V debatách o svobodě je u nás stále patrné stigma z dlouhodobé nesvobody, kterou tato země zažila. Kyvadlo je v posledních třiceti letech permanentně vychýleno ve prospěch individuální svobody, nezřídka bez břehů, na úkor zodpovědnosti. Zodpovědnosti vůči bližním, vůči společnosti.

Dovolte mi citovat vídeňského neurologa Viktora E. Frankla, který přežil za druhé světové války internaci ve čtyřech koncentračních táborech: „Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním.“

Další citát je z úst Pavla Rychetského, předsedy Ústavního soudu (Seznam Zprávy, 30.6.2021): „Jsme v situaci, kdy si konkuruje nepochybný zájem na ochraně veřejného zdraví, což je povinnost vlády. Dochází ale k omezení práv a svobod. Jedné hodnotě je třeba dát v určitou dobu přednost a druhá je tak dočasně omezena.“ Týž Pavel Rychetský přibližně o měsíc později: „… jsou situace, kdy má stát nejen právo, ale i povinnost očkování nařídit.“

Do třetice jiná osobnost – Benjamin H. Bratton v knize o COVIDu ze společenského pohledu – Revenge of the Real (Pomsta skutečného), 2021: „Společenská kontrola a svoboda jednotlivce přece nemusejí být v absolutním protikladu, kontrola může zabezpečovat „svobodu neumřít brzy a nesmyslně“.“

Těmito citáty jsem se ocitl na tenkém ledu debat o svobodě a odpovědnosti, o kontrole a omezení jistých práv a svobod v situaci, která je výjimečná.

Domnívám se, že není pochyb o tom, že situace je mimořádná. Kdo z nás za celý život něco podobného zažil? Více než 35 tisíc zemřelých v posledním roce navíc. Zkrácení průměrné doby dožití v ČR v posledním roce o 1 rok. Odhadem mnoho desítek tisíc, možná však více než sto tisíc neprovedených elektivních operací a jiných výkonů. Prodloužení čekacích dob na řadu plánovaných operací na neúměrnou dobu s neblahým dopadem na kvalitu života čekatelů. Odhaduje se, že při nerušeném průběhu dalších let se ztrátu neprovedených výkonů podaří dohnat za 2,5-3,5 roku. Zdůrazňuji – při nerušeném průběhu. Nepředstavitelný vzrůst zadlužení země ve výši přes jeden bilion Kč za pouhé 3 roky (2020, 2021, 2022), pod pláštíkem COVIDu. Nehezky rostoucí inflace. Mnohaměsíční nepřítomnost dětí ve školách. Atd.

Při této alarmující bilanci jsme postaveni před fakt, že k dnešnímu dni je očkováno dvěma dávkami vakcíny 62,2% populace ČR ve věku 18+. Celá 1/3 dospělých není naočkována ani první dávkou. Není to způsobeno nedostupností vakcíny, zájem o vakcinaci značně ochladl. Raději nehovořím o problematice očkování dětí, v rámci celé populace se dostaneme na pouhých 55% řádně očkovaných. Nikoli tisíce, nýbrž miliony osob v naší zemi očkování buď aktivně odmítají, nebo pasivně ignorují.

Jsou dva hlavní důvody, které vedly a vedou k pocitu falešného bezpečí. Prvním je opakovaná masáž obyvatel např. ze strany řady sdělovacích prostředků v průběhu prázdninových měsíců, že situace u nás je výborná, nakažených minimum. Být nezodpovědným laikem, definitivně zahodím respirátor či roušku pod vlivem těchto zpráv nejpozději na konci července jako zbytečnou proprietu. Druhým důvodem je vyvolávání dojmu, a to i ze strany některých autorit, že jedinou záchranou je zmíněné očkování. Očkování je zásadní, nenahraditelné, ale není a nemůže být jediným opatřením v boji proti epidemii. Musí být propojeno v jeden celek s adekvátním chováním všech – jednotlivců, institucí, společnosti. Což znamená důsledně a dlouhodobě dodržovat jednoduchá, byť i nepopulární opatření.

Obávám se, že v nadcházejícím podzimu budou opět umírat lidé, budeme reprofilizovat lůžka intenzivní péče pro COVID pacienty, bude se snižovat počet elektivních operačních výkonů…, i když, jak doufám, ve významně menším rozsahu než před rokem.

Budu-li povinen prokazovat se na kulturních akcích či jiných veřejných místech papírovým dokladem či elektronickými čtverečky, nebudu to považovat za omezování svobody, ale za něco potřebného a nezbytného. COVID pas by měl být mj. sdělením v praktické rovině, že bezbřehou svobodu je zapotřebí vyvažovat odpovědností, a práva, jichž má většina občanů této země plná ústa, adekvátními povinnostmi.

Jako lékař pracující v oboru, v jehož působnosti zřejmě budou četné pracovní týmy opět se značným vypětím a s vysokými náklady tahat akutní COVIDové kaštany z ohně, se cítím povinen se přiklonit na stranu nezbytnosti COVID pasu i ve vnitrostátním kontextu. Nevidím v kontrolách, např. při volnočasových aktivitách, v situaci, v níž se nacházíme, tzn. v pokračující a undulující epidemii nemoci COVID-19, nic neetického. Naopak.

Nicméně obávám se, nakolik může být uvedené opatření v naší zemi efektivní. Ptejme se, proč jsou u nás podobné aktivity nedostatečně účinné – mj. chybí adekvátní kontrola, a pokud už něco zkontrolováno je, chybí vymahatelnost. K tomu připojme obecnou toleranci části naší společnosti k obcházení různých předpisů a nařízení, sympatie s těmi, kdo podvádějí, a naopak posmívání se těm, kteří pravidla dodržují. A nízkou schopnost autorit vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat.

prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc.
9. září 2021