Bezmála 70 let uplynulo od doby, kdy Čínská lidová osvobozenecká armáda vtáhla do Tibetu v říjnu roku 1950 na základě Dohody Ústřední lidové vlády a místní vlády v Tibetu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu (Sedmnáctibodová dohoda) a podmínkách včlenění tibetského území do Čínské lidové republiky (ČLR). Od té doby jsou tibetská území a jejich obyvatele stále těsněji, a ne vždy dobrovolně, propojována se zbytkem ČLR, nejen skrze houstnoucí síť infrastruktury, ale i politicky, administrativně, sociálně, ekonomicky a v neposlední řadě i kulturně. Tändzin Gjamccho, 14. dalajláma, tehdejší světský i náboženský vládce Tibetu odešel do indického exilu před 61 lety a je velice nepravděpodobné, že se během současného režimu vrátí zpět do rodné země. Přesto se i po tak dlouhé době zdá jeho existence být pro Čínu, když ne hrozbou, tak alespoň soustavným problémem nejen při správě tibetských území, ale také v mezinárodním diplomatickém kontextu.

Odchod 14. dalajlámy do exilu byl na jednu stranu reakcí na bezprostřední ohrožení jeho svobody ze strany čínských zmocněnců ve Lhase, od kterých obdržel pozvánku, aby se sám zúčastnil představení na čínské vojenské základně. Na druhou stranu to bylo zároveň vyvrcholení skoro desetileté snahy čínské vlády o zavádění politických reforem především na územích východního Tibetu (Amdo a Kham), administrativně začleněných do provincií Čching-chaj nebo S‘-čchuan, na které se nevztahovala Sedmnáctibodová dohoda slibující brát ohledy na přání a schopnost integrace populace žijící na území deklarovaném jako Tibetská autonomní oblast. Takzvaná pozemková a náboženská reforma zásadním a nevybíravým způsobem měnily život Tibeťanů a narušovaly i jádro jejich kultury a způsob jejich každodenní obživy. To vyvolalo organizovaný odboj, který vyvrcholil lhaským povstáním v březnu roku 1959, během kterého Dalajláma Tibet opustil.

Lhaské povstání bylo čínským režimem využito jako záminka ke zpřísnění kontroly a urychlení realizace politických změn i na území autonomní oblasti. V průběhu následujících let se tak původní význam slova „autonomní“ ve smyslu vlastní správy změnil spíše na oblast se zvláštním zacházením, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Tibeťané mají mizivou možnost ovlivňovat dění na tibetském území a státní reformy i současná modernizační politika řídí téměř každý aspekt jejich života. Pravděpodobně je i toto omezení kontroly vlastního osudu důvodem, proč pro Tibeťany nejen v exilu, ale i na území ČLR, osobnost dalajlámy představuje i po více než 60 letech hlavní morální autoritu a naději na budoucnost v souladu s jejich kulturní tradicí.

Popularita dalajlámy i jeho vliv na tibetskou, ale i na mezinárodní komunitu je vládnoucí Komunistické straně Číny trnem v oku. Nestačí, že Čína se vrátila do role globálního hráče prostřednictvím svého neuvěřitelného ekonomického vzestupu, který přitahuje zahraniční obchodníky. Vláda ČLR vyžaduje současně i mezinárodní sympatie. Neustálé připomínání toho, že včlenění Tibetu do území ČLR nebylo právě dobrovolné, a že i ve 21. století zdaleka ne všichni Tibeťané vítají skutečnost, že Tibet je nyní součástí ČLR, neodpovídá pozitivní podobě Číny, kterou její vláda světu předkládá. Čína se snaží zpochybnit dalajlámovo postavení vůdce tibetského lidu i vnímání jeho osobnosti jako ztělesnění všeobecně uznávaných kulturních hodnot. Napadání dalajlámy ze strany Číny však spíše napomáhá zvyšovat jeho popularitu.

Po odchodu z ČLR se dalajlámovi dostalo vstřícného přijetí indickou vládou, která nejen že umožnila existenci tibetské exilové vlády na svém území, ale dodnes podporuje tibetskou exilovou komunitu například v jistých otázkách zdravotního či sociálního zabezpečení. Pod tlakem ze strany ČLR bylo těžké prosadit legitimitu tibetské exilové vlády v rámci mezinárodní komunity. K jejímu uznání dopomohl mimo jiné i bývalý prezident Václav Havel, který jako první hlava státu pozval dalajlámu do Československa v roce 1990. Návštěva 14. dalajlámy v Praze se tak stala důležitým momentem pro obě strany. Během své krátké návštěvy v únoru 1990 Tändzin Gjamccho ukázal, že i přes všechny útrapy, kterými prochází on i tibetský lid, je možné si udržet pozitivní přístup a optimismus. Pro naši mladou demokracii to byla možnost si uvědomit, že nejen silné hospodářství, ale i uznávání univerzálních hodnot, tolerance a hledání společných řešení jsou klíčem ke zdravému vývoji státu a společnosti. Pro tibetskou exilovou vládu návštěva Prahy znamenala otevření dveří mezinárodní diplomacie.

V současné době, potom, co vláda ČLR dosáhla integrace i těch nejzapadlejších koutů Tibetské náhorní plošiny do čínské infrastruktury, je územní osamostatnění Tibetu jen těžko představitelné. Čínská vláda si ale chce získat i srdce tibetského lidu. Bohužel se o to nesnaží formou dialogu, ať už prostřednictvím dalajlámy anebo přímo s Tibeťany žijícími na území ČLR. Snaží se o to plánovanou modernizací, kdy především ve venkovských oblastech dochází k násilným změnám životního stylu, se kterými především starší lidé nestačí držet krok anebo prostřednictvím „vlasteneckých“ (aj-kuo – doslovně miluj stát) kampaní, kdy vláda nařizuje lidem cítit sounáležitost s většinovou čínskou kulturou a společností a hrdost, že jsou občany ČLR řízené KS Číny. Tibeťané, kteří by se tak na území dnešní ČLR dle vládních nařízení o jednotném čínském národě (Čung-chua min-cu) už vlastně neměli označovat, vyvěšují státní vlajky a vylepují plakáty generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga ne z hrdosti a vděčnosti, ale na základě důrazného doporučení nebo ve snaze získat nárok na státní podporu.

I když Čína stojí o mezinárodní sympatie i v tibetské otázce a o uznání svých bezpochyby velkolepých investic do infrastruktury na území obývaném Tibeťany, nesnaží se o urovnání vztahů s dalajlámou. Naopak, ve snaze podkopat a zpochybnit jeho autoritu v rámci tibetské komunity a poškodit jeho pověst člověka hlásajícího cestu nenásilí v očích mezinárodní veřejnosti, ho vláda ČLR prezentuje jako teroristu, který se snaží narušit čínskou státní integritu a ohrožuje i svůj vlastní lid například tím, že ho nabádá k sebeupalování.
V souvislosti s pokročilým věkem současného dalajlámy, se zdá, že v tibetské otázce čínská vláda spíše než na dialog sází na budoucnost. Kdyby po smrti 14. dalajlámy jeho nástupce legitimizoval čínskou vládu nad Tibetem, Peking by tím mohl posílit svou pozici v dlouhodobých sporech se světovým společenstvím, například v debatě o dodržování lidských práv nebo vylepšit napjaté čínsko-indické vztahy.

V rámci své kulturní diplomacie se tak Čína snaží prezentovat i jako tradičně buddhistický stát. Například založení Světového buddhistického fóra v roce 2006, kterého se účastní i KS Číny vybraná a sporná osoba 11. pančchenlamy, který mimo jiné předsedá Čínskému buddhistickému svazu, je snahou získat si uznání v rámci světové buddhistické komunity. Čína se také na mezinárodní úrovni snaží prosadit způsob volby nejvyšších buddhistických představitelů formou losování ze zlaté urny, kterou darovali Tibeťanům císařové dynastie Čching v roce 1792, kteří si připsali také právo potvrdit vybraného kandidáta. K dědictví této tradice se nyní hlásí i současná vláda ČLR.

14. dalajláma si je bezpochyby vědom rivality, která nastane při procesu vybírání jeho reinkarnace mezi tibetskou exilovou vládou a vládou ČLR. V této souvislosti uvedl i možnost, že se po své smrti již znovu nenarodí. Možný scénář je také, že budou vybrání dva kandidáti, jeden tibetskou a jeden čínskou stranou.

V každém případě je výměna dalajlámy a čas, než vybrané dítě dosáhne zletilosti, choulostivé období. I tady se zdá, že 14. dalajláma se snažil předejít zranitelnosti tibetské exilové reprezentace a rozhodl se oddělit náboženskou správu od té administrativní, když v roce 2011 jmenoval Lozanga Sanggjä ministerským předsedou (úřad byl později přejmenován na prezidenta). Není však jisté, zda se tibetskému prezidentovi podaří zastoupit charismatickou osobnost 14. dalajlámy ať už mezi Tibeťany v exilu, na území ČLR nebo v očích mezinárodní společnosti. A také, zda se mu podaří i v budoucnu zajistit podporu indické vlády. 14. dalajláma je pro mnoho věřících i nevěřících výjimečným člověkem, zdrojem optimismu a víry v lidskost. K 85. narozeninám mu tedy popřejme vše nejlepší, pevné zdraví a dlouhý život.

Jarmila Ptáčková
Orientální ústav AV ČR