stát před finanční krizí.

Třetí cestu představuje akceptace většiny cenových požadavků ze strany poskytovatelů zdravotních služeb. V takovém případě dojdou rezervy během zhruba dvou let a bez doplnění peněz ze státního rozpočtu nebude situace řešitelná vůbec.
Existuje samozřejmě ještě jedno řešení. Mohli bychom se vydat cestou postupného, ale významného zvyšování efektivity celého veřejného zdravotnictví. Tuto cestu nám opakovaně doporučují respektované instituce jako Světová banka, OECD a další. To se už však nedá uskutečnit bez dopadů na lékaře a na pacienty. Na takovém postupu však dosud chybí dostatečná politická shoda.

Ladislav Friedrich
Autor je prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR.