Aymen al-Djaroucha je Palestinec, který v Gaze žije již 20 let. Momentálně je projektovým koordinátorem Lékařů bez hranic. Toto je jeho osobní svědectví z Pásma Gazy.

Izraelskou ofenzivu jsem zažil už v letech 2008 i 2014. S vojenskými operacemi, které teď zažíváme, se to ale nedá srovnat. Jsou drsnější. Máme z nich mnohem větší strach než z čehokoli jiného.

Pořád nás ostřelují. Útočí bez přestání, ve dne v noci. Terčem je všechno: silnice, domy, bytové jednotky. Prostě všechno. Pásmo Gazy je dlouhé asi 40 km. Nezáleží na tom, kam bomba míří. Pořád slyšíme exploze. Intenzita náletů a míra násilí jsou naprosto bezprecedentní. Ostřeluje se odkudkoliv – z letadel, tanků či lodí kotvících ve Středozemním moři.

Jeden z leteckých náletů nám zničil byt ve městě Gaza, kde jsme žili s manželkou, mou matkou a dětmi. Domovník a bytový údržbář obdržel telefonát od izraelské strany. Řekli mu, že všichni lidé v domě se musí okamžitě evakuovat. Budovu měli bombardovat. Obecně víme, že po takovém telefonátu dojde k náletu pár minut nato, maximálně to trvá hodinu. Všichni jsme se okamžitě sebrali. Do minuty jsme seběhli osm podlaží. Snažil jsem se všechny dostat do bezpečí, a to tak daleko, jak jen to bylo možné.

Vzpomínám si, jak se na mě zadívala moje žena a řekla, že nechce vidět, jak ji někdo ničí místo, kde vyrůstala. Domov, který je spojený s tolika vzpomínkami. Sotva jsme slyšeli explozi, nadzvedlo se ohromné množství prachu a všude byl oheň. Budova i byty byly zničené. Nevím, co nám vůbec z našich věcí zbylo. A už vůbec nevím, jestli se tam budeme moci jednou vrátit a žít jako předtím.

Od té doby bydlíme s mou tchýní. Často spím v kanceláři. Skoro pořád pracuji. Mám pocit, jako bych se probudil do noční můry.

Spousta rodin žijících na východě Gazy utekla na západ. Mají strach z pozemní vojenské operace vedené Izraelem. Snaží se najít útočiště poblíž jedné z největších nemocnic v Gaze, al-Shifa. Někdy také hledají střechu nad hlavou ve školách vedených Úřadem OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě.

Útokem během noci z 15. na 16. května jsem byl šokovaný. Stalo se to pouhých pár metrů od kanceláří a kliniky Lékařů bez hranic. Tenhle akt připravil o život desítky lidí. Během noci se ulicemi ozýval křik mužů a žen. Bylo to strašné. Naše klinika byla také tu stejnou noc poničená.

Šrapnely a nábojnice způsobily u lidí mnohá zranění a zlomeniny. Potřeby lidí rostou, především v oblasti chirurgie a intenzivní péče. Mezi pacienty jsou muži, ženy i děti. Nikdo není ušetřen.

Události jako plánované vyhoštění palestinských rodin z jejich domovů v Sheikh Jarrah na východě Jeruzaléma a boje okolo mešity al-Aksá byly jiskrou, která způsobila explozi, které jsme nyní svědky. Na začátku nového tisíciletí jsem prožil druhou intifádu. Musím říct, že násilí, které vidíme a zažíváme dnes, se absolutně nedá srovnat s ničím, co se dělo tehdy. Používá se ohromné množství zbraní. Dnes jsou do Izraele vypáleny stovky raket. A Gaza je také srovnaná se zemí.

Asi je to osud lidí žijících v Gaze. Za pouhých pár let jsme prožili několik válek a nikdo neví, kdy to všechno skončí a kdy budeme konečně moci žít normální život.