Před pár hodinami jsem si telefonoval s Adrianou, lékařkou v pečovatelském domě pro seniory ve Španělsku, kde covid-19 zasáhl nejméně 50 z 65 jeho obyvatel.

Svěřila se mi, že když někteří senioři na základě informací z televize nebo rádia začali chápat závažnost situace, nabádali jí, ať jde domů. Jste mladá žena, měla byste se starat především o sebe, říkali jí. Děkovali za její odvahu, nasazení, statečnost. A chtěli, aby šla domů do bezpečí. Dodávali, že ve svém pokročilém věku přišli do domova dožít svůj život, přišli zemřít.

Adriana samozřejmě neodešla. Zůstala, spolu se zdravotními sestrami a úklidovým personálem. Jak by mohli odejít? Museli jsme zůstat, byla to morální a lidská povinnost, prohlásila.

Jak se vypořádat s vysoký počtem pacientů
První člověk v tomto pečovatelském domě onemocněl COVID-19 v sobotu 21. března. Počet nakažených vzápětí začal rychle růst... na 19, 29, 38, až onemocnělo 50 seniorů.

Jedna z tamních zdravotních sester, která dříve pracovala pro Lékaře bez hranic, nás upozornila, co se děje. Okamžitě jsme vyslali tým složený ze zdravotníků a logistiků.

Péče o seniory, kteří jsou obzvlášť zranitelní, je totiž jedním z hlavních úkolů Lékařů bez hranic v boji proti covid-19 ve Španělsku. Zařízením pro seniory radíme, jak se vypořádat s vysokým počtem pacientů s touto nemocí, poskytujeme jim potřebné prostředky, školíme zaměstnance - ať už jde o zacházení s ochrannými zdravotnickými pomůckami, či správnou hygienu. Na základě našich zkušeností radíme, jak přeorganizovat prostory, aby se oddělili pozitivně testovaní na covid-19 a lidé bez příznaků. Pomáháme s organizací pohybu zaměstnanců i obyvatel domova, aby se navzájem nenakazili.

Nakonec se nakazili i ti, co přišli vypomoct
To, co se stalo v pečovatelském domově, kde pracuje Adriana, ukazuje, že systém není připravený zvládnout vysoký počet pacientů najednou. Rozdělení na pokoje pro pacienty s covid-19 a pokoje pro zdravé rezidenty zprvu fungovalo. Až do doby, kdy se někteří ze starších pacientů (kteří neměli příznaky) začali uprostřed noci - dezorientovaní - procházet v červené zóně.

Mnoho zdravotníků také muselo kvůli nakažení virem na nemocenskou, takže zbylý personál, jenž pečoval o pacienty s covid-19, se musel starat i o zdravé rezidenty. „Nakonec se nakazili i ti, které k nám poslali na výpomoc,” podotkla Adriana a litovala, že pečovatelský dům nepřevezl nakažené do nemocnice, kde by se jim dostalo specializovanější péče.

K pandemii covid-19 nemůžeme přistupovat jako k jiným zdravotnickým krizím. Musíme změnit naší perspektivu. Je to mimořádná situace, čili je nutné zanalyzovat celý problém a hledat řešení z perspektivy humanitární krize. Tak, jak to Lékaři bez hranic dělají všude jinde.

Společně s úřady a soukromými společnostmi spravujícími pečovatelské domovy ve Španělsku jsme se proto snažili vytvořit jednotné organizační schéma, které by umožňovalo činit rozhodnutí a rychle je v zařízeních aplikovat. Barcelona už tento model přijala, což je nezbytný krok pro zvládnutí hlavních problémů v pečovatelských domovech. Jde o to, že je třeba více pracovníků, je zapotřebí najít další prostory využitelné pro seniory, a je nutné prosazovat humánnější léčbu a péči - aby se (kromě jiného) mohli pacienti důstojně rozloučit a zemřít.

Bylo to neskutečné, jako hrůzostrašný vtip. A byla to realita...
Než se Adriana také nakazila a musela do karantény, zemřeli dva lidé. Adriana měla spolu s jednou zdravotní sestrou na starosti těla zemřelých, která zůstala v domově dalších 24 hodin (pohřební služby byly přetížené). Zdravotnice přitom měly minimum ochranných zdravotnických pomůcek, ty dorazily až za několik dní.

Adriana s kolegy se snažili poskytovat pacientům co nejvíc důstojnou péči. A většina lidí chápala zákaz návštěv rodiny a přátel, nechtěli nakazit děti, vnoučata, synovce a neteře. Ale jak se situace zhoršovala, začali se hroutit. Obyvatelé domova sledovali, jak zaměstnanci používají čím dál víc ochranných zdravotnických pomůcek, jak rostou jejich obavy a jsou napjatější. I ti nejklidnější senioři začali panikařit, plakat, křičet, volat děti, vnoučata, neteře a synovce.

Adrianě to připadalo neskutečné, jako kdyby to byl hrůzostrašný vtip. Jenže nebyl. Dělo se to.

Lékaři bez hranic se proto snaží pomoci se zajištěním důstojné a co nejlepší paliativní péče nevyléčitelně nemocným lidem v pečovatelských domovech, navzdory složité situaci. Věříme, že je klíčové, aby se těmto lidem dostalo péče ve speciálních paliativních centrech. Snažíme se také školit nemocniční personál zaměřený na péči o nevyléčitelně nemocné, například v tom jak pečovat o pacienty s covid-19. A hledáme cesty, jak zajistit, aby se rezidenti pečovatelských domovů mohli důstojně rozloučit s rodinami.

Adriana si přeje, aby staří lidé neumírali sami a v bolestech. Ví však, že v současné chvíli je to nevyhnutelné. V jejím pečovatelském domově došly léky na tlumení bolesti, sedativa jsou teď dostupná pouze na jednotkách intenzivní péče. A tak na závěr našeho telefonátu konstatovala, že senioři teď bohužel umírají sami, v bolestech, bez rozloučení s blízkými a bez pohřbu.

Ivan Muñoz
komunikační poradce, Lékaři bez hranic ve Španělsku