Krátce zazvoním na zvonek cihlového domu. Jsem ve Worthingu na jihu Anglie. Stačil jsem si nasadit křiklavě fialové rukavice, nazelenalou roušku a bílou plastikovou zástěru. Nedivil bych se, kdyby mě náhodný kolemjdoucí zaměnil za kuchaře fastfoodového řetězce, nemocničního uklízeče nebo ztraceného laboranta. Přestože vláda Velké Británie zprvu otálela se zavedením karanténních opatření, od června musí všichni zdravotníci v přímém kontaktu s nemocnými nosit ochranné vybavení. Již patnáctým rokem každoročně v létě obnovuji svoji britskou lékařskou licenci a několik týdnů zastupuji své kolegy psychiatry na pozici konzultanta státního zdravotnictví. Letos se připojuji k mužstvu krizového týmu, jehož spádová oblast pokrývá pobřeží Západního Sussexu. Přesvědčil jsem se, že si patnáct zkušených psychiatrických sester/bratrů a sociálních pracovníků samostatně poradí s většinou krizových situací. U složitých a nejasných duševních stavů nebo při vážné hrozbě sebevraždy vysílají do terénu lékaře, který za nemocným vyráží svým autem. Čeká se ode mne, že posoudím, zda se krize ještě dá zvládnout doma s podporou krizového týmu, nebo je přijetí do nemocnice nevyhnutelné. Vyparáděný teď stojím před dveřmi padesátileté Lisy a na polední obloze nezvykle teplého léta pokřikují rackové chechtaví.

Lisa včera spolykala desítky prášků na spaní a po propuštění z nemocnice leží doma. Její dcera opakovaně volá o pomoc krizový tým. Celou noc nespala a má už dost hlídání své matky. Otvírá dveře a ve vzduchu visí zlost na zdravotnictví i výčitka, že jí necháváme ve štychu. Vcházím do potemnělého pokoje, kde Lisa leží a zdraví mne. Během rozhovoru vychází najevo, že nedokáže snést prožitek prázdnoty a opuštění. Neumí si představit, že by zůstala doma a upíná se k přijetí do nemocnice a nasazení léků. Naši rozmluvu opanuje psychický stav, který se v psychiatrické mluvě nazývá hraniční poruchou osobnosti. Lisa bývá v náročných situacích zaplavená nezvladatelnými pocity zlosti, které není schopná snést ani o nich přemýšlet. To co je pro nás samozřejmé, že se můžeme dívat na věci z různých stran, ona rozpojuje a černobíle se drží výhradně jedné perspektivy „kdo je špatný a kdo je dobrý“. Jako by každému říkala „jsi hrozný, nenávidím tě, ale neopouštěj mě!”. V britském systému péče v domácím prostředí Lisu více než deset let doma pravidelně navštěvovala terénní psychiatrická sestra. Její stabilní a poučená podpora přispívala k tomu, že se Lisa mnoho let obešla bez návštěv psychiatra, hospitalizací a krizové týmy nemusely řešit její sebevražedné stavy. Komunitní sestra však nedávno odešla do důchodu a Lisa propadla nesnesitelné prázdnotě. Psychické funkce, které jí poskytovala komunitní sestra, si sama nedokáže zajistit a odmítá dále žít. Navíc je jí líto dcery, nechce ji zatěžovat a současně po ní tuto stabilizující roli žádá. Lidé s hraniční poruchou obvykle vyrostli v chaotické, násilné a nespolehlivé rodinné atmosféře a naučili se vypojovat své pocity a myšlenky ochranně štěpí na extrémně dobré a špatné.

Vracím se na základnu. S Lisou již dříve hovořilo několik členů týmu a v živé diskusi doplní, podpoří nebo budou oponovat návrhu, který předložím. Výsledkem je vyvážený plán, který Lise umožní překlenout ztrátou komunitní sestry a její dceru vyváže z nelehké pozice. Británie prošla v poválečném období a zejména od konce 80. let razantní reformou péče o duševní zdraví a přesunula velkou část psychiatrické péče z nemocnic do domácího prostředí, aby předešla institucionální bezmoci a opomíjení potřeb nemocných. Péči zajišťuje velké množství specializovaných týmů. Jedním z nich je právě krizový tým, jehož funkci vystihuje celý název Crisis Resolution and Home Treatment Team. Mobilní tým se věnuje nejen lidem v krizových stavech, ale tvoří jakési předpolí nemocnice. Díky trvalému nedostatku volných nemocničních lůžek krizový tým „předvyšetří“, monitoruje a léčí řadu nemocných doma. Aktuálně nastartovaná reforma psychiatrické péče v České republice se zčásti inspirovala britskou předlohou. Lze očekávat, že podobných specializovaných týmů v komunitě u nás bude přibývat. Přál bych si, aby se česká reforma poučila z britského důrazu na citový vývoj dětí. Posílením dětské psychiatrie a psychoterapie, jakož i podporou rodičů a žen během těhotenství a po porodu, které dokonce vyústilo ve zřízení samostatné odbornosti perinatální psychiatrie, se totiž předchází duševním poruchám.

Cestou zpět mohu obdivovat dětské malby a nápisy vylepené téměř v každém okně. Mezi stovkami dojemných vzkazů a poděkování všem zdravotníkům se vyjímá duhový drak zdravotnictví, který poráží zlého koronavira. Nekonečná výstavka vděčnosti zaměstnancům státního zdravotnictví, kteří jménem všech vstupují do bojové linie. Na rozdíl od České republiky ve Velké Británii zemřelo přes 500 zdravotnických a sociálních pracovníků v přímé souvislosti s koronavirovou infekcí. Obrázky v oknech jsou také zprávou, že na rozdíl od domova, ve kterém vyrůstala Lisa, v těchto rodinách rodiče myslí na děti a podporují je ve veřejném projevení názoru. Zdejší děti od útlého věku otevřeně vyjadřují, co si myslí, a učí se sociální a politické gramotnosti. Je to jeden z důvodů, proč se do Británie navzdory jejím proměnám znovu vracím a čím je mi blízká. Schopnost otevřeně poděkovat, ohleduplnost k potřebám druhých, kultura dobročinnosti a jasně vyjadřovaného názoru, který si dokáži obhájit.

Některé děti vyrůstají v dysfunkčních rodinách. Před chvilkou přede mnou stála vysílená a vyděšená dcera Lisy. V jakési převrácené roli se naučila psychicky starat o svoji matku, zachraňovat ji a doplňovat ji o to, co jí schází. Stabilní rodina je prostorem pro citové zrání. Dětský lékař a psychoanalytik Donald Winnicott dokonce označoval obyčejné dobré domovy (ordinary good homes) za jediný prostor, ve kterém se vytváří vnitřní demokratický faktor. Zabýval se tím, jak podpořit obyčejné dobré rodiče, aby nemuseli své děti používat pro své psychické potřeby. V dětství tyto děti nepoznaly bezpečné prostředí, museli se starat o citovou rovnováhu svých zraněných matek nebo otců. V dospělosti o to víc touží po vnější autoritě, vůdci nebo instituci, která jim slibuje, že se o ně postará. Konečně jim někdo zajistí stabilitu, bezpečí, ochranu, a poskytne to, co jim v neustálé kompenzaci svých rodičů scházelo. Winnicott se ve svém zamyšlení O významu slova demokracie zabýval vztahem demokracie a citové zralosti. Naivně nepředpokládal, že společnost tvoří sto procent zdravých a zralých lidí. Spíše uvažoval o dostatečném podílu dostatečně citově zralých občanů, kteří vytváří, obnovují a udržují demokratickou mašinérii a stabilní rámec pro svobodné chování. Mluvil o inteligentních sebe-vědomých lidech, kteří vědí, čemu se bránit a rozpoznají, co demokracii ohrožuje.

Nakonec se rozhodujeme pro kompromisní řešení mezi hospitalizací a intenzivní podporou Lisy v domácím prostředí. Do své péče ji přebírá The Haven, krizové centrum se 24 hodinovou profesionální péčí, které bude mít prostor terapeuticky krizovou situaci zpracovat. Lisa s tímto plánem souhlasí. Po práci se vracím do hotelu, který znovu podtrhuje to, jak se vyplatí promyšleně podporovat rodiče i učitele, kteří pro citové zdraví dětí sehrávají klíčovou roli. Přátelští majitelé hotelu jsou bývalí učitelé, kteří ve svých 47 letech pověsili učitelskou profesi na hřebík. Martyn a jeho žena neměli sílu snášet to, co bychom mohli metaforicky nazvat „hraniční mentalitou“ současné doby. Rodiče jejich žáků, kteří sami zažívali konfliktní a nesnesitelné pocity při výchově svých dětí, je nevybíravě kritizovali a zástupně je namísto sebe pokládali za „selhávající špatné rodiče“. Podobně jako desítky dalších britských učitelů odešli nejen před nesoudnou kritikou a nenávistí rodičů svých žáků, ale také před narůstajícím tlakem administrativních povinností a vyprázdněného výkaznictví. Byrokratizace v posledních patnácti letech plíživě prorůstá britským vzděláváním i zdravotní péčí a dusí samotnou práci s dětmi nebo kontakt s nemocnými. Zbytnělé procedury mají údajně zajistit „správnou výuku”, požírají však spoustu času a chuť vyučovat. Staví na víře, že plněním správných postupů a jejich bezmyšlenkovitým vykonáváním se zamezí bezpráví, selhání, nenávisti a zajistí se instantní dobro.

Svého rozhodnutí Martyn a jeho žena ani na okamžik nelitují. Mají čas věnovat se tomu, co milují, především malbě a sochařství. Jsou vděční za podporu britské vlády, která jim umožňuje finančně podpořit jejich dva starší zaměstnance, které kvůli koronaviru poslali na vynucenou zdravotní dovolenou. Provozování hotelu a čas na uměleckou tvorbu jim dává smysl. Martyn sochami poukazuje na módní shazování maskulinity, mužských hodnot a čím cenným muži společnosti přispívají. S ošlehaným úsměvem mi říká: musíme se starat také o sebe, podobně jako naše demokracie i naše rezervy jsou neustále ohrožené vyčerpáním.

David Holub