Evropský soudní dvůr (ESD) rozhodl dne 21. května 2021 ve prospěch žalob, které Česká republika podala v souvislosti s rozšiřováním povrchového hnědouhelného dolu Turow a v souvislosti s přeshraničními dopady tohoto rozšiřování těžby na životní prostředí, zejména na hladinu podzemních vod na české straně.

Soud potvrdil, že Polsko porušilo právo EU hned v několika ohledech. Zároveň, a do jisté míry překvapivě, ESD rozhodl, že těžba musí být okamžitě zastavena. Jak jsme na tom po čtyřech měsících a co současná situace vypovídá o respektování evropského práva a o evropské spravedlnosti? Navzdory jasným závěrům ESD těžba nadále pouze pokračuje. Jednání mezi českou a polskou stranou nedospěla k žádné dohodě ve prospěch dotčených občanů a veřejnost netuší, jaký vývoj lze v budoucnu očekávat. Pro evropské občany to zjevně není to nejlepší zjištění, pokud jde o šance hájit svá práva.

Mohlo to být významné rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD). Zdálo se, že řešení dlouhodobého sporu mezi Českem a Polskem ve vztahu k přeshraničním dopadům těžební činnosti na životní prostředí je na dohled. U místních občanů v dotčených regionech totiž vznikla skutečně velká očekávání, že by se jejich problémy mohly konečně začít řešit. Doufám jen, že tato očekávání nezůstanou nenaplněna, protože to by do budoucna pouze podkopalo víru občanů v evropskou spravedlnost.

Musím zdůraznit, že předložit věc Evropskému soudnímu dvoru nebylo naším původním záměrem; pouze jsme chtěli najít řešení, které by bralo vážně obavy lidí žijících v dotčených městech a obcích. Očekávali jsme, že naši partneři a sousedé ve Varšavě budou jednat v dobré víře, protože jinak máme vynikající bilaterální vztahy, a že během procesu schvalování rozšíření těžby tyto obavy plně zohlední. Osobně jsem se vydal do polského hlavního města jednat s našimi partnery, abych zdůraznil, že přestože došlo k porušení evropského práva, jako dobří sousedé stále usilujeme o dosažení dohody a takového řešení, které by zmírnilo dopady polských plánů na české občany. Žádné dohody jsme však nebyli schopni dosáhnout a nakonec nám s ohledem na rostoucí naléhavost klesající hladiny podzemních vod nezbyla jiná možnost než se obrátit na ESD.

Květnové rozhodnutí ESD prokázalo, že náš postoj byl legitimní a opodstatněný. Znovu potvrdilo zásadu evropského práva, která říká, že jakákoli činnost poškozující životní prostředí nebo lidské zdraví musí být omezena, aby se zabránilo vzniku škod. Rozhodnutí ESD totiž výslovně uvádí, že případné ztráty vyplývající z nemožnosti realizovat důležité projekty nebo investice v oblasti energetiky "nemohou mít v žádném případě přednost před úvahami týkajícími se životního prostředí a lidského zdraví“. Vítězství? Ne. Alespoň prozatím. Polsko odmítlo rozhodnutí soudu respektovat a místo toho osočilo ESD s tím, že je svrchovaným právem členských států EU rozhodovat o tom, jak využívat místní energetické zdroje, a že evropské instituce nemají co mluvit do energetického mixu členských států EU. Není důležité, že rozhodnutí se netýká polského energetického mixu, ale dodržování evropských pravidel a práva. Není divu – polská reakce je v souladu s tím, co současní polští představitelé prosazují již delší dobu – obrat k nacionalističtějšímu postoji a intenzivní kritice a nerespektování našich společných evropských institucí. Bude totiž důležité sledovat, jaká bude polská reakce na rozhodnutí ESD o pokutě uložené Polsku za pokračování v těžbě, které bylo přijato zcela nedávno. Zatím to vypadá, že těžbu v hnědouhelném dole Polsko není připraveno zastavit. To mě vede k zamyšlení nad dvěma poměrně překvapivými okolnostmi celého případu, které mají vliv na vnímání evropské spravedlnosti.

Za prvé – je poněkud zarážející, že od vynesení rozsudku ESD v květnu letošního roku není evropský rozměr případu ze strany českých představitelů více podporován. Není jasné, proč k jednacímu stolu nebyla pozvána Evropská komise, nebo proč nebyly směrem k našim sousedům učiněny otevřenější a veřejné výzvy požadující respektování evropského práva a rozhodnutí evropských soudů ze strany (polských) vládních představitelů. Spíše se zdá, že pro české politiky se rozhodnutí ESD stalo trumfem, se kterým nechtějí hrát. Můžeme se jen ptát, jaké k tomu mají důvody. Je to proto, že sdílejí polské názory na respektování společných evropských pravidel a evropského práva obecně a považují tento spor spíše za bilaterální záležitost? Je to proto, že nechtějí přiznat kredit justičnímu systému EU?

To mě přivádí to k druhému bodu. Jsme svědky toho, že evropské instituce hájí evropské právo, avšak členské státy EU odmítají respektovat nebo dokonce překvapivě v plné míře hájit práva, která jim evropský právní řád dává. Je to tím, že členské státy EU dávají při řešení svých sporů stále častěji přednost mezivládním řešením před evropským soudním systémem? Rozhodnutí Polska nezastavit těžební činnost v dole Turow ani poté, co mu za to byla uložena pokuta, ukazuje, že bychom měli pečlivěji analyzovat, zda se v evropském justičním systému neobjevily nebezpečné trhliny. Bylo by dobré tuto tendenci více prozkoumat. Zároveň vyvstává otázka, co v takových případech mohou dělat evropské instituce a jak přimět strany sporu, aby akceptovaly vynesená soudní rozhodnutí a respektovaly právo. Pokud tak evropské instituce neučiní, může to být vnímáno jako jejich slabost. Z dlouhodobého hlediska by to také mohlo zvýšit ochotu některých aktérů porušovat evropské právo i v budoucnu, protože to ve srovnání s náklady na dodržování pravidel a norem téměř nic nestojí. V souvislosti s rozhodnutím Polska nerespektovat Evropský soudní dvůr je třeba vyčkat na další kroky ze strany evropských institucí. Pokud se však nic nestane, bude to pro evropské občany signál, že by při hledání spravedlnosti na evropské úrovni – jediné úrovni, kde lze účinně řešit například přeshraniční spory – měli přehodnotit.