Boje ustaly. Střelba kundúzskými ulicemi na severovýchodě Afghánistánu už v srpnu utichla. Z kanceláře Lékařů bez hranic se během střetů stalo dočasné oddělení traumatologie. Bylo nutné se postarat o raněné. Lékař organizace vzpomíná na průběh těchto dní. Nemocnice jsou ale i dnes stále plné pacientů.

Je tu ruch, ale zároveň i klid. Nabíráme nové zaměstnance. A dostáváme se do poslední fáze budování traumacentra, které se staví od roku 2018. Ale hezky od začátku – od večera, kdy v Kundúzu propukly boje.

Neustálé bombardování a ozvěna střelby. Během prvního večera bojů jsme pospíchali do bunkru. Strávili jsme tam celou noc, oka jsme ale nezamhouřili. Ráno jsme obdrželi zprávy o tom, že na oddělení je několik zraněných. Nemohli jsme se ale za nimi dostat. Ozbrojené střety totiž zrovna probíhaly na ulicích mezi místem, kde jsem přenocoval, a traumacentrem. Naši kolegové nás naléhavě prosili, abychom jim šli na pomoc. Dorazil totiž pacient se střelnými ránami na hrudi a v břiše. Operaci potřeboval okamžitě.

Když střelba polevila, přišla naše chvíle. Bylo možné se konečně přesunout. Společně s dalšími dvěma kolegy jsme se rozeběhli přes ulici, abychom se dostali do operačního sálu. V tu chvíli náš pacient ztratil puls. Začali jsme se stlačováním hrudníku, zatímco se anesteziolog snažil dostat k dýchacím cestám. Začal jsem s hrudní drenáží. Udělal jsem dva otvory. Jedině tak mohla krev vytékat a plíce se znovu rozpínat. Můj kolega se zatím snažil zastavit krvácení pod hrudní kostí. Poměrně rychle jsme si uvědomili, že kulka pravděpodobně zasáhla část srdce. Za chvíli bylo už jasné, že neexistuje cesta, jak mu zachránit život.

„Potřebuju tě tady. Hned.“
Přesně takhle začal náš den v pekle. Byla to chvíle, kdy byl celý náš tým absolutně na pokraji sil. Přicházeli další zranění a postřelení. Všichni potřebovali operaci. Některé zasáhla střelná zbraň, jiné zase zranila exploze. Spousta lidí se dostalo do křížové palby.

Den se nám zdál nekonečný. Mnoho našich zaměstnanců se nemohlo do traumacentra dostat. Ti, co dělali noční, pracovali i den nato. Někteří si šli na chvíli lehnout, zatímco ostatní pracovali. Jedině tak jsme mohli v menším počtu dále pokračovat až do další noci.

Okolo půl sedmé ráno dalšího dne mi zavolal lékař z urgentního příjmu. Říkal: „Potřebuju tě tady. Hned.“ Jakmile boje zase na chvíli polevily, s jedním chirurgem jsme se opět rozeběhli přes ulici. Když jsme se tam dostali, na příjmu bylo obrovské množství lidí.
Čtyři pacienti potřebovali urgentní chirurgický zákrok. Všichni. Najednou. Začali jsme se dvěma pacienty, kteří byli v ohrožení života, zatímco jsme se snažili udržet naživu i zbývající dva. Vydrželi a pak jsme je konečně mohli také operovat. Jeden z nich bohužel zemřel. Tři se ale podařilo zachránit, což se mi zdá pořád neuvěřitelné. Všichni byli vážně postřelení a měli i zranění z výbuchů. Zatímco se odehrávalo tohle všechno, museli jsme asistovat i u jiných pacientů, kteří potřebovali naši péči. Bylo obtížné překonat tento den.

Když se blíží doktor, ví, že spolu s ním přijde bolest
Jedním z našich pacientů byl malý chlapec. Na pohotovost ho doprovodil otec. Chlapec měl obvázanou paži. Neplakal. Jen nepřítomně hleděl do prázdna. Příjem jsem měl zrovna na starosti se zdravotní sestrou, co dělá na jednotce intenzivní péče. Pacient vypadal, že je relativně v pořádku. Neviděl jsem žádné příznaky kritického zranění. Prsty, které zpod obvazu vykukovaly, vypadaly, že je v nich krevní oběh v pořádku. Byly teplé. Tak jsem nepospíchal a zaměstnancům jsem v klidu ukazoval, jak pořádně prohlédnout ruku kvůli nervovým poškozením. Chlapec jako by ale nic na své ruce necítil, což naznačovalo, že narušeny byly všechny tři nervy.

Opatrně jsem tedy začal obvaz rozmotávat. Pamatuju si na tu chvíli, kdy jsme sundali poslední kus bandáže. Najednou jsem uviděl do široka otevřenou ránu na jeho předloktí. Díra byla větší než zbývající kusy tkáně okolo. Otec nám vysvětlil, že když si chlapec hrál, zasáhla ho zbloudilá střela.

Doteď mám před očima výrazy svých kolegů. Ty říkaly: „Tak tohle jsem opravdu nečekal.“ Ani já ne. Ránu jsme opět zavázali a snažili se ruku stabilizovat, jak to jen vůbec šlo. Z nějakého důvodu – to jediné, co zbylo, byla tepna, jež procházela až k prstům. Všechny nervy byly ale poškozené.

Z lékařského hlediska jsme se rozhodli, že amputace je nejlepší řešení. Otec dítěte s tím ale nesouhlasil. Chtěl, abychom zkusili jiné možnosti. Snažili jsme se co nejlépe ránu vyčistit a udržet tak tkáně živé. Přistoupili jsme k výkonu zevní fixace – kovové svorky, které měly kosti držet na místě, aby srostly. A paže se v tomto stavu měla léčit tak dlouho, jak to jen půjde. Ruku se podařilo zachránit, i když už nikdy nebude plně zdravá. To je jisté. Chlapec ale ruku stále má, a to je něco, v co jsme ani nedoufali.

Otec se k nám choval velmi přátelsky. S chlapcem to bylo trochu jinak. Věděl, že když se k němu blíží doktor, znamená to, že spolu s ním přijde i bolest. Nikdy se na nikoho z nás neusmál. Byli jsme ale svědky toho, jak se usmíval na svého otce.

Je tu klid, ale zároveň hodně práce
Potom, co boje utichly, k nám začalo chodit více pacientů. Mnoho z nich už podstoupilo nějaký urgentní zákrok jinde. Když došlo ke zranění, dorazili do nejbližší nemocnice. Tam se o ně lékaři starali, jak jen bylo v jejich silách.

Pacienty k nám poté posílali z provinčních nemocnicí, kde podstoupili několik operací. Skončili na naší pohotovosti. Poměrně často jsme se dostávali do bodu, kdy jsme šli operovat a uvědomili si, že tolik možností zachránit tomu danému člověku život zase není. I tak jsme se snažili. I tak jsme se pokoušeli takové pacienty stabilizovat. I tak jsme operovali dál.

Přesun do nové nemocnice
V Kundúzu už nějakou dobu opravujeme naši nemocnici. Místní lidé čekají na její otevření. První pacienty jsme z naší dočasné kliniky do nové nemocnice poprvé převezli před pár týdny. Tohle je zlomový okamžik a krok kupředu. I když ještě nemocnice není zcela hotová.

Zranění, se kterými za námi pacienti chodí, se časem proměňují. Předtím to byly střelné rány a zranění z výbuchů. Teď nejčastěji vidíme ty, kterým se válečná poranění zkomplikovala, a potřebují tak pravidelně sledovat. Jak se společnost zase otevírá a život se začíná v ulicích opět probouzet, narůstají nám i pacienti po dopravních nehodách. Každý tu jezdí na motorce bez helmy. Když spadnou, utrpí vážné zranění hlavy. O takové není jednoduché se postarat. Nejsme totiž neurochirurgové, takže někdy zkrátka pomoci nemůžeme.

Dělat všechno, aby to nějak klapalo
Péči v kundúzském traumacentru poskytujeme, i když rekonstrukce ještě probíhá. Rychlost, s jakou stavaři pokračují na nemocnici, mě ale doteď udivuje. Jsou neuvěřitelní, pro ně není nic problém. Viděl jsem, jak jednou sanitář stěží převážel pacienta po nerovném terénu. Bylo tam příliš suti. Ve vteřině tam byli další lidé, kteří začali přes suť dávat beton.

Stejnou podporu cítíme i od týmu, který je zodpovědný za nemocniční areál. Jeden z nich je vždy na kole. Přejíždí z jednoho oddělení do druhého. Opravuje věci rychlostí mrknutí oka. Totéž platí pro zásobovače. To tak na prahu nějakého oddělení najednou objevíte zásoby a zdravotnické potřeby. O něco později vidíte tyto balíčky, které zachraňují životy pacientů, zase na prahu jiných dveří.

A taky tu jsou ti, kteří zodpovídají za lidské zdroje a nabírají nové lidi. Zase navyšujeme kapacity a rozšiřujeme tým. Snažíme se nové zaměstnance ozkoušet a doufáme, že budeme brzy moct najmout i psychology. To je něco, co zoufale potřebujeme.

A takhle to teď v Kundúzu vypadá – vzájemně si pomáháme. Jsme v tom společně. Snažíme se dělat všechno, aby to nějak klapalo.

Autorem textu je doktor Lékařů bez hranic. Kvůli jeho bezpečnosti zachováváme jeho anonymitu.