Čtyři tisíce, pět tisíc, šest tisíc. Vládní politici se přou o výši jednorázového příspěvku důchodcům, který si pracovně nazvali rouškovné. Padají i návrhy, aby částka nebyla vyplacena najednou, ale rozprostřena do dvanácti měsíců. Z pohledu jednotlivých aktérů zdánlivé pře může jít i o to, kdo se nakonec vpasuje do role Ježíška, který bude moci veřejnosti oznámit, že právě jeho návrh prošel (výsledek je ovšem celkem předvídatelný). Z pohledu celkové strategie populistické vlády ovšem existuje podstatně důležitější aspekt této hry: čím víc se diskutuje o parametrech navrhované dávky, tím víc se odvrací pozornost veřejnosti od otázky, zda vůbec dává tento výdaj státní kasy, čítající 10 až 20 miliard, ekonomický smysl.

Najít přesvědčivé argumenty pro je totiž úkol nadmíru těžký. Průměrní penzisté v Česku se ve srovnání s celkovou populací nemají špatně ani z hlediska životního standardu, ani z hlediska disponibilních příjmů na osobu. Bydlí ve srovnatelných podmínkách z hlediska právní formy užívání bytu a podlahová plocha jejich bytů na osobu je proti celostátnímu průměru dokonce o poznání větší. Domácnosti důchodců jsou vybavené srovnatelně s ostatními domácnostmi s výjimkou připojení k internetu a vlastnictví osobních automobilů, kde jsou zřejmě důvody nižší vybavenosti jiné než finanční.

Čisté peněžní příjmy nepracujících důchodců zaostávaly v roce 2018 (poslední známá skutečnost) za domácnostmi celkem v průměru na osobu a měsíc o 2 667 Kč, disponibilní příjmy o podobnou částku 2 808 Kč. V letošním roce se rozdíl patrně sníží kvůli ekonomickým dopadům koronakrize na příjmy výdělečně činných, a naopak nedotčenost sociálních příjmů. Ve spotřebních výdajích na osobu a měsíc byly v roce 2018 rozdíly mezi nepracujícími důchodci a domácnostmi celkem ještě menší v neprospěch důchodců, a to 1 233 Kč. Jedním z důvodů byla nepochybně skutečnost, že důchodcům téměř neukrajují z příjmů splátky půjček, na rozdíl od většinové populace.

Spotřební koš důchodců se samozřejmě od jiných sociálních skupin liší a je pravdou, že víc utrácejí za potraviny (23,7 % celkových výdajů proti 19,3 % u domácností jako celku). Argument, jaký od politiků zazněl, že potraviny zdražují, ovšem k přiznání mimořádné dávky důchodcům nepostačí. Předně, zvyšování životních nákladů důchodců řeší řádná valorizace jejich penzí. Kromě toho, o co víc důchodci ze svých příjmů vydají za potraviny, o to méně utratí za stravování a ubytování (3,6 % výdajů proti 7,1 % u domácností jako celku). Přitom posledně zmíněná skupina spotřebního koše se vyznačuje ještě rychlejším meziročním růstem cen (5,0 %) než potraviny (4,4 %). Hlavní výdajovou položkou domácností nepracujících důchodců je nicméně bydlení (29,8 %), v němž se růst cen drží pod celkovou inflací (meziročně 2,9 % proti 3,4 %).

Není proto divu, že se politici snaží ospravedlnit rouškovné jinými než ekonomickými argumenty. „Důchodci byli v době celostátních opatření proti šíření viru vystaveni stresu“, zaznělo. Ano, ale kdo nebyl? Nezaslouží si tedy stejnou dávku všichni občané? Prý „se na důchodce v dosavadních antivirových opatřeních zapomnělo“. Jenže cílem dosavadních penězovodů od státu bylo omezit výpadky příjmů ekonomických subjektů a zabránit rozpadu celkové struktury ekonomiky. Takto vydané prostředky se v ekonomice velmi rychle otočí a začnou produkovat nové hodnoty, na rozdíl od dávky důchodcům.

Bylo by příliš očekávat od vládních představitelů, že odloží roušku pokrytectví a připustí, že rouškovné cílí před volbami na jejich voličskou skupinu. Veřejnost by ale měla znát jejich představu, kdo a kdy tento výdaj zaplatí. Ekonomický růst to v tomto případě zcela jistě nebude.

Pavel Sobíšek
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank.