Zainteresovanou veřejnost v minulých dnech a týdnech zaujala poněkud neobvyklá (i když v českém katolickém prostředí vlastně již obvyklá) a poměrně ostrá polemika nad esejí kněze, teologa a historika prof. Tomáše Petráčka Vábení politických Sirén v katolické církvi: Pokušení navázat se na aktuální režimy může být příliš lákavé (Hospodářské noviny, 7.2.2020)(1).

Na základě stručné bilance vývoje vztahu katolické církve k autoritativním a totalitním systémům 20. století, především k italskému fašismu a německému nacionálnímu socialismu, autor identifikoval i pro dnešní dobu „mocná pokušení“ katolické církve v zemích Visegrádské čtyřky, stále více podléhající lákadlům financí a podílu na moci a poskytující nynějším mocenským garniturám ideologickou záštitu.

Podle autora jsou zde historické paralely: ve 20. až 40. letech církev (nebo alespoň její významná část) špatně či opožděně identifikovala reálné hrozby – a tak zatímco italskému fašismu dávala jistou naději na pozdější „pokřesťanštění“, liberalismus, republikánství či židovské a zednářské „spiknutí“ automaticky spojovala s nenapravitelným a mnohem horším „strašidlem komunismu“, ohrožujícím podstatu západní civilizace. Po pádu železné opony v r. 1989 pak zejména ve znejistělé střední Evropě znovu inklinuje k boji proti vykonstruovaným nepřátelům, „onálepkovaným jako genderismus, homosexualismus, zelená totalita (klimatický alarmismus) a neomarxismus, aniž by skutečně rozlišovala mezi proudy uvnitř těchto ´hnutí´“. Historické partie své eseje autor opírá o nejnovější literaturu, především publikovanou první část plánované trilogie Marka Šmída o vztazích Vatikánu k totalitním režimům 20. století.(2)

Až potud by se mohlo zdát, že esej představuje v mnohohlasu dnešních diskusí o nedávné minulosti a budoucnosti katolické církve v Evropě i u nás sice menšinový, nikoliv však osamělý a po výtce i trochu provokativní podnět k hlubší reflexi stavu, kde se „visegrádské“ místní církve pomalu, ale jistě vzdalují a zároveň distancují od veskrze globálních starostí a priorit nynějšího papeže Františka a jeho snahy, aby současná církev byla „cítit stádem“, které má duchovně vést. Sám autor zmiňované knihy Marek Šmíd Petráčkovu esej na svém facebookovém profilu s díky doporučil - a její ohlas na sociálních sítích byl poměrně značný. Petráček však svou základní tezí, že totiž „každý autoritativní, antiliberální nebo ke korporativismu směřující politický režim časem skončí“ a „o to horší pak budou dopady pro církev, která se s ním spojí“ narazil – nikoliv překvapivě – na barokní vrata pražského Arcibiskupského paláce.

Mediální poradce kardinála Dominika Duky a jeho někdejší řádový spolubratr P. Romuald Štěpán Rob rozvířil na svém facebookovém profilu diskusi, která měla zpochybnit tu část eseje, v níž je hodnocen rozporuplný vztah Pia XI. k italskému fašismu, mj. i odkazem na vyznamenání B. Mussoliniho v r. 1926 prezidentem T. G. Masarykem či na jeho pozdější domnělé výroky z roku 1931. Rob zde mj. uvádí: „U nás pak v roce 1926 obdržel od T.G. Masaryka Řád bílého lva BENITO MUSSOLINI, a v roce 1931 chválí Masaryk dokonce dva sociální demokraty za jejich sociální politiku a to: HITLERA a MUSSOLINIHO“. Tyto zkratkovité, ne-li přihlouplé argumenty pak poměrně přesvědčivě uvedl na pravou míru doc. Michal Stehlík ve svém příspěvku Souvislosti nebo manipulace ve svém blogu na aktualne.cz, zejména připomínkou československých očekávání od konference v Locarnu (respektive následného úsilí o tzv. středoevropské Locarno) a nutnou potřebou italské podpory, která měla pro naše – bohužel nenaplněné – bezpečnostní garance klíčový význam(3), jakož i přiměřenou interpretací výroků T.G. Masaryka při setkání s hrabětem Ludwigem Polzerem-Hoditzem z prosince 1932 (nikoliv 1931, jak píše Rob). Stehlíkem uváděný záznam archivářky Anny Gašparíkové-Horákové (citovaný zde ovšem jen zkráceně dle Antonína Klimka) samozřejmě neobsahuje žádné Masarykovo přiřazení Mussoliniho či Hitlera k „sociálním demokratům“, natož náznaky sympatií. Ba právě naopak.

V příslušné edici jejích vzpomínek čteme k 7. prosinci 1932 zcela jednoznačný Masarykův soud nad Hitlerem: „Je to nímand, nic konstruktivního neudělá, ale může Evropu hodit o sto let zpátky.“(4) Příslušná pasáž záznamu A. Gašparíkové je ostatně velmi výmluvná a jasně ukazuje, co si Masaryk o Mussolinim myslel (jakkoliv jeho srovnání Mussoliniho s Hitlerem následný vývoj vzhledem k následnému vývoji úplně „nesedí“) : „Prezident si spomenul, že v piatok bol u neho Rakúšan gróf Polzer-Hoditz. Prihlásil se sám. Vyzerá slušný člověk, je protestant, píše memoáre. Vykládal svoju politickú koncepciu, že Nemecko, Rakúsko a Československo by sa mali dohodnúť a postupovať jednotne. Prezident se ho opýtal, či má nejaký konkrétny návrh. „Odpovedel mi že ano; abych napsal freundlich psaní Hindenburgovi. Tož to není mnoho. Řekl jsem mu, že mám v hlavě psaní Mussolinimu, ovšem ne právě freundlich. Po jedné jeho řeči mi to napadlo, ale nevím, jestli to udělám. Je to nepěkný člověk, ´ten mausoleum´, jaká hrubost je v těch jeho řečech, pořád vidím v něm švigulanta. To se mně ještě i ten Hitler jeví poctivější. No a pak Němci jsou přece vzdělanější. Nevěřím, že by se tam dal oslepit celý národ. Mussolini má také odpůrce na severu, kde lidé víc chodí do školy.“(5)

Je mimochodem málo známou skutečností, že toto setkání popisuje poměrně podrobně sám Ludwig Polzer-Hoditz (jeho bratr Arthur byl šéfem kabinetní kanceláře císaře Karla I., on sám pak spolupracovníkem a pokračovatelem zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera) ve svém pozoruhodném deníku-snáři. Zde zmiňuje i další rozhovor s Masarykem na konci dubna 1933, již po Hitlerově nástupu k moci: i zde se rozhovor točil kolem případného dopisu Masaryka Mussolinimu, kterému chtěl jasně dát najevo, „že fašismus pro nás není ani přijatelný, ani použitelný“.(6)

Na zmíněný profil P. Roba připojil i samotný Dominik Duka štěpné tvrzení, že „pročetl pozorně celou knihu Marka Šmída a mohu potvrdit, že prof. T. Petráček manipuluje textem a ohýbá ho“. Tuto větu pak Duka připojil jako interpretační doušku k článku Quod licet Iovi, non licet bovi. Pius XI. a jeho doba, který vyšel 18. února 2020 na kardinálově blogu na serveru aktualne.cz. Článek je zřejmě a chvatně koncipován jako značně nesourodá polemika s T. Petráčkem (kterého ovšem zmiňuje na konci) a M. Stehlíkem na obhajobu Pia XI. a jeho přístupu k autoritativním a totalitním režimům.(7)

Podle něho nejenom Pius XI., ale i kontextuálně i T. G. Masaryk a mnozí další přistupovali k některým „Hitlerovým návrhům“ s porozuměním, a to i prý ve věci „společného postupu“ ČSR, Německa a Rakouska – a opět zmiňuje v této souvislosti schůzku TGM s Polzerem-Hoditzem. Jak ovšem vyplývá z Hoditzovy pozůstalosti, šlo zde spíše o dlouhodobý projekt německo-slovanské spolupráce a harmonizace v antroposofickém smyslu, navazující na Steinerovu starší ideu trojdomého sociálního organismu a jeho „středoevropský program“, míněný jako polemika s V.I. Leninem a W. Wilsonem – každopádně nikoliv o aktuální spolupráci těchto států, jak to kdysi mylně interpretovala Anna Gašparíková (a po ní i někteří historikové, včetně Antonína Klimka).(8)

Již sám název Dukova příspěvku Quod licet Iovi, non licet bovi navozuje dojem, že historikové (zde především Michal Stehlík) měří Piovi XI. a T. G. Masarykovi-potažmo Vatikánu a 1. Československé republice - dvojím metrem. Titul článku lze ovšem vnímat i v širších souvislostech, jako otazník nad manévrovacími prostory a symbolickými prostředky, které měla v roce 1926 československá, resp. v roce 1932 vatikánská diplomacie k dispozici. V souvislosti s udělením Řádu Bílého lva v roce 1926 B. Mussolinimu (viz výše k tehdejším mezinárodněpolitickým důvodům) Duka tvrdí, že „Česká republika [sic!] mohla udělat tento diplomatický krok, protože je mnohonásobně větší než nově vzniklý stát Vatikán v roce 1929“. Jistě, z hlediska rozlohy a materiálních znaků suverenity státu měla v polovině 20. let ČSR větší manévrovací prostor, ten se ale jak známo postupně zmenšoval. Naopak papež Pius XI., respektive v mezinárodních vztazích důležitý Sv. stolec (nikoliv městský stát Vatikán vzniklý 1929!), a to i díky poskytování tzv. dobrých služeb třetím stranám a nepochybné morální autoritě, nebyl navzdory diktu Lateránských dohod (1929) na Itálii zcela nezávislý; ostatně „infrastrukturně“ byl zcela její součástí. Závislost na italské politice projevila např. papežským vyznamenáním Duceho rytířským Řádem svaté ostruhy (1932, po konfliktu kvůli „příliš odvážné“, vůči režimu kritické papežské encyklice Non abbiamo bisogno), ale také v klíčových událostech, jako byla italská agrese vůči křesťanské Etiopii (1935), kterou papež kritizoval jen nepřímo, a jeho slova se na veřejnost navíc prakticky nedostala. Snaha zamezit konfliktu s fašistickým režimem tak pragmaticky převážila.(9)

Dukovo prvoplánové přirovnání Quod licet Iovi, non licet bovi – v prvním naznačeném významu, tj. jako kritika M. Stehlíka - každopádně nesedí: historikové pečlivě zvažují konkrétní okolnosti udělení zmíněných řádů a vyznamenání a složitou pozici Tomáše G. Masaryka a Pia XI. v těchto případech samozřejmě vnímají.

Avšak i jinak je Dukův text spíše apologetickým souhrnem nesporných i domnělých kladů Pia XI. kumulací dílčích historií, ba i historek, v závěru ovšem (ve věci diplomatických styků Sv. Stolce se Slovenskem) již zmatečně navazujícím na pontifikát Pia XII. Nesourodost se projevuje i v Dukově interpretaci konkordátu mezi Německou říší a Svatým stolcem z 20. července 1933: vidí v něm jenom snahu „o ochranu církve“, přičemž negativní mezinárodní aspekt této smlouvy a její zjevnou legitimizační funkci pro nový režim (doprovázený Papenovým „kuhhandelem“ – a Hitlerovou podmínkou - výměny konkordátu za hlasy katolické strany Centrum při fatálním hlasování v Říšském sněmu o „dočasném“ zmocňovacím zákoně z 24. března 1933) zcela pomíjí.(10)

Jak už bylo uvedeno, v Dukově článku se objevuje na konci postscriptum, identické s jeho příspěvkem na „lidovém“, resp. „lidu srozumitelném“ Robově facebookovém profilu: tedy obvinění, že prof. Tomáš Petráček „manipuluje s textem [=Marka Šmída] a ohýbá ho“. Při porovnání příslušných odkazů na Šmídovu knihu jsem takové manipulace nenašel, ač jsem příslušný svazek „ohýbal“ na všechny myslitelné strany. Za svá poněkud žlučovitá nařčení se P. Romuald Rob a J. E. Dominik kardinál Duka OP neomluvili, ba ani se o exaktnější doložení Petráčkových „manipulací“ nepokusili – ač je o to žádal např. i proděkan Filozofické fakulty UK, literární historik Daniel Soukup.

Nabízí se tedy jiné vysvětlení: prof. Tomáš Petráček, který si již v roce 2018 vysloužil od kardinála Duky blíže nezdůvodněné „napomenutí“ za své veřejně projevené kritické postoje vůči současnému kursu vedení české katolické církve, měl být znovu disciplinován. Jeho volání po nové církevní dikci a strategii, požadavek přejít od jalového „bránění“ tzv. tradičních hodnot k „dialogu založenému na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti“ zřejmě není žádoucí. A to v situaci, kdy stále – a setrvale – jsou v očích české veřejnosti křesťanské církve nejméně důvěryhodnými institucemi ve státě (důvěřuje jim pouhých 25 % občanů).

Miroslav Kunštát
Autor (*1958) působí na katedře německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd UK v Praze.

(1) V delší verzi byl text pod názvem Vábení politických sirén ohrožuje církev i dnes publikován 14. února 2020 též na serveru Christnet.
(2) Marek Šmíd. Vatikán a italský fašismus 1922-1945. Praha - Kroměříž: Triton 2018; týž. Vatikán a německý nacismus 1923-1945. Praha – Kroměříž: Triton 2019. Srov. též Petráčkovu recenzi na první díl Šmídovy trilogie v Českém časopisu historickém 117 (2019), s. 778-781.
(3) Srov. např. Ondřej Houska. Praha proti Římu. Československo-italské vztahy v letech 1922-1929. Praha: Karolinum 2011, s. 95-142.
(4) Srov. Anna Gašparíková-Horáková. U Masarykovcov. Spomienky osobnej archivářky T. G. Masaryka. Bratislava: AEP 1995, s. 183. Srov. Antonín Klimek. Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIV. Praha-Litomyšl: Paseka 2002, s. 195-196.
(5) Tamtéž.
(6) Cit. dle Thomas Mayer. Ludwig Polzer-Hoditz. Ein Europäer. Basel: Perseus 2008, s. 381-382.
(7) Dominik Duka v úvodu „s určitou bolestí“ tvrdí, že máme k dispozici pouze jediný životopis Pia XI. Ovšem i v jím „pozorně přečtené“ knize Marka Šmída (viz pozn.1) je monografií o Piu XI. uvedeno hned několik – a to zdaleka ne všechny, např. právě pro D. Dukou zdůrazňovaný vztah Pia XI. ke Katolické akci je klíčová nová monografie: Marcel Launay. Pie XI. Le pape de l´Action catholique. Paris: Les éditions du Cerf 2018.
(8) T. Mayer. Ludwig-Polzer Hoditz, s. 378nn; Christoph Lindenberg. Rudolf Steiner. Reinbek b. Hamburg: Rowohlt 1992, s. 110-119. Srov. Antonín Klimek. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 14: 1928-1938. Praha - Litomyšl: Paseka 2014, s. 196.
(9) M. Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 82-83.
(10) Shrnutí kontroverzních interpretací konkordátu posledních let přinesl Hubert Wolf. Reichskonkordat für Ermächtigungsgesetz? Zur Historisierung der Scholder-Repgen-Kontroverse über das Verhältnis Vatikans zum Nationalsozialismus. Vierteljahreshefte für Zeitgeschichte 60 (2012), 2, s. 169-200. Srov. M. Šmíd, c.d., s. 107-117.