Dosavadní průběh pandemie v České republice (i jinde ve světě) ukázal důležitý aspekt současné politiky. Populisté a populistická hnutí selhávají při vedení státu v krizi. Současná situace obnažuje jejich způsob „dělání“ politiky a vládnutí, který se soustředí na propracované PR a osobní prospěch. Politika je samozřejmě bojem o moc, tj. v demokracii o hlasy voličů, je však také vedením země. Tyto dva aspekty mohou jít proti sobě a podstatným rysem dobrého politika je schopnost tyto aspekty skloubit a poznat, kdy je potřeba upřednostnit vedení státu před PR a osobním prospěchem.

Během prvních týdnů koronavirové krize se ukázalo, že populisté dávají přednost sebestřednosti před týmovou prací. Nejsou schopni upozadit sebe samé před odborníky nebo jinými politiky. Proto jsou jejich vyjádření rozporuplná, zmatená a nikdo se na ně nemůže spolehnout (přitom právě důvěra a spolupráce napříč státními institucemi je pro řešení krizové situace nezbytná). Ze stejného důvodu, kvůli sebestřednosti populistů, trvá několik týdnů, než se svolá krizový štáb a na poslední chvíli se mění právní předpisy o jeho fungování, aby v jeho čele nestál politický oponent. Populisté totiž neznají politické partnery či oponenty, ale jen protivníky. Rychlé změny předpisů upravující personální vedení krizového štábu země pak ukazují, že populisté nejsou schopni respektovat právní řád, pokud se jim zdá, že „dává přednost“ někomu jinému, než jim.

Populisté chápou každou kritiku či sdělení, které jim přináší nepříjemné skutečnosti, jako politický útok. Když se ozvou zdravotníci, že jim žalostně chybí ochranné pomůcky potřebné pro jejich práci, jejich prosba je odmítnuta jako politický útok. Následně několik z nich skončí v karanténě, včetně jejich šéfa, který původně hrozil postihem těm, kteří se ozvali.

Právě v dnešní situaci se naplno ukazuje význam svobody slova, respektu k názoru druhého a kritických médií, které si jsou zároveň vědomé své odpovědnosti: poukazovat na chyby a zároveň nešířit paniku. V prvních týdnech šíření viru to byla právě tato média, která na rozdíl od našeho předsedy vlády či ministra zdravotnictví dokázala věcně informovat veřejnost.

Současná celosvětová pandemie nám také připomíná jedno historické ponaučení. V době krize, jako je tato, je třeba vzdát se některých svobod, kterých požíváme v době normální. Karanténa se ukazuje jako jedno z nejúčinnějších opatření, sledování pohybu osob může sloužit k lokalizaci a následnému cílenému testování, centralizované řízení může mít po jistou dobu své výhody. Druhá, podstatná část tohoto ponaučení je, že v každém případě musí být taková ztráta odůvodněná a bezpodmínečně dočasná. Není nutné se vzdávat všech svobod. Například časově neohraničené omezení svobody slova či vláda pomocí dekretů (jak v Maďarsku prosazuje Viktor Orbán) rozhodně není potřebným krokem v boji proti virové pandemii. Zároveň musí existovat zákonné pojistky, že omezení svobod je dočasné, a svobody nezůstanou okleštěné jen proto, že se to vládě zrovna hodí. Způsob rozhodování o omezení svobod také musí být transparentní a musí obsahovat moment diskuse, třeba jen v rámci vlády či krizového štábu, případně s vyslechnutím odborníků a zástupců samospráv. Pokud nebude dodrženo, že svobody a demokratický způsob výkonu vládu ztratíme jen v nezbytné míře a na jasně vymezenou dobu, pak vše, co dnes tak rychle ztratíme, budeme jen složitě obnovovat.

Nynější situace tak ukazuje, že populistická hnutí jsou nebezpečná svojí praktickou neschopností vést zemi a zároveň svou snahou využít situace a uzurpovat si tolik moci, kolik jen mohou.

Jakub Jirsa
Autor přednáší na FF UK.