Když jsme se ještě nedávno podivovali nad pojmem „doba postfaktická“, ani nás nenapadlo, jak rychle vezme tato zvláštní doba za své. Samozřejmě všichni jsme teď zahlceni informacemi o koronavirové pandemii, všichni myslíme na to, co udělá rázné zastavení celosvětové ekonomiky s naším světem. Rozvíjíme nejrůznější scénáře, co by se jak mohlo vyvíjet, předbíháme se ve vyhledávání možných nebezpečí. Je to pochopitelné. Zatím si moc nevšímáme toho, co dobrého nám tato pandemie přinesla, a bylo by opravdu naprosto nemístné se takovým tématem zabývat a riskovat ukamenování.

Jasně, toho, co je ohroženo je opravdu hodně. Od životů našich blízkých, hlavně těch oslabených a starých, zahlcení a zhroucení zdravotnického systému, které bude znamenat ještě větší zbytečné ztráty, pokud nezabráníme kontaktům mezi lidmi. A na druhé straně obrovské ztráty ekonomické s nedozírnými následky na celou strukturu společnosti, pokud taková opatření zavedeme a budeme je tvrdě vyžadovat po nezbytně nutnou dobu k zastavení epidemie. Je to jako pohyb mezi Scyllou a Charybdou. A ani hrozba ztráty svobod jednotlivce a omezení demokracie, případně zneužití nutných opatření k politickému převratu, není už nepředstavitelná. Sčítat ztráty a zisky budeme zkrátka moci až za pár měsíců. Ale už dnes se lze radovat z toho, že skončila doba postfaktická.

Jak to? Protože se nečekaně stalo, že rozhodující jsou fakta a nikoli názory. Ještě nedávno jsme mohli slyšet nekonečné debaty o tom, co platí a co ne, co je pravda a co ne, kde jednotliví diskutéři i v nejvyšších místech společnosti trvali na svých názorech bez ohledu na fakta. Nejmarkantněji to bylo vidět v oblasti práva. „Odlišný právní názor“ prakticky paralyzoval fungování práva a politiky. Co jeden právník pokládal za jasnou korupci nebo střet zájmů, jiný právník podle týchž zákonů označil na základě svého „jiného právního názoru“ za legitimní postup. Diskuse nebraly konce a odsoudit politika přistiženého inflagranti trvalo 8 let! V oblasti práva se to dá ještě snad pochopit, jistě jde o šikovnost advokátů a dovoleno je vše.

Ale když se tato tendence dostávala do oblasti, která na faktech doslova stojí, do vědy, tak to už začalo být opravdu zle. Dokonce se objevil pojem „alternativní fakta“, což je ve skutečnosti označení pro vyslovenou lež. Doba postpravdivá, jak byla také nazývána, směřovala k tomu, že neexistuje nic, co by nebylo možno bez uzardění tvrdit a na společnosti vymáhat. Ponechme stranou celý průmysl lži, jak ho výstižně nazvala Alvarová, tedy celé továrny na ideologickou diverzi a obracení faktů naruby. Ideologická válka tady byla vždycky, ale fakta ještě proto nepřestala platit. V posledních dvaceti letech se však podařilo dosáhnout něčeho zcela jedinečného. Pocitu, že žádná pravda neexistuje, že jde vždy jen o jednu z možných pravd a skutečnost na základě faktů vlastně poznat nelze. Pokud neplatí nic, pak je možné všechno.

A čím se to tak rázně změnilo, jak tvrdím? Jediným malým kouskem RNA. Virovou partikulí nazvanou SARS CoV II. Je uspořádána tak šikovně, že zasáhla celou světovou populaci na tom nejcitlivějším místě. Ohrozila naše nejbližší, zastavila do té doby nezastavitelný kolos výroby, obchodu a spotřeby. Celá ta naše slavná západní globalizovaná civilizace žijící na dluh v mnoha ohledech, se najednou zastavila a dívá se sama na sebe s velkým překvapením. Skutečné ohrožení skupiny (tlupy, polis, státu…) lze odvrátit jedině na základě skutečných faktů, nikoli názorů.

Vůdci, kteří se do té doby jen naparovali a zneužívali naivity svých voličů a vyhřívali se na výsluní moci aniž, skutečně něco pořádného uměli nebo věděli, se skoro jednohlasně pokusili udělat to, co dělali dosud: popírat, že se děje něco vážného. Prostě jen popřít FAKTA. Měli na to „jiný názor“. Si Ťin-pching, Johnson, Trump, Putin. Navzdory jejich názoru, že se nic neděje, vyletěly počty nakažených tak rychle, že dříve nebo později i oni museli zavelet k ústupu- a už to všichni vidí. Někteří popírají dosud, jako třeba Kim Čong-un. Kolik lidí zemře v důsledku jeho popírání faktů v Severní Korei, se asi ani nedozvíme.

A to je jen ta makroúroveň. Ale konec doby postfaktické je nejvíc vidět v oblasti vědy a společnosti. „Názor“, že rouška doma ušitá není k ničemu, velmi rychle vzal za své. „Názor“, že je třeba, aby se všichni co nejdříve nakazili, vzal za své. Názory, které srovnávaly nemoc Covid-19 s chřipkou, a to i z úst do té doby respektovaných odborníků, vzaly taky rychle za své. Protože skuteční odborníci, jakým je například Tomas Pueyo, přinesli fakta.

Tato fakta byla tak rázná, že smetla všechny jednotlivé osobní „názory“. Najednou se všichni obrací k vědě, lidem, kteří mají fakta o tom, jak vypadá virus, jak se dostává do buňky, co lze proti němu dělat, a to se dá zjistit v laboratořích díky vědeckým metodám, verifikaci, zjišťováním pravdy.

Najednou je vidět, čím m.j. škodí bohatství a pohodlí společnosti. Pokud nám totiž nic nehrozí a všechno je zajištěno, můžeme si vymýšlet, hádat se o své názory, trvat si na svém třebas i značně zkresleném obrazu světa, prosazovat si silou na společnosti existenci i jinak těžko životaschopných názorů. Teprve skutečné ohrožení vynáší na světlo jedince, kteří jsou skutečně schopní, kteří dělají správná rozhodnutí a dokáží vést ostatní tím správným směrem. Bývají nenápadní, a obvykle neprosazují své „názory“ v médiích. Kdo se chce od nich dovědět pravdu, může za nimi zajít. Tak jako bylo možné zajít za paní doktorkou Pekovou.

MUDr. Vladislav Chvála
Autor je vedoucí Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Jako lékař se specializuje na sexuologii a psychosomatickou medicínu.

Článek vyšel na serveru Eurozprávy.cz