Často slýcháme, že Libye není bezpečná země. A stále se to potvrzuje. Mám ale pocit, že spousta lidí pořád nechápe, co to vlastně znamená.

V prosinci 2020 v týmu Lékařů bez hranic zazvonil telefon. Na pohotovosti Fakultní nemocnice v Tripolisu byla žena, ale zdravotníci ji odmítali vyšetřit, protože u sebe neměla doklady. Postarali jsme se o její převoz na kliniku, se kterou spolupracujeme, a hned ji přijali na jednotku intenzivní péče. Byla v zoufalém stavu. Nutně potřebovala dialýzu, jenomže my přístroj na dialýzu nemáme a nedokázali jsme najít způsob, jak jí zajistit tuto péči v nemocnici.

Za několik dní zemřela. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo byla ani odkud pocházela. Neměli jsme, jak oznámit její rodině, že zemřela.

Většina lidí na útěku v Libyi nemá žádná práva. Nemohou žít normální život. Když se stanou obětí zločinu, nemohou jít na policii, protože ta by nejspíš zatkla je. Když se jejich zaměstnavatel rozhodne jim za práci nezaplatit, nezmohou s tím vůbec nic. Když pak jdou večer z práce, unavení a frustrovaní, riskují zatčení a umístění v detenčním centru.



Nelidské podmínky
Když jsem potkala sedmnáctiletého Hasana, celou dobu měl sklopený zrak. „Jíme ze země. Z té samé země, na které spíme. Ve stejné místnosti, kam chodíme na záchod. Je to nechutné. Jaký člověk by nutil jiného člověka takhle žít?“

Kůže na Hasanových rukách byla tak suchá, že se odlupovala. Zeptala jsem se, co se s nimi stalo. Odpověděl, že to má z těžké manuální práce. Do Libye přišel pracovat, aby mohl posílat peníze rodině. Bohužel, během posledního roku se mu příliš často stávalo, že za práci nedostal zaplaceno. Necítí se bezpečně ani tam, kde teď je. Spí ve všem, co má, na sobě, protože v noci je okrádají zločinci. Pro lidi jako Hasan v Libyi zákony neplatí.

Podobných příběhů jsem slyšela nespočet. Zvlášť na okrajích metropole Tripolisu, kde se migranti a uprchlíci snaží vést normální život. Gangy a milice tyto komunity pravidelně napadají. Nemají tam moc co ukrást, o život ale můžete přijít i kvůli mobilnímu telefonu.



Život ve strachu
Osman je chlapec s úsměvem od ucha k uchu. Somálsko opustil kvůli válce. Hledal bezpečnější místo k žití, a proto se rozhodl vydat do Evropy. Tu noc, co se chystal nalodit na jednu z pašeráckých bárek naprosto nevhodných k plavbě po moři, je překvapil zátah policie. Strážníci Osmana pronásledovali a on spadl z prvního patra budovy. Od té doby nemůže chodit.

Teď žije ve zchátralé budově v Gargareši západně od Tripolisu, v malém, tmavém pokoji, který připomíná jeskyni. „Když přijdou zloději, všichni utečou. Já se můžu leda schovat pod deku a doufat, že si mě nevšimnou.“

Hasan a Osman se rozhodli podstoupit cestu přes Středozemní moře do Evropy, aby tam hledali bezpečí. Stejně jako více než 15 tisíc lidí v letech 2020 a 2021 i je zastavila libyjská pobřežní stráž a donutila je vrátit se zpět do země, kde hodně z nich skončilo v detenčních centrech.



Ztráta veškeré naděje
Dovnitř hangáru, kde jsou tito lidé drženi, proudí světlo jen úzkými okny u stropu. Většina z nich je rozbitá a propouští spíš chlad a déšť než čerstvý vzduch. Já jsem se tam dostala s týmem Lékařů bez hranic.

Rozdělovali jsme tam vysoce kalorickou arašídovou pastu Plumpy’Nut, kterou normálně podáváme podvyživeným dětem. Dáváme ji i dospělým v těchto zařízeních, protože víme, že nedostávají dostatek jídla. Naše týmy už reportovaly o vážných případech podvýživy. Distribucí potravinových doplňků se snažíme vyhnout dalším.

Zadržení dřepí v dlouhých řadách, paty ve vzduchu, s vyhrbenými zády, jejich pohled směřuje k podlaze. Přede mnou je asi 150 lidí, ale zdá se mi, že nezabírají skoro žádný prostor.

Hodně z těch, se kterými jsem mluvila, už ztratilo veškerou naději. Cítí, že uvízli ve smyčce bez nějakého řešení a možností. Nemohou se vrátit domů, nemohou zůstat v detenčním centru a nechat se sebou jednat takovým způsobem, nemohou dál setrvávat v Libyi, ale nemohou ani do Evropy. Pokaždé, když se o to pokusili, byli vráceni zpátky.

Jednou jsem potkala skupinu lidí, co přežila ztroskotání lodi. Hovořila jsem s mužem, který tehdy přišel o bratra. „Prosím vás, přemluvte stráže, aby mě nechali zavolat mé matce,“ naléhal. „Jsem si jistý, že si myslí, že jsem taky mrtvý. Musím jí dát vědět, že žiju.“

Přinášení svědectví
Během měsíců, kdy jsem pracovala v Libyi, jsem pořád dokola přemýšlela o jednom: Co lidem chybí, aby pochopili, co se v této zemi skutečně děje? Jsou nám ti, kteří tady trpí, tak cizí? Přijde nám Libye tak daleko, že si myslíme, že nás nemusí zajímat?

Už nějaký čas poslouchám, jak jsou lidé unaveni příběhy z Libye. Někteří mluví o „únavě ze soucitu.“ Tuto únavu ale nenajdete u týmů Lékařů bez hranic, které už roky každý den chodí do detenčních center a do komunit na okrajích metropole Tripolisu, aby tam zajistili alespoň nějakou péči. Každý den jsou svědky utrpení migrantů a uprchlíků způsobené bezprávím, vykořisťováním, nedostatkem ochrany a omezeným přístupem k té nejzákladnější zdravotní péči.

Jeden velmi náročný pracovní den v Tripolisu byla má kolegyně velmi dojatá a nemohla zadržet slzy. Řekla mi: „Na tohle si člověk prostě nikdy nezvykne.“ A ani bychom si zvykat neměli.



Bianca Benvenuti je advokační pracovnice Lékařů bez hranic v Libyi. V tomto příspěvku mluví o lidech, které potkala během své práce v detenčních centrech v hlavním městě Tripolisu, kde jsou tisícovky migrantů uvězněny v otřesných podmínkách.
https://www.doctorswithoutborders.org/what-we-do/news-stories/story/libya-what-person-would-force-another-live