Pro tým intenzivní péče v Adenu na jihu Jemenu jsou traumatická zranění jen jednou stránkou příběhu. Lékařka Silvia Marchesi ve svém blogu popisuje úsilí zdravotníků zachraňovat životy uprostřed konfliktu.

Jemen, 25. února 2021

„To je poprvé?“

Přikývla jsem a muž sedící v letadle vedle mě se usmál. Mise v Jemenu nebyla moje první práce pro Lékaře bez hranic, ale na Střední východ jsem jela poprvé a nebyla jsem si jistá, co mě čeká.

Budu pracovat na jednotce intenzivní péče v traumatologické nemocnici v Adenu na jihu Jemenu. Adenská nemocnice má 80 lůžek, z toho deset na jednotce intenzivní péče, tři operační sály a funguje již deset let… A v příštích pěti týdnech se stane mým domovem.

Blíž válce
Geopolitická situace v Jemenu není úplně snadno pochopitelná pro italskou lékařku bez politického nebo historického vzdělání. Když jsem v roce 2020 přijela, zemí už pátým rokem zmítal konflikt novináři nazývaný „občanskou válkou“, který však při bližším zkoumání působí spíše jako mezinárodní konflikt.

Kolegové mi během improvizované večeře v lékařském pokoji vysvětlili, že válka Aden brutálně zasáhla v roce 2015.

Na zemi ležel plastový ubrus, na který doktor Omar naaranžoval jídlo, jako bychom byli ve čtyřhvězdičkové restauraci. Při tom nám popisoval, jaké to bylo sloužit během bitvy o Aden.

„Během jednoho dne jsme přijali 200 pacientů,“ vypráví s úsměvem. „Pracoval jsem nepřetržitě 48 hodin. Pak jsem byl hodně unavený.“

Po jeho slovech zavládlo rozpačité ticho. Když jsem se na něj podívala, pomyslela jsem si, jak může být místní tým pořád tak zapálený do své práce. Doufala jsem, že taky budu, ale nebyla jsem si jistá.

O čem jsem však byla přesvědčená, byla obdivuhodná kvalita péče v adenské nemocnici. Jemenský tým pracuje na jednotce intenzivní péče tak skvěle, že jsem párkrát zapochybovala, jestli je vůbec moje práce dočasné členky mezinárodního týmu potřeba.



Granát
Po brutální bitvě byl Aden dalším útokům ušetřen. Ale narůstající chudoba a snadný přístup ke zbraním vedl k tomu, že se pro obyvatele Jemenu stalo násilí každodenní realitou.

Asi týden po mém příjezdu do nemocnice mě ve tři hodiny ráno vzbudil telefon. Volal mi lékař z pohotovosti s žádostí o pomoc – do nemocnice přivezli čtyři pacienty najednou, všichni byli zraněni při stejné střelbě.

Nejnaléhavější byl případ dvacetiletého muže s hrudním poraněním. Zasáhla ho střela a nemohl dýchat.

Když jsem ho intubovala, všimla jsem si něčeho velkého a divného v kapse jeho kalhot. Jakmile jsem intubaci dokončila, natáhla jsem ruku, abych tu věc vyndala.

Celá jsem ztuhla. V ruce jsem držela granát.

Můj jemenský kolega mi ho opatrně vzal z ruky a odnesl ho tam, kam patří všechny zbraně. Pryč z naší nemocnice.



Zákeřná potvora
Brzy moji pozornost přitáhlo něco jiného. Někteří z pacientů, které jsme do nemocnice přijímali, trpěli podvýživou. Děti i mladí dospělí.

Říká se, že Jemen je na pokraji hladomoru. V Adenu jsme zase tolik případů podvýživy nevídali, ale kolegové mi říkali, že se neustále zvyšuje množství lidí propadajících se do chudoby.

Podvýživa je zákeřná potvora, která vás může zabít stejně jako granát, ale na rozdíl od něj to udělá potichu.

Podvýživa komplikuje stav pacientů s traumatickým poraněním. Zraněné tělo vyžaduje více živin než to zdravé. Tkáně potřebují energii k hojení a obnově zničených částí.

Průměrně potřebuje člověk s traumatickým zraněním denně 30 % kalorií navíc. Podvyživené tělo má méně zásob, které by mohlo použít k regeneraci, takže proces hojení může trvat déle nebo neproběhne vůbec.

U dětí je to ještě složitější, protože jejich těla potřebují růst a hojit se zároveň. Pro tělo, které už tak jede na půl plynu, to může být příliš náročné.

Fariha
Ze všech pacientů mi dělala největší starosti usměvavá pětiletá Fariha, kterou jsme přijali do nemocnice po automobilové nehodě.

Utrpěla rozsáhlé poranění jater. Když jsme ji přijímali, vážila 13 kg, což je na její věk extrémně málo. Po dvou měsících její hmotnost klesla na 9 kg a vypadalo to, že nezadržitelně padá dolů. Holčička většinou jen ležela v posteli a bojovala o to, aby nalezla dost síly se najíst.

Stav Farihy jsme pečlivě sledovali, stejně jako to děláme u všech hospitalizovaných pacientů. Už při příjmu ale trpěla těžkou podvýživou a léčebné protokoly, které u běžných pacientů perfektně fungují, na ni nezabíraly.

Hledání pomoci
Začala jsem být nervózní z toho, jak Fariha pořád hubne, a přemýšlela jsem, jak jí pomoci.

Na stav holčičky jsem upozornila celý nemocniční personál. Mluvila jsem s ředitelem nemocnice, naším psychologem a napsala jsem email s žádostí o radu svému odbornému poradci (specialistovi na intenzivní medicínu) v kanceláři Lékařů bez hranic v Paříži.

Vypracovala jsem výživový plán, který jsme striktně dodržovali. Mnohokrát jsme ho museli přepracovat, aby odrážel aktuální stav Farihy. Mezitím jsme všichni z týmu holčičku krmili a hráli si s ní. Mnoho z nás s ní zůstávalo i po skončení směny. Sestřičky několikrát v nemocniční kuchyni uvařily její oblíbená jídla a všichni se snažili neustále podporovat její matku.

Zázrak a potlesk
Po třech týdnech pokusů, neúspěchů a upravování postupů konečně Fariha začala přibírat na váze. Byl to zázrak. Její tělo konečně začalo reagovat.

Poprvé jsem se podílela na léčbě podvyživeného dítěte, něčeho pro anestezioložku tak výjimečného. A vyvolalo to ve mně úžas, který jsem naposledy cítila na lékařské fakultě.

Nebyl to ale můj osobní úspěch. Celý tým sám sobě dokázal, že se spoustou úsilí, multidisciplinárním přístupem a několika novými postupy může léčit podvýživu u pacientů s traumatickým poraněním.

Farihu jsme za obrovského potlesku všech pracovníků nemocnice propustili několik dní před mým odletem z Jemenu. s žádostí o radu.

Silvia Marchesi, anestezioložka,
Lékaři bez hranic