Na to, jak málo jimi jezdíme, o nich mluvíme opravdu hodně. Což může unavit, zvlášť když jsou zkušenosti místních s elektroauty mizivé a jejich cena stále astronomická.

Ostatně stejně jako jiné podobné debaty, stačily už i tuto – zejména na sociálních sítích – ovládnout emoce a fámy, připomeňme tedy hned zkraje: celý ten křik a všechno to hlasování různě po Evropě nemá za cíl komukoli přikázat, jakým teď najednou má jezdit autem. Týká se jediného – výroby a prodeje NOVÝCH aut se spalovacím motorem. Zásadní otázka tak zní: jaké vozy se nyní vyplatí v českém autolandu vyrábět, abychom nesplakali nad výdělkem?

Otázky minulé a příští

Třebaže je na zdejších silnicích prakticky nelze potkat, produkuje se u nás elektroaut už velmi slušný počet – každý desátý vůz „Made in Czechia“ je právě takový. Drtivá většina z nich ovšem z výrobní linky míří za hranice. Proč tedy zdejším automobilkám stojí za to je vyrábět? Krom jiného i proto, že kvůli nedostatku čipů je pro ně výhodnější dokončit spíš elektromobil než jiný model.
Čína a výrobní program jejího autoprůmyslu nás přitom začínají tímto směrem tlačit každý den ještě silněji. Což lze nahlížet jako příležitost: elektroauta budou díky čím dál masivnější výrobě zlevňovat, na čemž můžeme za jistých okolností slušně vydělat. A to navzdory řečem politické reprezentace, která přechod na elektromobilitu vydává za konec „našeho“ automotivu.

Politické příběhy, hlavně ten o ztrátě pracovních míst, se dobře prodávají, pokud lidé nejsou o změnách úplně přesvědčeni. Jsme ale opravdu natolik konzervativní společností, že bychom rádi udrželi při životě dopravní model, který se přežívá? Ochromuje nás strach z neznámého? Jak se asi cítili naši předci, když staré dobré koněspřežky nahrazovaly elektrické tramvaje?

Jsou to jistě zajímavé otázky, ale nabízejí se i zajímavější. A sice ty, které míří do budoucnosti: jakou podobu bude mít automatizace ve zdejším průmyslu? Způsobí samozřejmě úbytek pracovních míst tam, kde lidský výkon nahradí roboty a počítače. Jindy ale může přinést pouhou proměnu činností, které budou lidé v továrnách vykonávat. Elektromobilita patří spíše do druhé kategorie – předpokládá se, že lidskou práci bude spíš rozvíjet než likvidovat. Každopádně ale změní způsob, jakým zde dosud pracují desítky tisíc lidí. Protože však spolu s ní poroste také poptávka po výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, dá vzniknout spoustě dalších pracovních příležitostí.

Šokující „zákaz“ z Bruselu

Před necelými 15 lety začalo být jasné, že Evropa bude omezovat emise skleníkových plynů v dopravě, hlavně oxidu uhličitého. Stejně tak emise znečišťujících látek. Pro plíce a zdraví obyvatel starého kontinentu to je byla dobrá zpráva. Automobilky na změnu zareagovaly: naplánovaly investice a strategie, které právě teď pomalu ale jistě vedou ke konci výroby aut se spalovacím motorem. Příkladem předskokana může být Volvo, jež chce už od roku 2030 vyrábět pouze elektromobily a chystá se kvůli tomu – mimo jiné – vybudovat obří továrnu na Slovensku.

Co se mezitím dělo v Česku? Tady počet pracovních míst v automobilovém sektoru doslova bobtnal, a poslední roky už továrny ani neměly kde brát nové zaměstnance. Vytěžili jsme z toho opravdu hodně. Ale kde jsme teď? Hrozí, že nás přejede Čína. Tam totiž potenciálních zaměstnanců mají mnohem víc než ve střední Evropě. Pracovní podmínky jsou pod menším dohledem, stát naopak kontroluje těžbu i zpracování potřebných surovin. Přesto (nebo právě proto) teď čínská vláda – kterou jen těžko můžeme nařknout ze zeleného ideologismu – masivně podporuje výrobu i domácí poptávku po elektroautech.

Evropská unie tedy dává jasný signál i domácím výrobcům, že s elektroauty počítá a v ekonomickém boji s Čínou je na jejich straně. Pro české řidiče se tak stává stále důležitějším, aby elektromobilitou podpořila i zdejší vláda. A aby rychle rozvíjela infrastrukturu. Třeba v Norsku už si spalovací motor nepořídíte, protože byste mezi sousedy byli za podivíny. Jenže elektrokáru si tam také mnohem snadněji a levněji koupíte – a pak nabíjíte.

My se v podobné situaci dost možná ocitneme dřív než v roce 2035, na kterém se země Evropské unie dohodly jako na milníku. Výroba se směrem k elektromobilům bude nejspíš přesouvat rychleji, než se nám teď zdá. Mimo jiné proto, že válka na Ukrajině ještě zrychlila odklon od fosilních paliv, které nás dělají závislými na Rusku.

Chceme mít čistší zdroje energie, zpomalit klimatickou krizi, využívat cenné zdroje energie efektivněji, no a také být soběstační, nenechat si diktovat z Moskvy? Pokud ano, je elektromotor jasnou volbou. Má to samozřejmě i svá „ale“ – třeba v tom, kde vezmeme suroviny jako je lithium, bez kterých baterky do elektroaut nemůžou vznikat. I na tom už se ale v Bruselu pracuje – a stále rychlejším tempem. Obávat se nové závislosti, tentokrát na zmíněné Číně, je totiž na místě.

Reality check: minulé odhady pokrok podcenily

V roce 2015 česká vláda ve svém plánu o bezemisních autech předpokládala, že elektromobily budou mít touhle dobou dojezd asi 200 až 250 kilometrů na jedno nabití. Ve skutečnosti je to mnohem víc. Pojďme teď technologický pokrok zkusit sledovat bez předsudků. Můj odhad je, že za dalších několik let poskočí technologie baterií a palivových článků nevídaným tempem dopředu. Vědci budou spoléhat na různé druhy baterií z různých materiálů, obnovitelné zdroje budou daleko dostupnější. Cena bude přívětivější. Byla by teď chyba nechat Čínu, ať si vyrábí elektromobily a dál se soustředit na vozy poháněné spalovací motory. Brzy bychom se tak ocitli na vedlejší koleji. Hlad po elektromobilech už totiž chytá celá planeta.

Michal Hrubý
Analytik Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.

Helena Truchlá
Hlavní analytička projektu České zájmy v EU.