Že irácké politice dominovaly proíránské síly a že Írán hrál mnohdy rozhodující roli ve jmenování nejvyšších iráckých politických postů je konstanta známá každému, kdo se o tento region někdy zajímal, nicméně nejposlednější vývoj ukazuje, že se tato situace nejspíš právě teď mění.

Je velmi dobře možné, že až se bude jednou s odstupem psát moderní irácká historie, tak bude květen 2020 vnímaný jako přelom. Jeho asi nejsnáze pozorovatelným projevem je získání parlamentní důvěry pro vládu Mustafy al-Kázimího, který se tak stal novým iráckým premiérem. Irák tím ukončil půlroční faktické bezvládí, které započalo po masových demonstracích minulý podzim, které z pozice iráckého premiéra sesadily proíránského Ádila Abd al-Mahdího. Ten pak zemi řídil dále jako „přechodný“ nebo též „opatrovnický“ premiér než bude nalezena jeho náhrada a vyslovena důvěra.

To se ale dlouho nedařilo. Nejdříve neuspěl Muhammad Tawfíq Alláwí ve své snaze získat potřebnou podporu mezi poslanci a po něm neuspěl ani Adnán az-Zurfí, od nějž se postupně začali distancovat i jeho podporovatelé. Právě kampaň proti az-Zurfímu, bývalému guvernérovi provincie Nadžaf, který byl vnímán jako silně proamerický kandidát, byla plně v režii Íránu. Nový velitel Jednotek Quds Esmá’íl Qá’ání se osobně vypravil do Bagdádu, aby az-Zurfího úspěchu zamezil, což se podařilo.

Dopady virové pandemie
Zdálo by se tak, že vše běží podle starých zaběhlých kolejí, kdy Írán dokáže úspěšně prosazovat jemu nakloněnou personální politiku uvnitř Iráku, nicméně od doby az-Zurfího neúspěchu se mnoho změnilo, konkrétně naplno vypukla pandemie viru covid-19. Že tato celosvětová krize bude mít politické dopady je už teď jasné a dá se vhodně ilustrovat iráckým příkladem.

Írán byl po Číně první zemí, u které pandemie propukla naplno a zasáhla tak nepřipravený stát velmi tvrdě. Kromě značného počtu nakažených i obětí se pandemie projevila hlavně silným dopadem na už tak stagnující íránskou ekonomiku. K tomu se přidal celosvětový pád cen ropy, na níž je Írán finančně závislý, byť ne v takové míře jako arabské ropné státy Perského zálivu anebo právě Irák. Nedostatek možností prodat svoji ropu je navíc v íránském případě ještě více komplikován americkými sankcemi. Situaci zhoršující se ekonomiky, která nebyla nijak silná ani před koronavirovou krizí už musel íránský režim řešit a zdá se, že se vydal cestou dohody s USA a to právě o Iráku.

USA totiž velmi záleželo na tom, aby se Irák stabilizoval a aby v jeho vedení byl někdo, s kým mohou Američané vyjednávat, což minulý premiér Abd al-Mahdí nebyl. Irák se totiž nalézá snad v ještě svízelnější situaci než Írán - koronavirus jej zasáhl s nebývalou silou, navíc počet případů se v posledních dnech radikálně zvyšuje. Vládní protivirová opatření totiž narážejí na odpor Iráčanů, kteří se bojí se nechat testovat nebo léčit ze strachu ze společenského stigmatu s tím spojeného. Irácká ekonomika kolabuje, neboť je zcela závislá na ceně ropy a o neútěšné politické situaci už byla řeč. Této krize i vnitřní rozštěpenosti Iráku a faktu, že Irák je kolbištěm mezi USA a Íránem, využívá ve stále zvýšené míře takzvaný Islámský stát, jehož aktivity po jistém útlumu znovu nabývají na síle.

Řešení této situace si USA slibují od Mustafy al-Kázimího. Al-Kázimí je renomovaný novinář, lidskoprávní aktivista (mimo jiné mapující zločiny režimu Saddáma Husajna) a hlavně bývalý šéf irácké rozvědky, která má díky svému boji s takzvaným Islámským státem dobré renomé. Na tomto postu navíc al-Kázimí spolupracoval jak se všemi frakcemi irácké politiky, ale též s USA a Íránem. Je tedy vnímaný jako kandidát, který je průchozí pro obě strany - v současném Iráku vzácnost. A právě proto USA usilovaly o to, aby jeho kandidatura na iráckého premiéra skončila úspěšně.

Zákulisní dohoda mezi USA a Íránem
Dle zpráv iráckého tisku, odkazujícího se na vysoké irácké funkcionáře, Esmá’íl Qá’ání navštívil Bagdád znovu a jeho zpráva iráckým představitelům tentokrát byla přelomová: z rozhodnutí duchovního vůdce Chámene’ího se Írán napříště zdržuje jakéhokoliv politického zasahování v Iráku. Volnost jednat si napříště vyhrazuje pouze v otázkách bezpečnosti. Nominaci a vyjádření důvěry al-Kázimímu tak Qá’ání označil za iráckou vnitřní záležitost a de facto tak s jeho jmenováním vyjádřil souhlas. Je velmi těžké vyjádřit míru radikálnosti tohoto kroku. Nejsilnější proíránská milice v Iráku Katá’ib Hizbu’lláh se jmenováním al-Kázimího radikálně nesouhlasí, neboť jej viní, že se z pozice šéfa irácké rozvědky spolupodílel na smrti íránského generála Qásima Sulajmáního a velitele iráckých Lidových milicí Abú Mahdího al-Muhandise, bývalého velitele Katá’ib Hizbu’lláh. Nicméně oproti postoji vůči az-Zurfímu, kdy byla proíránská fronta jednotná, v jeho odmítání stojí proti al-Kázimímu Katá’ib Hizbu’lláh takřka osamoceně. Kupříkladu Organizace Badr, nejstarší irácká milice, jejíž historie sahá až do osmdesátých let a období irácko-íránské války se ve své podpoře přesunula do tábora al-Kázimího podporovatelů, což bylo patrné už při jeho jmenování, když při ceremoniálu vedle al-Kázimího stál vůdce Badru Hádí al-Ámirí. Vůbec přitom nevadí, že právě al-Ámirí byl jedním z těch, kteří nejhlasitěji oplakávali Qásema Sulajmáního a Abú Mahdího al-Muhandise.

Proč tedy Írán vyklidil irácké pole a umožnil kandidátovi podporovanému USA, aby se stal iráckým premiérem? Místní tisk i analytická veřejnost mají jasno. Mezi USA a Íránem v minulých týdnech došlo k zákulisní dohodě, která al-Kázimího vzestup umožnila. Sankcemi sužovaný Írán, který nutně potřebuje oživit svoji ekonomiku, zjevně vyměnil balíček ekonomicky zaměřených uvolnění za al-Kázimího. Mezi tato opatření spadá prodloužení irácké smlouvy na odběr íránského plynu a elektřiny, ale třeba také to, že USA “přehlédnou” odmražení některých íránských kont v Evropě anebo prodej íránské ropy společnostem, který by se jinak ocitly na americkém sankčním listu.

A zjevně ještě jedna položka byla součástí dohody. USA totiž v minulých týdnech a ve vší tichosti stáhly rakety Patriot ze Saúdské Arábie. Oficiální zdůvodnění je, že USA přehodnocuje své priority a chce se více soustředit na hrozby ze strany Ruska a zvláště Číny. Je ale nepravděpodobné, že by USA stáhla své rakety zajišťující ochranu spojencům v Perském zálivu bez dohody s Íránem.

Al-Kázimímu se tak podařilo stát se novým iráckým premiérem, ale tím se množství problémů, před kterými stojí, nijak nezmenšil. Ve svém inauguračním projevu se zavázal, že zemi dovede k předčasným volbám, aby tak uspokojil požadavky protestujících. Nařídil také vyšetřit útoky a střelbu na demonstranty, ale ani tím je zcela nepřesvědčil. Velká část z nich jej stále vnímá jako příslušníka toho politického establishmentu, proti kterému protestovali. Další snahou, kterou al-Kázimí veřejně vyhlásil, je pokus o omezení držení zbraní a větší kontrola milic. Pokud se Írán z irácké politiky opravdu stahuje, nebyl pro tyto iniciativy nikdy vhodnější čas. Jestli se ovšem al-Kázimí ukáže jako ten, kdo bude schopen sjednotit roztříštěnou iráckou politiku, je otázka následujících měsíců.

Matěj Denk
Autor je Spolupracovník Výzkumného centra AMO.