Poslední dny mi potvrdily, co jsem už dlouho tušila: naše společnost stále nechápe, co je to trauma a jak se projevuje. Pročítala jsem si diskuse ke „kauze Feri“ a nacházela stále stejné dotazy: Co čekaly? Proč jsou anonymní? Proč nic neoznámily hned? Už roky se objevují u všech textů o znásilnění nebo domácím násilí.

Došlo mi, proč se takhle lidé ptají: netuší, jak trauma funguje.

Sama se s ním vyrovnávám už 25 let. Mnohokrát jsem se přátel i známých ptala, co o něm vědí. Většinou řekli, že četli o traumatech z války a že se „obětem vrací obrazy z minulosti“. Málokdy jsem slyšela, že by si trauma spojili s trestnými činy. Vraždou, přepadením, znásilněním, stalkingem, domácím násilím...

Oběti a viníci. Rozlomené životy. Před a po. Někdo má za sebou „jen“ jednu traumatizující událost, jiný celou jejich kombinaci, která zásadně ovlivnila nejen jeho, ale i blízké. Ti často znají třeba jen základní rámec toho, co se vám stalo, ale o detailech netuší nic. Nemůžete jim je říct, protože nechcete, aby se o vás báli. Nemůžete jim je říct, protože jste podrobnosti vytěsnili, aby vás přestaly ohrožovat. Nemůžete jim víc říct, protože máte v paměti vakuum. Nemůžete o tom mluvit, protože se nekonečně stydíte...

Tisíc a jedna varianta. Možná se nikdy neodhodláte. Možná ano, ale když uslyšíte výčitky, okamžitě vás zaženou zpátky do ulity mlčení. Možná si řeknete, že vlastními silami trauma nezvládnete a potřebujete odborníka, protože už naštěstí není takové tabu někde zmínit: „Chodím k psychologovi.“

Zdá se ale, že tabu stále je ten samotný pojem „trauma“. Lidé o něm zjevně nemají dostatek informací. Proto při podobných aférách, jako je ta aktuální, reagují, jak reagují. A proto mi tolik chybí hlas odborníků na tuto problematiku, kteří by ji veřejnosti vysvětlovali.

Traumatizovaní potřebují velmi individuální přístup. Když někomu vyprávím, co se mi stalo, nejčastěji se setkávám s lítostí. Když někomu popíšu, jaké „kombo“ událostí mám za sebou, následuje často zvolání „Ježišmarjá, to je mi tě hrozně líto!“ Jenže lítost pro mě netřeba. Vždycky si představím takovou situaci: jako kdybyste si přinesli domů rybičku v igelitovém sáčku. Pustíte ji do akvárka, ale ještě nemá dost vody, a tak se plácá a vy se díváte, jak s tím bojuje. Ne, nepomáhá sledovat něčí boj a litovat ho. Lepší je položit zdánlivě triviální otázku: „Nepotřebuješ pomoc?“ Někdy pomůže chytit za ruku, jindy nabídnout procházku nebo rozhovor. Projevit blízkost a zájem.

Než se člověk pustí v diskusích do otázek, proč traumatizovaný neudělal to či ono, než se začne pohoršovat nad jeho reakcemi, stojí za to si něco zjistit. Mnoho odpovědí nabízí třeba kniha Normální šílenství. Trauma, úzkost nebo panická ataka jsou v ní popsány z pohledu lidí, kteří je prožívají, i z pohledu odborníků, kteří se trpícím snaží pomoci.

Nevědět nic a klást zraněným lidem podezřívavé otázky znamená zahnat je zpět do „úkrytu“.