Erik Best, vydavatel mediálního produktu Fleet Sheet, nedávno představil devět postřehů, jak koronakrize proměňuje svět. I když každý vnímáme změny optikou vlastních zkušeností, zřejmě se ve společnosti začíná rýsovat shoda, že jde často o změny trvalé, nebo aspoň dlouhodobé. V podobném formátu jako on nabízím osm lekcí, které mně současný vývoj dává v pohledu především na ekonomiku a finanční trhy.

Za prvé, potvrzuje se platnost hesla, že ‘kde jsou peníze, tam je moc‘. V ekonomické odpovědi na covid-19 jednoznačně dominují v Evropě národní vlády nad Bruselem. Ne že by Evropská komise zaspala – alokováním většiny nevyčerpaných zdrojů současného víceletého rozpočtového období na nejpotřebnější účely se aspoň snaží vytvořit dojem velké palebné síly. To ovšem nezakryje, že role nadnárodního orgánu s rozpočtem ve výši 1% HDP může v krizi stěží být o mnoho víc než jen poradenská nebo koordinační.

Za druhé, po mnoha letech blahobytu a stimulování poptávky zažíváme, co znamenají poruchy na nabídkové straně ekonomik, tedy nedostatek těch či oněch výrobků na trhu. V zemích s odpovědnými vládami tato lekce nepochybně změní uvažování o roli hmotných rezerv a strategických výrobků, a to nejen zdravotnických. Leckde možná kyvadlo překmitne od podceňování k přeceňování národních strategií, což bude daňové poplatníky něco stát.

Za třetí, k podobným změnám přistoupí globální hodnotové řetězce, i když o něco efektivněji. Větší důraz bude kladený na diversifikaci subdodávek, a to i za cenu zdražení finálních výrobků. Ne vždy se ale ukáže diversifikace jako možná. Role Číny jakožto globálního subdodavatele patrně zeslábne z hlediska objemu, pro ní strategického zboží se ale bude týkat o to více.

Za čtvrté, propad soukromé spotřeby, na níž je navázaná většina příjmů státního rozpočtu, v mnoha zemích odhalí neudržitelnost současného modelu financování důchodů. V Česku bude problém o to palčivější, že na rozdíl od zemí s odpovědnějšími vládami je zdejší valorizace penzí nároková a nebere v potaz vývoj sociálního pojistného. Těžkou ránu udržitelnosti systému navíc zasadila vláda v posledních letech dvojí změnou valorizačního schématu. Optimisté si možná řeknou, že aspoň vznikne tlak přestat si hrát na reformy a začít je uskutečňovat.

Za páté, financování státního dluhu centrálními bankami se stane normou. Ne že by byla politika vykupování státních dluhopisů novinkou, změnou ale bude její dlouhodobost a lehkost, s jakou bude ve společnosti přijímána jako správná.

Za šesté, přiblížíme se vyřešení záhady, že řadu let trvající odkupy dluhopisů centrálními bankami negenerovaly spotřebitelskou inflaci. Po finanční krizi minulé dekády směřovaly peněžní injekce převážně finančnímu systému, z nějž se jen malá část přefiltrovala do reálné ekonomiky. Nyní lze čekat mohutný penězovod od vlád přímo podnikatelům a domácnostech, jehož část se může ukázat nepokrytá z nabídkové strany ekonomik. V prvních měsících po koronakrizi zřejmě převáží tlaky na snížení cen. Poté ale začne inflace růst, přičemž pozice centrálních bank jako většinového vlastníka státních dluhopisů jim boj s inflací rozhodně neusnadní.

Za sedmé, v portfoliích soukromých investorů se vládní bondy stanou přítěží. Kupovat se nadále budou z regulatorních důvodů či kvůli snížení volatility, ovšem nikoliv za účelem dosažení výnosu. Dluhopisová portfolia budou nucena se orientovat ve větší míře na korporátní bondy, kterých ale bývá na malých trzích s lokálními měnami nedostatek.

Osmým poučením, jímž by výčet rozhodně nemusel skončit, je test odolnosti liberální demokracie v prostředí nouzového stavu. Ten dal vládám pravomoc rozhodovat o klíčových otázkách bez zdlouhavých politických diskusí. Už ale také stačil odhalit, že taková „efektivita“ rozhodování má své limity. Liberální demokracie koronakrizi přežije – ve větší části Evropy.

Pavel Sobíšek
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank.