Bylo nebylo, v carství dalekém mnohými bájemi a tajemstvími opředeném, narodil se jednou jeden málčik. Pojmenovali ho Váňa. V chaloupce bez mámočky vyrůstal, s pápou Stěpanem políčko obdělával. Když se z něj mládenec stal, na vojnu do světa se dal. Svým pánům věrně celý život sloužil a jejich moc a slávu až za sedmero hor a řek rozšířil. S německými rytíři své síly poměřil, ubohé syny Izraele ze smrtelného zajetí vysvobodil, i v českých luzích a hájích a na uherských polích se bil, velkou pověst si všude vydobyl. A když umřel a do hrobu ho dávali, ta pověst se tam nevešla a na světě zůstala dodnes. A my nevíme, co s ní.

Ivan Stěpanovič Koněv je nám dobře znám. Již v roce 1945 získal Řád Bílého lva a v roce 1999 jsme mu udělili vyznamenání nejvyšší: zmínku ve filmu Pelíšky, který mu zásluhou zvolání „Ty Koněve!“ v jedinečném podání Jiřího Kodeta zajistil nesmrtelnost. Za posledních několik let nás však Koněv, přesněji řečeno jeho nedávno odstraněná bubenečská socha, znesvářil a rozdělil. Nestálo by to za pozornost, kdyby kontroverze nepřerostla v prvotřídní mezinárodní spor s Ruskou federací, který se dotýká naší státní suverenity, zavání otevřeným násilím a přiměl naši vládu k vyhoštění dvou ruských diplomatů. Naše společnost byla nařčena z fašismu, na naše velvyslanectví v Rusku zaútočili lidé s dýmovnicemi, do Prahy údajně přiletěl pod krytím Moskvy člověk se smrtícím jedem v kufříku. Několik našich veřejných činitelů se stalo terči takové hrozby ze strany Ruské federace, že jim musela být přidělena policejní ochrana se samopaly.

Hlavně si ale jen málokdo uvědomuje, že spor okolo Koněva není ani tak o bývalém sovětském maršálovi nebo jeho soše. Dokonce není ani o příběhu, který tato socha ztělesňuje. Je především o těch, kdo tento příběh vypráví. Ukazuje, že si s Koněvovou pověstí nevíme rady, protože nevíme, kdo jsme a zdali si vůbec můžeme dovolit jeho odkaz vykládat. V boji s Koněvovou bronzovou podobiznou zápasíme sami se sebou.

Bitva o dějiny na českém moři
Na úvod pár poznámek, co jsou dějiny, jak se se liší od minulosti a co přesně je náplní práce historiků. Neuškodí ani fundovaným badatelům z akademických kruhů. Většina z nich si totiž dostatečně neuvědomuje, že vyhledávání a ověřování informací v archivech či v terénu, ačkoliv to představuje nezbytnou součást jejich činnosti, tuto činnost zdaleka nevyčerpává. Jak koneckonců slovo „dějepis“ jasně říká, aby se z výsledků rešerší staly plnohodnotné dějiny, je třeba je sepsat do formy vykazující nějaký děj. Nalezená fakta musí být pojmenována a odvyprávěna jako smysluplný příběh.

Minulost jakožto vše, co bylo, sama o sobě žádné příběhy, děj ani smysl nevykazuje. Příběhy se vypráví nebo píšou, ne jen tak nalézají. Pokud se příběhem myslí ucelený útvar se začátkem, prostředkem a koncem, v němž události plynou v nějakém srozumitelném sledu skýtajícím nějakou vnitřní logiku, minulost takové útvary nezná. V minulosti žádné začátky ani konce neexistují; každý začátek je koncem něčeho jiného, každý konec začátkem. Konce a začátky náleží pouze dějinám. Jsou funkcí vyprávění. Co z nějaké události tvoří začátek či konec, z Koněvova příjezdu do Prahy v květnu 1945 osvobození či předzvěst poroby, je narativní rámec. A ten volí a komponují dějepisci.

Činí tak prostřednictvím stejných literárních technik, jaké používají dramatici a romanopisci. Každá historie, nehledě na faktičnost prezentovaných informací, má svůj mýtus, v každé vězí nějaká fikce: neempirický prvek tkvící v její příběhové formě, která se v minulosti samovolně nenachází a musí být uměle vytvářena dějepisci. Jakými slovy nalezená fakta popsat? Co ze změti událostí do dané historie, v tomto případě památníku I. S. Koněva, vybrat a co vynechat? Jeho působení v Praze v roce 1945? V Maďarsku v roce 1956? Návštěvu Československa v roce 1968? Jaký druh příběhu z vybraných informací sestavit? Romanci? Komedii? Satiru? Která fakta zdůraznit a která zařadit okrajově? A hlavně, jelikož historia magistra vitae est, jaké ponaučení příběhem sdělit? Tyto otázky nelze zodpovědět bez (slovy filozofa Louise Minka) „synoptického úsudku,“ jímž se při své činnosti vědomě či nevědomě řídí všichni dějepisci. Je zachycen právě ve formě jejich narativů a představuje skrytou duši jejich příběhů.

V souvislosti s těmito poznámkami je na místě několik postřehů. Zaprvé, většina akademických historiků, o širší veřejnosti nemluvě, přítomnost jakýchkoliv fiktivních prvků v historických narativech zarytě zapírá nebo je vůbec nechápe. Tolik různých Koněvů, ale očividně ani jeden z nich vymyšlený! Opravdu jich byla najednou celá rota? Především v odborném dějepisectví je součástí profesní etikety tvrdit, že historik dějiny nevytváří, nýbrž nalézá. Celá historická profese žije v zakletí Rankeho přikázání, podat vše wie es eigentlich gewesen ist, jak to přesně bylo, které si opakuje pořád dokola jako své Desatero. Dělá to i proto, že na tom závisí její prestiž a autorita jako samostatný vědní obor. Kdyby se totiž nefaktuální složka dějepisectví a nevyhnutelnost fabulace v narativech o minulosti provalily, katedry historie by zanikly. Spolkly by je katedry literatury.

Zadruhé, každý dějinný narativ je zajímavý hned dvakrát, jednak svým tématem, jednak tím, co nenápadně sděluje pod povrchem, prostřednictvím své formy, o „synoptickém úsudku“ svých vypravěčů. Historie se tímto nijak nevymyká ostatním druhům umění. Van Goghovy Slunečnice zachycují nejen rostliny, ale také Van Goghovo vidění světa, přičemž právě to druhé nás na malbě uchvacuje a uděluje jí její jedinečnou hodnotu; slunečnice totiž všichni důvěrně známe. To stejné platí o trojrozměrném bronzovém obrazu, který stával na náměstí Interbrigády v Praze 6. Vypovídá něco nejen o Koněvovi, ale také a hlavně o nás coby jeho zřizovatelích. V oblasti historických narativů neplatí, že verum rovná se factum. Dějinná pravda obsahuje ještě něco navíc: neempirický prvek sestávající z estetických, morálních a ideologických postojů svých vypravěčů. V Koněvově pomníku se zrcadlí ty naše.

Zatřetí, tento prvek umožňuje vytesat ze stejné množiny uplynulých událostí rozličné příběhy, které se mohou navzájem rozcházet nebo dokonce popírat, aniž by jeden byl více či méně faktuální. Koněva lze vyložit jako osvoboditele nebo dobyvatele, velitele nebo sluhu, hrdinu nebo donašeče a dal by se zobrazit i úplně jinak, třeba jako pouhý nos, jak by to učinila vjemová biografie dejme tomu pod názvem „Větřím samohonku, střelivo, Stalina a slávu: role čichu ve vojenském životě I. S. Koněva.“ Pro dohady mezi těmito výklady je typické nařčení z falšování dějin, jak zaznělo z úst některých účastníků demonstrací u Koněvovy sochy na adresu jejich odpůrců. O žádném falšování dějin tu ale nemůže být řeč, samozřejmě za předpokladu, že všechny soupeřící narativy stojí na kvalitní rešerši, pracují jen s doloženými informacemi a fakta si nevymýšlí. Jádrem sporu totiž nejsou fakta, ale jejich kompozice: jak byla fakta seskládána a odvyprávěna, jakou formou. Jedná se o spor mezi odlišnými „synoptickými úsudky,“ o polemiku na poli estetiky, etiky a ideologie. A tato polemika může trvat v zásadě tak dlouho jako polemika o tom, zdali květiny pravdivěji namaloval Van Gogh, Monet nebo Georgia O’Keeffe: věčně. Spory mezi dušemi znepřátelených historických narativů, jak poznamenal Frank Ankersmit, připomínají „námořní bitvu v sedmnáctém století poté, co přestal foukat vítr.“ Odehrávají se v bezvětří jakýchkoliv sdílených kritérií, která jsou pro určení vítězů a poražených nezbytná.

Začtvrté, zdali jeden narativ převáží nad ostatními, do jaké míry se mu je podaří překrýt, zastínit a utišit, a který to bude, je záležitostí politických sil. Ty nejsou rozloženy rovnoměrně ani v naší společnosti a už vůbec ne na mezinárodním poli. Tam platí dvojnásob, že výsledky rozepří určuje hlavně to, které strany mají kolik moci se k nim vyjádřit. Jak již v antice pravil Thúkydidés, silní dělají, co chtějí, zatímco slabí dělají, co musí. Přeloženo do oblasti sporů o dějiny, silní si vykládají minulost dle svých zájmů a představ, čehož se snaží dosáhnout mimo jiné tím, že slabé nutí mlčet nebo k předkládanému narativu konvertovat — ať už prostřednictvím školních osnov, zastrašování, nebo otevřeného násilí.

Že se Ondřej Kolář, starosta Prahy 6 zodpovědný za odstranění Koněvova pomníku, musel krátce po sejmutí sochy na základě analýz naší Bezpečnostní a informační služby (BIS) skrýt na neznámém místě pod ochranou policejních samopalníků, dává z tohoto úhlu jasné znamení. Bezvětří v našich zeměpisných šířkách skončilo, přichází fronta. Na hladině českého moře, „dárku od Shakespeara, pohádkového omylu, který potěší, moře bez vody a bez příboje, moře pro neplavce, moře pro pěší,“ se opět zvedá vítr. Vane stejným směrem jako za studené války, k Moskvě, kde jej vyvolávají trilobiti ruské politiky: Vladimir Putin, Sergej Lavrov, Sergej Šojgu. Rádi by nás dohnali ke svému narativu o Koněvovi, ke svému výkladu dějin a světa, pod svou moc.

Patříme tam? Nevíme snad, že i když větru na českém moři poručit nelze, nemusí se mu člověk dávat napospas? Že plachetnici našich dějin a našeho státu lze zdárně kormidlovat i do něj? Že si můžeme určovat svůj směr?

Gerój romance s velkým „r“
Koněvovu sochu odlily Závody umělecké kovovýroby v Hostivaři a na náměstí Interbrigády v Praze 6 - Bubenči byla odhalena 9. května 1980. Jejím autorem byl akademický sochař Zdeněk Krybus, někdejší dlouholetý člen KSČ a představitel socialistického realismu, jehož tvorba rovněž zahrnovala sochy Klementa Gottwalda v Gottwaldově, Antonína Zápotockého na Žižkově a další pomníky komunistickému režimu. Kromě veřejnosti, nastrojených pionýrů a vojenské hlídky se slavnosti zúčastnila téměř kompletní tehdejší mocenská špička, mimo jiné předseda federální vlády ČSSR Lubomír Štrougal a vedoucí členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Miloš Jakeš, Karel Hoffmann a Antonín Kapek. Nechyběl velvyslanec SSSR Alexander Botvin.

Jaký druh dějinného narativu socha původně vyjadřovala je zřejmé jak z jejího námětu, tak z formy provedení a okolností jejího odhalení. Příběh o Koněvovi vyprávěla jako romanci. Poznávacím znamením romance je motiv lidského triumfu nad světem. Romantičtí hrdinové se utkávají s nástrahami, překonávají těžké zkoušky a zdolávají smrtelná nebezpečí, aby nakonec zvítězili nad veškerými úskalími a vešli do nesmrtelnosti. Jako příklady lze uvést Ježíše Krista v Bibli, rozličné prince - pokořitele draků v pohádkách nebo otce - zakladatele v kolektivních pamětích národů. Hlavním poselstvím romance je nekonečná síla lidského ducha, jež bortí i ty nejzáludnější překážky a vysvobozuje člověka ze zajetí pozemského života. Dobro vítězí nad zlem, ctnost nad neřestí, štěstí nad utrpením.

Záměrem Zdeňka Krybuse, naší tehdejší komunistického garnitury a sovětského režimu, který ji ovládal a podpíral, bylo vštípit němému kusu bronzu z Hostivaře přesně tento typ narativu. Sochou znázornili hrdinu v momentě triumfu: Koněva jako sovětského vojevůdce krátce poté, co v čele Rudé armády dorazil do Prahy na konci 2. světové války. Stojí mírně rozkročen, má na sobě brigadýrku a rozepnutý vojenský plášť, v pravé ruce třímá kytici šeříků, kterou ho na uvítanou obdarovali jásající obyvatelé města, a levou kyne davům na pozdrav. Jeho triumf je zároveň naším triumfem: vítězstvím našeho hlavního města, státu a národa nad nacistickou porobou. Na dlouhé cestě do Prahy se Koněv opakovaně utkal se smrtihlavy Hitlerovy Třetí říše, říše zla a temna, a nasadil svůj život. Jak pravil před bitvou na Dukle, kam na podzim roku 1944 dorazil na pomoc Slovenskému národnímu povstání, „buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme.“ Naše válečné putování bylo ještě strastiplnější: následkem Mnichovské dohody jsme jako stát Třetí říši podlehli, ztratili nezávislost a v nacistickém zajetí upadli do klinické smrti. Koněvovo odhodlání ovšem neznalo hranic. Maršála nezastavilo nic.

Německou orlici přemohl, vyrval nás z jejích spárů, vzkřísil nás, vrátil nám svobodu a zajistil tak sobě i nám nekonečnou slávu. V soše, která mu byla odhalena v den 35. výročí osvobození Prahy Rudou armádou, měl tento sovětský vojevůdce žít v povědomí i před zraky našeho národa věčně: jako legendární gerój, památka porážky nacismu a našeho znovuzrození, oslava naší státnosti a výraz našeho vděku. Jeho nesmrtelnost byla umocněna nadživotní velikostí díla a materiálem, z něhož byla socha vyrobena. Bronz odolá času tisíce let.

Romance o Koněvovi představuje jen jednu kapitolu mnohem obsáhlejšího historického narativu, romance s velkým „r,“ totiž Ruska. Odhalením sochy poukázal náš tehdejší normalizační režim pod dozorem Kremlu na monumentální příběh o Sovětském svazu jako spasiteli Evropy. Poslušně tak opět, jako už tisíckrát předtím, zdůvodnil a upevnil sovětskou moc nad naší zemí. V této velkolepé romanci, kterou Ruská federace převzala od SSSR, představuje 2. světová válka apokalypsu bratrovražedných patologií západní civilizace: fašismu, kořistnického kapitalismu, nenasytného imperialismu, materialistického individualismu, neznabožství a tak dále. Vykazovalo je nejen nacistické Německo, ale i liberální mocnosti jako Velká Británie a Francie; v Mnichově nás koneckonců zradily společně. Zákeřným přepadením Sovětského svazu v červnu 1941 tyto západní choroby zaútočily na samotnou matičku Rus. Ve Velké vlastenecké válce, za cenu obrovských obětí, se jim však hrdinný ruský lid pod vedením generalissima Stalina ubránil. Poté se vydal osvobozovat středoevropské národy z temnot západní kultury, myšlení a politických a hospodářských principů. Hříchy Evropy vykoupilo Rusko svou krví a v květnu 1945 triumfálně povstalo z mrtvých. Jeho vítězství skýtá jasné poselství: cesta k míru, bezpečnosti, spolupráci a blahobytu ve střední Evropě je cestou k ruským hodnotám, po vzoru a pod ochranou Sovětského svazu a dnešní Ruské federace jako jeho nástupnického státu.

Vyvrcholením ruské romance je nebe na zemi, „ta spravedlivá idyla pro všechny, ta zahrada, v níž zpívají slavíci, to území souladu, kde se svět netyčí cize proti člověku a člověk proti jiným lidem,“ jak sovětský konec dějin vylíčil Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění. Šeříky v pravé ruce bubenečského Koněva pocházejí právě z této nebeské zahrady. V soše nám náš tehdejší normalizační režim a sovětská vrchnost odhalily apoštola ráje, kterým se naše země měla stát s bratrskou pomocí Kremlu.

Šeříky z džungle, aneb tragédie pražského jara
Po listopadu 1989 se u nás pomníky komunismu likvidovaly ve velkém. Padlo mnoho Stalinů, Leninů a Gottwaldů. Bubenečský Koněv ale setrval na svém místě. Na rozdíl například od podobizny v polském Krakově, která byla sejmuta na počátku 90. let, nadále sloužil jako pietní místo, na němž si každoročně na počátku května připomínali konec 2. světové války zástupci veteránských organizací, ruské ambasády či Ministerstva obrany ČR. Probouzel i negativní emoce a hlasy volající po odstranění, ale spor mezi zastánci a odpůrci sochy se vyhrotil teprve nedávno. Aby se vyhovělo všem stranám, zastupitelstvo Prahy 6 se na popud starosty Ondřeje Koláře a místostarosty Jana Laciny pokusilo o kompromis. Usneslo se pomník zrestaurovat a doplnit novou deskou, která byla odhalena 21. srpna 2018. Tím došlo k zásadní změně historického příběhu vyprávěného bronzovým odlitkem z Hostivaře.

Jak je pro romanci příznačné, původní deska popisovala Koněva jako hrdinu v souvislosti s vítěznou událostí: „Významný vojevůdce, maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a hrdina Československé socialistické republiky, velitel vojsk 1. ukrajinského frontu, která zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením.“ Nová deska uvedla následující informace: „Maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, jehož jednotky byly nasazeny k závěrečnému útoku na Berlín a osvobodily severní, střední a východní Čechy a jako první vstoupily 9. května 1945 do Prahy. Na podzim 1956 řídil potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou a jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se v roce 1961 podílel na řešení tzv. druhé berlínské krize výstavbou Berlínské zdi. V roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“ Předlohu textu si radnice Prahy 6 nechala vypracovat odborníkem, jehož identitu z obav o jeho bezpečnost nezveřejnila. Potvrdila ovšem, že znění úspěšně prošlo auditem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Vojenského historického ústavu. To jen podtrhuje, že faktograficky si nový text nic nezadal s tím původním; oba stály na stejně pevných empirických zdrojích, aniž by si něco vymýšlely nebo něco falšovaly. Nový text ale fakta vnímal na základě zcela odlišného úsudku a komponoval do zcela odlišné formy příběhu. Z romance se stala tragédie.

Tragédie v lidský triumf nad světem nevěří. Naopak ukazuje triumf světa nad člověkem, jenž je tváří v tvář životním úskalím odsouzen k prohře navzdory nejčistším úmyslům a sebevětšímu vzepětí. Láska Romea a Julie smrt neporáží, ale naopak smrtí končí. Překážky dějin a osudu jsou vylíčeny jako nezdolatelné. Slaví-li protagonisté tragických příběhů vítězství, pak pouze zdánlivá a dočasná: vítězství jako zárodky proher kulminujících obvykle zánikem ústředních postav. Přeživším postavám a obecenstvu je dáno zamyslet se společně nad příčinami smutného konce, přičemž hlavním sdělením tragédie je varovné ponaučení, že svět a dějiny podléhají určitým neměnným zákonitostem. Ty vytyčují lidským možnostem jasné meze, jejichž překročení přináší pád a záhubu.

Nová deska na bubenečském pomníku rozšířila vyprávění o Koněvovi z jedné události na celý sled. Koněvův příjezd do Prahy na jaře 1945 se tímto přetvořením narativního rámce přesunul do jiné části příběhu. Již nepředstavoval jeho závěr, ale začátek. Dějiny jím neskončily, pokračovaly dále: znásilněním Maďarska, uvězněním obyvatel východního Berlína za vysokou zdí a ostnatým drátem. Novým závěrem se stalo přepadení naší země v srpnu 1968, okamžik hluboké národní potupy. Ve světle tohoto otřesného vyvrcholení se význam Koněvova vstupu do našeho hlavního města na konci 2. světové války zásadně změnil. Ztratil povahu věčného vítězství a zjevil se jako první záblesk nové pohromy: sovětské totalitní moci a rozpínavosti. Pokud nás Koněv v květnu 1945 osvobodil, pak pouze do poroby. Pokud vzkřísil naši suverenitu, pak jen na papíře, jak jsme definitivně pochopili během srpnové invaze v roce 1968 a jak radnice Prahy 6 připomněla tím, že novou desku odhalila přesně v den 50. výročí této smutné události. Nový text strhl z Koněva masku udatného geróje a odkryl tvář nájezdníka, který nás a střední Evropu vyrval nacistické orlici ne proto, aby nám vrátil svobodu, ale aby námi nakrmil hladového ruského medvěda. Zatímco původní deska Koněva popisovala hned jako trojnásobného hrdinu, nová deska slovo „hrdina“ úplně vynechala.

Společně s hrdinou Koněvem zmizela v nenávratnu i celá obšírná romance o Rusku. Sovětský svaz přestal figurovat jako spásný protipól zkažené Evropy. Zjevil se jako obyčejná velmoc chovající se na mezinárodním kolbišti stejně jako jiné velmoci: dle primitivních pravidel boje o přežití a o nadvládu, která znal již Thukýdidés a kterým dnešní teorie mezinárodních vztahů říká realpolitik. Tato nepsaná pravidla velí mimo jiné rozšiřovat sféru vlivu všude, kam je to možné, ovládat nebo přímo pohlcovat slabší sousedy a pragmaticky, dle momentálních okolností, vyvažovat moc konkurentů zrazováním přátel a spojováním se s nepřáteli nepřátel. Konflikt a válka jsou důsledkem tohoto chování. Nová deska na Koněvově soše naznačila, že pod fíkovým listem proletářské svornosti, rovnosti, bratrství a světového míru hlásaných Moskvou se neskrývalo nic než tyto archaické zásady mocenské politiky. Sovětský svaz se tak nijak nelišil od nacistického Německa, s nímž přeci v srpnu 1939 uzavřel spojenecký pakt, aby si mimo jiné urval svůj kus Polska. Naše země se stala obětí invaze jak wehrmachtu v roce 1938, tak Rudé armády o třicet let později. Závěr 2. světové války nám nepřinesl žádné vykoupení z útlaku. Přinesl jen střídání stráží. Nad Pražským hradem přestal vlát hákový kříž, vyšla rudá hvězda.

Skrytou duší nového textu umístěného na Koněvově soše radnicí Prahy 6 je varování přeživších svědků tragédie 20. století, v níž vichr mesiášských ideologií bičoval české moře tu ze západu, tu z východu, a zanechal za sebou zpustošený národ, kterého již žádné zářné zítřky nezajímají; nejvyšší metou je rohlík se salámem, tady a teď. Z Berlína nás hnali vstříc tisícileté říši, z Moskvy vstříc socialistické idyle. Ani jedna z grandiózních romancí o vítězství člověka nad dějinami nám slibovaný šťastný konec nepřinesla. Svornost, rovnost a bratrství známe jako názvy jáchymovských uranových dolů, do nichž nacisté a KSČ posílali vězně určené k likvidaci. České moře, toť moře pozůstalých bez iluzí, „moře nebezpečí, moře, které mumlá vyhynulou řečí, moře našich dob, moře hoře, naše kolébka i hrob.“

Šeříky v Koněvově ruce nepochází z rajské zahrady. Pochází z pravěké džungle, kde silní bezohledně požírají slabé obklopeni opojnou vůní pražského jara.

Umění nerozumění
Nová deska spor o Koněvovi neurovnala. Nemohla. Naopak jej rozdmýchala. Přechod z romantického k tragickému výkladu jeho role v našich dějinách povzbudil jeho odpůrce a pobouřil jeho zastánce. Ti první se jali doplněný pomník doplňovat dále. V noci na 22. srpna 2019 se na podstavci objevily letopočty ’45, ’56, ’61 a ’68, kaluž rudé barvy stékající zpod Koněvových holínek, a nápis „Ne krvavému maršálovi! Nezapomeneme.“ Ti druzí odpověděli protestními prohlášeními a shromážděními, v nichž odsoudili údajné falšování dějin. Patřili k nim vedoucí funkcionáři KSČM včetně někdejších členů KSČ Zdeňka Ondráčka, Josefa Skály a stalinistky Marty Semelové, proruští aktivisté jako Jiří Černohorský a také mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček.

Zastupitelstvu Prahy 6 nezbylo než situaci sledovat z nezáviděníhodné pozice lyžařů unášených lavinou, kterou sami pomohli strhnout. Na pomalování pomníku reagovalo zakrytím sochy plachtou ve snaze zabránit dalšímu poškození, načež sochu její příznivci odkryli, načež radnice plachtu na lešení kolem maršála vrátila, a tak dále, až zastupitelstvu došla trpělivost a 12. září 2019 odhlasovalo odstranění sochy z náměstí Interbrigády. Bronzový odlitek byl z podstavce sejmut 3. dubna 2020 a odvezen do depozitáře v Měšicích zhruba patnáct kilometrů severovýchodně od centra Prahy. Tam zůstane tak dlouho, dokud si jej nepřevezme nově vznikající Muzeum 20. století, jemuž Praha 6 sochu bezplatně propůjčila až do roku 2030 s tím, že smlouva bude automaticky prodlužována.

Veřejná diskuze, kterou u nás nová deska na Koněvově pomníku a posléze rozhodnutí o jeho odstranění rozpoutaly, zaujala hned z několika důvodů. Jednak jsme si díky příspěvkům odborníků z Vojenského historického ústavu, AV ČR a dalších renomovaných institucí osvěžili a upřesnili řadu historických fakt. Některá přitom mnohé z nás překvapila, jako třeba zjištění, že Koněv si během 1. ani 2. světové války příliš nezastřílel, že mu chyběly frontové zkušenosti a že ztráty pod jeho velením byly vyšší než pod velením Žukova nebo Rokossovského. Především však Prahu neosvobodil, nýbrž s Rudou armádou vstoupil do již osvobozeného města. Přítomná německá vojska kapitulovala 8. května 1945 do rukou České národní rady. Dohady okolo Koněva tak pomohly rozehnat stíny lží a falzifikací, do kterých naše dějinné vědomí uvrhla sovětská propaganda a normalizační osnovy dějepisu a občanské nauky.

Zrovna tak zajímavé bylo sledovat, jak se ve výměně názorů o Koněvovi romantici s tragiky soustavně míjeli. Každá strana posuzovala tu druhou na základě svých vlastních dějepisných kritérií, z pohledu morálních a ideologických hodnot, které byly posuzované protistraně cizí a na něž neslyšela. V jistém smyslu neproběhl žádný dialog, ale jen souběžné monology v oddělených komnatách ozvěn. Téměř žádný hlas neopustil tu svou, aby se s protivníky utkal v té jejich. Koneckonců, když uprostřed námořních bitev v sedmnáctém století přestal foukat vítr, vojáci se ze svých znehybněných lodí rovněž nevrhali do vln, aby plavali k nepřátelské plachetnici, šplhali na její palubu a bojovali tam s její posádkou — v neznámém prostředí a proti početní přesile. Jedinou možností bylo vylézt na hlavní stěžeň svého plavidla a pokusit se odtamtud protivníky překřičet a ukřičet. Koněvovi zastánci tak dokola připomínali jeho hrdinné zásluhy na osvobození naší země na konci 2. světové války a napadali jeho kritiky jako fašisty, aniž by se jakkoliv dotkli jeho role v invazi Maďarska v roce 1956 nebo Československa v roce 1968. Tyto tragické události jsou romanci o Koněvovi neviditelné.

Nejzajímavější byl ale způsob, jakým jsme se o Koněvovi u nás doma hádali: bez násilí, zastrašování, vydírání a jiných snah o umlčení toho či onoho pohledu. Hádali jsme se, aby se tak řeklo, po dohodě, dle společných pravidel. K výhrůžkám došlo pouze v anonymním prostředí internetu a sociálních sítí, které jsou takovým chováním pověstné a debatě o Koněvovi zajistily dávku špatného vkusu. To když Jiří Ovčáček v narážce na stranickou příslušnost Ondřeje Koláře (TOP 09) úsečně napsal na svůj twitterový účet „NSDAP 09“ a Ondřej Kolář pro změnu na svém facebookovém účtu odůvodnil rozhodnutí o odstranění Koněva z náměstí Interbrigády tím, že bronzový maršál v době virové epidemie neměl roušku a tudíž musel pryč.

Pomineme-li tyto poklesky, ukázalo se, že ctíme nejen psané zásady demokratického zřízení, včetně svobody slova nebo svobody shromažďování, ale také její hlavní nepsaný princip, totiž že rozumní lidé by si měli umět nerozumět. Bez toho, aby se pokoušeli převychovávat své protějšky, přetvářet je k obrazu svému, popřípadě je trestat či dokonce likvidovat za názorové rozdíly. Naše demokracie ukázala svou vyspělost přesně tím, že nám všem v našem společném českém pelíšku, Šebkům i Krausům, loďkám napravo i nalevo, v mele o Koněva na našem domácím rybníku zajistila bezvětří.

Kolik váží vestfálský mír?
Zato v mezinárodním prostoru začalo foukat ještě dříve, než byla Koněvova socha doplněna novou informační deskou, natož demontována. Již v prosinci 2018 obdržel náš tehdejší ministr zahraničí Martin Stropnický otevřený dopis, v němž velvyslanci Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu požadovali zachování pomníku v původním stavu a prohlásili, že se jedná o státní záležitost příliš důležitou na to, aby byla ponechána orgánům místní samosprávy. Očekávání, že naše vláda požadavek jistě podpoří, krátce nato zopakovala mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová. Kdo přesně by o pomníku na našem suverénním území měl rozhodovat, když ne my prostřednictvím našich řádně zvolených zastupitelů, ruská strana neuvedla. Záměr radnice Prahy 6 sochu odstranit okomentoval v září 2019 tehdejší ruský ministr kultury Vladimir Medinskij veřejným přirovnáním starosty Koláře k vůdci regionální pobočky NSDAP: „Je to takový místní gauleiter.“ Radnice Prahy 6 se přitom již několik let pokoušela o konstruktivní dialog, v jehož rámci sochu opakovaně nabízela ruské straně darem a navrhovala její přesun do areálu ruského velvyslanectví. Veškeré tyto snahy ruská ambasáda odmítla jako nepřijatelné.

Odstranění sochy spustilo na ruské straně vlnu odvet, jejichž účelem bylo zastrašit nás a prosadit ruské zájmy silou. Záhy po demontáži podepsal prezident Vladimir Putin novelu zákona umožňující stíhat pachatele poškozování válečných hrobů a pomníků a trestat je až pěti lety vězení, a to jak v Rusku, tak v zahraničí. Na základě tohoto zákona ruský ministr obrany Sergej Šojgu požádal šéfa národní kriminální ústředny Alexandra Bastrykina o trestní stíhání osob zodpovědných za odstranění Koněvova pražského pomníku. Kreml se tak nejen jal uplatňovat nový zákon retroaktivně, v rozporu s pravidlem, že právní předpisy působí vždy jen do budoucna, ale navíc jej vztáhl na cizí zemi, jako by Česká republika patřila pod Ruskou federaci. Ruské ministerstvo zahraničí označilo odstranění sochy za zločin a nechalo se slyšet, že přijde odezva. Českou republiku obvinilo z porušení vzájemné smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci ohledně péče o válečné památníky z roku 1993. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov prohlásil, že vzhledem k této smlouvě bude muset Česká republika Koněvův pomník v Praze obnovit. Upozornění našich představitelů, že socha není válečným hrobem, pod smlouvu nespadá a Česká republika tudíž své závazky nijak neporušila, mu nijak nepřekáželo. Veřejné tajemství, že Ruská federace české válečné hroby a pomníky na svém území dlouhodobě hrubě zanedbává, jako by už vůbec neexistovalo.

Nejcitelnější rány nám Rusko zasadilo nepřímo, prostřednictvím cílené nečinnosti a hybridních opatření umožňujících Kremlu popřít zodpovědnost. Hlavními aktéry odvetných útoků na naše diplomatické mise v Moskvě a Petrohradě tak byly skupinky extremistů z řad velkoruské nacionalistické levice, zatímco Ruská federace pouze chvilkově nezvládla svou mezinárodní povinnost zajistit všem velvyslanectvím na svém území bezpečnost a nedaří se jí incidenty vyšetřit. V médiích a kyberprostoru se odpůrci Koněva a Ruska stali terči dezinformací a fake news. O Ondřeji Kolářovi se na sociálních sítích v září 2019 náhle „provalilo,“ že je vnukem zesnulého válečného nacistického kolaboranta z jižních Čech Otty Kolara, nehledě na to, že Kolářův děda je stále naživu a pochází z Moravskoslezského kraje. Podobně se o české veřejnosti v ruské televizi „provalilo,“ že Koněva popravila. To když stanice Rossia 1 zahájila svou sedmiminutovou relaci o demontáži pomníku velkým záběrem maršálovy sochy na zádech s lanem kolem krku. Legendární sovětský gerój očividně nezemřel na rakovinu v Moskvě v květnu 1973. Oběsili jsme ho v Praze v dubnu 2020.

Vrchol ruského nátlaku přišel v momentě, kdy díky zdroji uvnitř ruského velvyslanectví prosákla do našich médií zpráva, že do Prahy přiletěl pod diplomatickou ochranou Moskvy agent s ricinem, jenž by mohl znamenat bezprostřední ohrožení pro Ondřeje Koláře a další místní politiky. Na veřejnosti tato zpráva způsobila oprávněné rozhořčení a zvedla vlnu protiruské nálady. BIS neprodleně ukryla Ondřeje Koláře pod policejní ochranou a zahájila vyšetřování. Sergei Lavrov, Marija Zacharovová a další představitelé ruského ministerstva zahraničí ovšem zprávu dementovali jako novinářskou kachnu a prohlásili, že po odstranění Koněvovy sochy představuje další důkaz českého nepřátelství vůči Ruské federaci. Následným zjištěním BIS, že zpráva byla falešná a že ji zdroje uvnitř ruského velvyslanectví vyrobily, sklapla za Českou republikou past: ruské diplomacii se podařilo dostat naši zemi do role agresora posedlého úmyslem poškodit Ruskou federaci.

Dějiny definují hranice možného a myslitelného, určují parametry legitimity a utvářejí lidskou identitu, cíle a zájmy. Jako takové jsou zdrojem moci. Skutečná váha Koněvovy sochy se zjevila v okamžiku, kdy si pro ni přijel jeřáb. Odklidil nejen tuny bronzu, ale především tuny ruského vlivu v podobě dějinné romance, kterou soše vtělil Kreml a jejímž prostřednictvím si v nás snaží udržovat obdiv, vděk a poslušnost již od konce 2. světové války. Rozsah této ztráty se dá vyjádřit. Odpovídá úsilí, které ruská strana vyvinula a nadále vyvíjí, aby byl původní pomník obnoven a aby nás na našem českém moři donutila zachovat starý směr: přídí k Moskvě. Že toto úsilí nebere konce, ale stupňuje se do hrozeb pro naše veřejné činitele, zastupitelské úřady a stát, dokazuje, že se jedná vskutku o značnou újmu — a že dějiny je třeba chápat jako bezpečnostní záležitost.

Jak podotkl George Orwell, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Spor o bubenečského Koněva se posunul přesně do této fáze: dohady ohledně maršálova dějinného významu vyústily v otevřenou mezinárodněpolitickou roztržku ohledně toho, kdo má nárok jeho minulost vykládat a o jeho pomníku rozhodovat, zda my čeští občané a naše samospráva nebo Moskva. Z docela obyčejné sochy pochybné umělecké kvality, o níž až donedávna nevěděl kromě obyvatel Prahy 6 téměř nikdo, se stal test základních principů mezinárodního uspořádání od konce Třicetileté války: územně definované státní suverenity a nevměšování se jedním státem do vnitřních záležitostí druhého.

Jak na zastrašování a výhrůžky, jejichž prostřednictvím se Moskva snaží zasahovat do našich věcí, odpovědět? Poučení plynoucí z tragického výkladu Koněvovy role a role Ruska v našich soudobých dějinách jsou paradoxně takového rázu, že by zastánce tohoto výkladu mohla přivést ke shodě s romantickými ctiteli Kremlu a jeho geróje. I kdyby se za voňavými šeříky v Koněvově ruce neskrývala žádná nebeská idyla svornosti, rovnosti a bratrství, ale pravěká džungle, měli bychom Moskvě vyhovět.
Zákony džungle přeci hovoří jednoznačně: silní vládnou a slabí podléhají. A my stojíme tváří v tvář ruskému medvědovi. Nemáme na vybranou. Nebo to snad v džungli chodí jinak?

Vlk 8, aneb jak hrát šachy s medvědem
Bylo nebylo, v čarovné zemi bouřících gejzírů a hlubokých lesů okolo řeky Yellowstone, objevila se jednou smečka vlků. Jak se tam dostali, žádný z nich nevěděl. Věděli jen, co je příroda odpradávna učila: že musí přežít. Toho nejmenšího, říkali mu Vlk 8, čekal obzvlášť krutý úděl. Na lovu nikomu nestačil, jeho šedivou srst nikdo nechválil, z ukořistěných jelenů mu jen ohryzané kosti nechávali. Předvídali mu brzký konec. Zvykl si na to a sám neočekával nic víc. Když se jednoho dne z houští vynořil medvěd a smečka se dala na úprk, běžel s ní, jak nejrychleji uměl, ale jako vždy zaostal. Opuštěn napospas svému osudu věděl, že se blíží jeho smrt. A tak, snad ze zlosti, snad únavou, se Vlk 8 zastavil, otočil, široce se rozkročil a pohlédl smrti do očí. Medvěda neústupnost o tolik menšího zvířete natolik překvapila a zarazila, že zmizel. Smečka čin Vlka 8 nepostřehla a nikdy by mu jej neuvěřila. Zůstal jeho tajemstvím, které v očích okolního světa neexistovalo. V životě Vlka 8 ovšem událost zapříčinila rozhodující zlom: počátek jeho vzestupu k síle a slávě. Z vyzáblého štěněte odsouzeného k zániku vyrostl jedinečný vůdce smečky, který díky své minulosti dokázal soucítit se slabšími. Vlk 8 pak dlouhá léta křižoval lesy Yellowstonu jako nejvznešenější vlk, jakého kdy tato země viděla.

Romance o Vlkovi 8 ukazuje, že zákony džungle nejsou ani zdaleka tak jednoznačné, jak realpolitik předpokládá. Střet štěněte s medvědem nemusí vždy skončit porážkou toho prvního. Síla je navýsost zajímavá věc. Není daná jen měřitelnými fyzickými atributy. Má také psychologickou rovinu, rovinu sebevědomí a sebechápání. Nejpodstatnější omezení jsou často mentálního rázu: slabí zůstávají otroky svého osudu z tragického přesvědčení, že jej nelze změnit. Nevěří, že by mohli být něco víc, že by si svůj osud mohli určovat. Vlk 8 se v momentě bezprostředního ohrožení rozhodl své sebechápání slabého zvířete odsouzeného přírodou k rychlému zániku překonat. Proti síle, kterou tím nabyl, nebylo medvědovi k ničemu ani několik set kilogramů živé váhy navíc.

Naše zahraniční politika vůči Ruské federaci by se mohla Vlkem 8 inspirovat. Máme se od něj čemu učit. Za první století existence byla naše drobná republika v džungli evropské politiky opuštěna svou smečkou hned několikrát. V roce 1938 nás naši spojenci vydali napospas Hitlerovi, v roce 1968 nás dokonce přepadli. V obou momentech existenčního ohrožení jsme na rozdíl od Vlka 8 stáhli ocas mezi nohy, útočníkům se odevzdali bez boje a svou porážku si odůvodnili svým tragickým údělem: malé zemi přeci nezbývá nic jiného než pokorně snášet rány velmocí. S každou kapitulací se v nás toto vědomí prohloubilo, posíleno dalším důkazem naší slabosti.

Dnes už svou nicotnost na mezinárodním poli předpokládáme. Děláme to do takové míry, že ani jasná snaha cizí mocnosti určovat naše vnitřní záležitosti, jakou Rusko ve sporu o Koněva vyvinulo, v nás okamžitě neprobudila ráznou, mohutnou a jednotnou negativní odezvu. Svou suverenitu a nárok na vlastní příběh o Koněvovi hájíme téměř omluvně. Neměli bychom se Kremlu nejprve zeptat o dovolení? Nejsme si svou svrchovaností totiž jisti. Nevíme, kdo nám vládne, zda my sami nebo někdo za našimi hranicemi. Nevíme, kdo jsme, zda páni svého domu nebo sluhové v příležitostném sídle majitelů s trvalým pobytem v Moskvě. Normalizace u nás pokračuje, třicet let po sametové revoluci.

Příběh Vlka 8 nám ukazuje, jak po tragédii 20. století, která nás naučila netečnosti a odevzdanosti vůči vichrům mocenské politiky nad českým mořem, uchopit kormidlo naší republiky do svých rukou a uniknout jejich sevření. Vyhoštění Andreje Končakova a Igora Rybakova, pracovníků ruského velvyslanectví zodpovědných za ricinovou aféru, je dobrým začátkem. Moskva krok nepochybně vykreslí v souladu se svou velkou ruskou romancí jako další důkaz, že fašismus z Evropy nevymizel a v České republice sílí. To jí poskytne záminku k tvrdší odvetě, kterou již předem avizovala. Tento postup Moskva zvolí nejen z mezinárodněpolitických důvodů. Primárním cílovým obecenstvem Kremlu totiž není Česká republika, NATO, EU, Čína, USA ani širší mezinárodní společenství, ale domácí veřejnost. Nejspolehlivější způsob, jakým Putin, Lavrov a Šojgu mohou zajistit svému slabému autoritářskému režimu legitimitu a podporu ruského obyvatelstva, spočívá v šíření pocitu vnějšího ohrožení. Ten byl živou vodou kremelského systému již za Stalina a zůstává jí dodnes. Odstraněním Koněvovy sochy jsme Moskvě poskytli další cenný doušek.

Nelze tudíž od Kremlu očekávat, že nám ve sporu zažehnutém odstraněním Koněvova pomníku v dohledné době ustoupí. Roztržka s Českou republikou slouží jeho vnitropolitickým účelům. Tomu ovšem nemusíme věnovat pozornost. Postačí, když se soustředíme na sebe, na obranu své státní suverenity a na zamezování cizího vlivu.

Máme k tomu dostatek nástrojů. Naše diplomacie jistě chápe, že partie s Koněvem není alfou ani omegou česko-ruských vztahů. Ty zahrnují mnohem více šachovnic než jen tu, na níž se pohybuje bronzová figurka z Hostivaře. Černínský palác by se měl snažit své tahy na jedné šikovně propojovat a koordinovat s tahy na jiných tak, aby dosáhl svých priorit a splnil naše zahraničněpolitické cíle. Lze zapojit i vztahy a partie s jinými hráči, včetně našich spojenců v NATO nebo EU. V těchto souvislostech stojí za zmínku například blížící se výběrové řízení na stavbu nového bloku atomové elektrárny v Dukovanech a zájem Rosatomu o tuto obří zakázku. Ve školství, kultuře, mediálním prostoru a občanské společnosti všeobecně pak existují neomezené prostředky, jakými zredukovat ruský vliv z dob sovětské totality a zabránit jeho posilování, od učebnic dějepisu a muzejních expozicí přes připomínkové akce a jiné občanské iniciativy až po poctivou investigativní žurnalistiku.

Hlavně bychom se ale měli pro jednou odhodlat následovat příklad Vlka 8, medvědovi neuhnout a nebojácně na něj zavrčet. Třeba ke svému překvapení zjistíme, stejně jako Vlk 8, že medvěd zaostává za svou slovutnou pověstí. Že jeho mohutné tlapy a huňatá srst jsou pouze převlek, v němž vězí podstatně menší zvíře: dost možná jen další vlk, navíc poněkud starý a zchátralý, jako vystřižený z animovaného seriálu Nu pagadi! Že my jsme naopak daleko silnější, než jsme si doposud mysleli. Že za kormidlem plachetnice střežící naše pohádkové moře v srdci Evropy nestojí žádný obětní beránek, ale k boji připravená šelma. Český Vlk 8. Nebo snad dokonce, světe div se, český lev.

Milan Babík
Autor je politolog, působí v USA.