Živá diskuze, kterou vyvolal článek Tomáše Petříčka, Lubomíra Zaorálka a Karla Schwarzenberga na téma zvažované anexe části území Západního břehu vyjevila míru ideologizace současné diskuse o české zahraniční politice včetně snahy o naprostou depolitizaci vztahů s Izraelem. Zároveň ale ukázala i chuť ji překonat a nahlédnout tuto problematiku v širších souvislostech.

To je dobrá zpráva.

Událost totiž slibuje otevřít tolik potřebný prostor pro kritiku sofismat, schematičnosti a provinční sebezahleděnosti, od kterých by se debata o zahraniční politice v rámci sebevědomé společnosti měla být schopna oprostit. Začít může tím, že je jasně pojmenuje.

První výstřely
Článek tří ministrů zahraničních věcí poměrně diplomatickým slovníkem poukázal na problematickou povahu představ americké a izraelské vlády o řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Konkrétně pak rozebral politické a bezpečnostní dopady anexe části Západního břehu, které chce premiér Netanjahu předložit Knesetu, a zhodnotil další dopady případné anexe včetně zpochybnění základních principů fungování mezinárodní společnosti.

Tímto exposé možných negativních dopadů izraelských kroků se vzdálil od tradičních prohlášení českých čelných politiků. Rozhodně ale nijak nevybočil ani z deklarovaných principů české zahraniční politiky, včetně těch vtělených do vládní Koncepce zahraniční politiky, ani jinde v Evropě a ve světě běžných názorových pozic. Ty se ostatně vyjevily v jasných konturách po představení Trumpova mírového plánu. Imperiální stylizace plánu vymyšleného v pracovně Bílého domu bez hledání kompromisu s oběma stranami konfliktu se sice setkala ze strany evropské a světové diplomacie se zdvořilým přivítáním iniciativy, ale až na výjimky zároveň s jasným poukazem na mezinárodně přijaté principy řešení konfliktu.

Přesto se proti ministerskému článku předvídatelně snesla vlna morálně i věcně schematické kritiky (zde, zde a zde). Podle té je cokoliv jiného než slepá podpora současné izraelské vlády považována za přinejmenším neloajální, v emotivnějších polohách dokonce za akt nepřátelství nebo dokonce zradu. A to i kdyby její kroky měly být v rozporu s úhelnými kameny naší zahraniční politiky jako je podpora mezinárodního práva, lidských práv a důstojnosti a mezinárodních institucí.

Nenechme se přitom mást. Benjaminem Netanjahuem prosazovaná anexe části údolí Jordánu a území osad na Západním břehu postavených v rozporu s mezinárodním právem je jasným jednostranným porušením předchozích dohod a rezolucí OSN. Nemá tak smysl předstírat, že jde o něco jiného, byť může být z pohledu některých ospravedlněna izraelskými bezpečnostními potřebami, konzervativními interpretacemi izraelských historických nároků na území Západního břehu (příklady zde a zde), či odkazy na Trumpův „mírový plán“.

Ten sice může být upřímně míněnou snahou přivést Palestince k jednacímu stolu, nicméně pouze v pozici těch, kteří přijímají diktát druhých a přihlížejí, jak je část sporného území zdánlivě nevratně přisvojována druhou stranou, zatímco sami dostávají do rukou jen nejistý příslib budoucí, namnohokrát podvázané státnosti. Právě proto se proti současným diskuzím o možné anexi ozývá jak kritika odkazující na mezinárodní právo a lidská práva, tak i ta pragmatická, varující, že tudy cesta k míru a bezpečnosti nevede.

Proti frázím a dvojím metrům
Snad i díky těmto důvodům pro odmítnutí zvažované anexe u prvních odmítavých reakcí neskončilo. Poměrně nezvykle se zde objevila i řada přesvědčivých hlasů, které věcně upozornily na poněkud barvotiskové vnímání situace ze strany kritiků ministerské intervence (například zde, zde, zde nebo zde).

To je pro veřejnou diskuzi o české zahraniční politice mimořádně užitečné.

Byla totiž narušena zdánlivá depolitizace našeho vztahu k Izraeli, kdy cokoliv jiného než slepá podpora jeho vlády je stanoviskem, které je potřeba vytlačit za okraj slušné diskuse. Zároveň byl otevřen prostor pro širší promýšlení principů, na kterých se má naše zahraniční politika zakládat; a podmínek její předvídatelnosti, věrohodnosti a proto účinnosti.

Kritika izraelské vlády může mít obecně různé motivace. Může být a často taky je podobně ideologicky uzavřena jako některé reakce na teze o negativních dopadech zvažované anexe, a vycházet stejně tak z věcně a morálně a morálně problematických východisek – jenom situovaných na jiných politických pólech.

To ale nesmí uzavírat prostor pro věcnou reflexi, která je poučená jak situací v samotném Izraeli a Palestině, tak i ohledy na mezinárodněpolitické souvislosti. Taková reflexe by se měla vyhnout obehraným frázím a sebezahleděnému kýči – pověstným Kunderovým „druhým slzám“ vyhnaných z oka – obrazy otce zakladatele státu na návštěvě kibucu, vzpomínáním na československou pomoc při vzniku Izraele nebo vzletným pocitem, že zase jednou bojujeme za pravdu proti všem (tj. velké části zbytku Evropy).

Vyhnout by se měla i dvojím morálním standardům.

Proč by mělo být nepřípustné podrobovat byť opatrné kritice politiku izraelské vlády, která hrozí porušit základní normu mezinárodního práva a roztočit další spirálu násilí, a přitom možné nevybíravě spílat Berlínu nebo Bruselu? (Tak, jak to rutinně činí někteří z těch, kdo nepřípustnost izraelské kritiky nyní hájí.) Nejde tu o to, že bychom měli s takovým Německem ve všem souhlasit a netvořit si samostatné pozice, věcně vzato jsou pro naše zájmy ale mnohem důležitější relací než Tel Aviv.

A jak můžeme (naprosto oprávněně) kritizovat pošlapání mezinárodního práva, které stanovuje nepřípustnost nabytí území silou na Krymu, a nevarovat před ním na Západním břehu Jordánu?

Debatou k věrohodnosti a sebevědomí
Zahraniční politika musí být předvídatelná a naši partneři by měli mít jasno, kde stojíme. V tom mají kritici původního článku nepochybně pravdu. Není ale jasné, čím byla tato předvídatelnost zpochybněna. Ministerský článek žádným posunem české pozice není ani k němu nevybízí. Česká republika na posledním Valném shromáždění OSN hlasovala proti sadě tzv. palestinských rezolucí. Na půdě EU dlouhodobě brání pohrůžkám sankcí v případě anexe území Západního břehu a řadě dalších kroků, které se dotýkají Izraele. Temně znějící, avšak nedokladovaná tvrzení o tom, že by se nechala ovládnout taktovkou vysokého představitele pro zahraniční politiku Borella, jsou proto lichá. V dvoustranných vztazích potom česká diplomacie záslužně pěstuje vztahy s Izraelem třeba prostřednictvím nového společného technologického a inovačního fóra.

Zahraniční politika musí být ovšem zároveň věrohodná, a to nejenom vůči jednomu z našich partnerů. Pokud nebudeme všem měřit stejným metrem a nevarovat před porušováním mezinárodního práva, kde je pošlapáváno, naše obhajoba na pravidlech založené mezinárodní společnosti a multilateralismu nebude moci být brána vážně. Přitom právě multilateralismus a dodržování mezinárodního práva jsou nejen podle našeho názoru, ale i strategických dokumentů české zahraniční politiky základními podmínkami naší bezpečnosti, nezávislosti a prosperity.

Když už se dovoláváme masarykovské tradice, tak raději bez kýče a s odkazem na drobnou práci, protikladu (velmocenského) titánství i nečinnosti a lhostejnosti. Drobnou práci, kterou bychom měli dnes rozechvělé normy a instituce mezinárodní společnosti pěstovat, ne přispívat k jejich popírání.

Pouze odmítnutím schematičnosti a šosáctví a otevřením skutečné debaty o našich zájmech a odpovědnosti v turbulentním světě dospějeme nakonec nejenom k realistické, byť hodnotově ukotvené, ale třeba i sebevědomé politice ve vztahu k velmocem jako je Rusko a Čína. A přestaneme být zároveň lhostejní k věcem, které z pohodlnosti vytěsňujeme, ať už je jimi porušování mezinárodního práva nebo beznaděj a utrpení lidí v uprchlických táborech při hranicích Evropy.

Můžeme jenom doufat, že prostor pro myšlení naší zahraniční politiky a jejích předpokladů se neuzavře stejně rychle, jako se otevřel. Setrváváním v provinčně lenivém a umrtvujícím morálním (a moralizujícím) postoji nepřipouštějícím konfrontaci se zneklidňující skutečností nepomáháme sobě a někdy, jako ostatně i tomto případě, ani našim partnerům.

Se všemi tezemi článku ministrů zahraničí nemusíme nutně souhlasit. Za otevření tohoto prostoru jim ale patří dík.

Ondřej Ditrych a Jan Daniel
Autoři působí v Ústavu mezinárodních vztahů.