V našich končinách se na to často zapomíná, ale Indonéská republika, která čítá více než 17,5 tisíce ostrovů a již obývá 278 milionů lidí, je nejen čtvrtým nejlidnatějším státem světa, ale zároveň také územím, kde vůbec nejvíc lidí vyznává islám. Navzdory silnému náboženskému založení populace zde představuje obrovský problém sexuální násilí.

Podle indonéské Národní komise pro násilí na ženách (Komnas Perempuan), bylo jen loni nahlášeno 338 496 případů sexuálního násilí, což je ve srovnání s rokem předchozím nárůst o celou polovinu. Přesto Andy Yentriani, předsedkyně této komise, v rozhovoru pro Kompas TV letos 6. května uvedla, že velká většina obětí se vůbec neozve: „Na základě studie z roku 2020, která pátrala po počtu znásilněných žen, svůj případ utajilo na 70 procent obětí. Buď se styděly, nebo bály.“

V rozhovoru, který jsem 19. května osobně vedla s Ritou Pranawati, potvrdila tato místopředsedkyně indonéské Komise pro ochranu dětí (KPAI) nízkou ochotu postižených případy sexuálního násilí oznamovat. Za klíčový důvod přitom označila jejich stigmatizaci okolím. V případě sexuálního násilí na dětech jsou to dle ní často zástupci institucí a rodiče, kdo jsou chráněni, a oběti, kdo je obviňován. Podle jejího názoru by se proto mělo více investovat do preventivních opatření v rodinách, kde se odehrává mnoho případů. Za další problém pak považuje fakt, že rodiny se často dostatečně nezajímají o emocionální stav dětí.

Díky prezidentu Jokovi Widodo, který se ve věci angažoval, se však Indonésie konečně dočkala nového zákona o sexuálním násilí. Skládá se z celkem 93 paragrafů a uznává následující prohřešky: sexuální obtěžování, sexuální vykořisťování, nucenou antikoncepci, nucený potrat, znásilnění, nucené manželství, nucenou prostituci, sexuální otroctví a/nebo sexuální mučení. Podle článku 6 písmene b) zákona mohou být osoby, jež se dopustí fyzického násilí na těle (v manželství i mimo něj) potrestány odnětím svobody až na dvanáct let a/nebo pokutou ve výši adekvátní částce až 18 tisíc eur.

Případ skandálních znásilnění Herry Wirawana

K tomu, že v poslední době zesílily hlasy volající po lepší ochraně obětí, přispěl případ Herryho Wirawana, majitele náboženské internátní školy Madani v Bandungu na západní Jávě. Ten byl shledán vinným ze znásilnění třinácti dívek ve věku 12 až 16 let, přičemž s nimi tímto způsobem zplodil osm dětí. Skandál vyšel najevo v červnu 2021, kdy jedna z obětí vykazovala viditelné známky těhotenství. Jak uvedl letos v dubnu indonéský deník Kompas, oběť utrpěla trauma, v jehož důsledku nemohla čtyři dny jíst ani pít. Poté, co se konečně s útokem svěřila, nahlásil rodinný příslušník spolu s přítelem právníkem z Garutu případ na regionální policii západní Jávy.

Rozhořčení nad touto kauzou zaplnilo titulní stránky novin nejen v Indonésii, ale i zahraničí. Závažnost případu přiměla bandungský vrchní soud, aby 15. února odsoudil Wirawana k doživotnímu odnětí svobody. O necelé dva měsíce později, 4. dubna, mu však byl trest zpřísněn na hrdelní, aby se bylo zřejmé, že pachatelé sexuálních trestných činů v Indonésii již nemohou od nynějška očekávat mírné zacházení. Přísný trest přichází s nadějí, že odradí potenciální pachatele. Mezi činy, za něž byl dosud v Indonésii uložen trest smrti, patří vražda, terorismus a obchod s drogami; od teď však mohou být k trestu smrti odsouzeni také pachatelé sexuálních trestných činů.

Reakce? Oběti a jejich rodiny zvýšení trestu přivítaly. Yudi Kurnia, právník, jenž zastupoval rodiny obětí u vrchního soudu v Bandungu, se jasně vyjádřil, že právě takový rozsudek splnil jejich očekávání. V článku, který v dubnu zveřejnil deník Republika, uvedl: „Tento rozsudek naplnil jejich touhu po spravedlnosti.“

Dlouhá cesta k zákonu o sexuálním násilí i vliv islamistů

Případ Herry Wirawana vedl k urychlení a rozšíření návrhu zákona o sexuálním násilí. Zatímco v září 2021 byly kriminalizovány čtyři jeho formy, současná norma jich rozeznává devět. Trvalo však celých deset let, než se jej aktivistkám za práva žen podařilo prosadit. Za liknavost podle jejich mínění nesou odpovědnost islamistické politické síly. Klíčovou roli sehrála především Strana prosperující spravedlnosti (PKS), která paragrafy blokovala až do samého konce. Jejich stěžejním argumentem bylo, že zákon netrestá cizoložství, volný sex a LGBT - a není tak v souladu s islámskými pravidly.

Jedno z nich říká, že muslimové by se neměli dopouštět cizoložství (zina), což je v islámu zakázaná praktika (haram), ani provozovat volný sex, který je považován za důsledek negativního vlivu Západu a jeho uvolněné sexuální morálky. Neshody však panovaly ohledně toho, zda by trestání cizoložství mělo být zahrnuto do zákona o sexuálním násilí.

Zatímco členové PKS kritizovali, že zákon cizoložství netrestá, a blokovali jeho přijetí, zastánci zákona argumentovali, že cizoložství je něco jiného, co nemá s účelem zákona o sexuálním násilí nic společného. V rozhovoru, který jsem minulý měsíc v terénu vedla s indonéskou muslimskou aktivistkou (jež si přeje zůstat v anonymitě), zaznělo, že problémem PKS je touha omezit ženy jen na jejich ženskou roli v domácnosti.

Dalším bojištěm straníků je odpor vůči LGBT, v němž je podporují i další konzervativní síly. Negativní nálady vůči LGBT v Indonésii navíc podněcují militantní skupiny, jako je Fronta islámských obránců (FPI). Loni dosáhla „panika kolem LGBT“, jak se jí někdy v médiích přezdívalo, nových rozměrů poté, co se rozšířila brožura se sexuálním poradenstvím a její autoři byli obviněni z poskytování „skupinové ochrany“ gayům a lesbám, což prý představuje odklon od islámských hodnot i ohrožení národní stability.

Zde je zapotřebí poznamenat, že ačkoli většina obyvatel Indonésie jsou muslimové, islám není dle ústavy státním náboženstvím. Nicméně principem prvního pilíře indonéské státní filozofie je „víra v jediného všemohoucího Boha“. Tento význam náboženství v každodenním životě se odráží i ve výsledcích výzkumu. Podle zprávy Pew Research Center The Global God Divide Report, která byla zveřejněna v roce 2020, patří Indonésané k nejvíce věřícím lidem na světě: 96 procent respondentů uvedlo, že víra v Boha je klíčová pro morálku a řádné hodnoty.

Očekávaný dopad: více ochrany, více ohlasů

Ačkoli návrh zákona o sexuálním násilí jistě nezmění náhle celý problém, dá se očekávat, že bude mít významný dopad v několika ohledech. Z pohledu obětí sexuálního násilí je jasné, že jde o historický krok k jejich lepší ochraně. Propagátoři zákona očekávají vyšší vůli hlásit případy; Andy Yentriyani vidí jeden z přínosů zákona také ve zvýšení ochoty obětí a jejich rodin hlásit případy násilí příslušným orgánům. V již zmiňovaném rozhovoru pro televizi Kompas TV z 6. května vyjádřila naději, že „zákon o sexuálním násilí může být řešením dosavadní stagnace, s níž se oběti potýkaly, včetně zvýšení důvěry obětí v oznamování. Pokud se podíváme na jiné zákony, jako je zákon o odstranění domácího násilí nebo zákon o obchodování s lidmi, přítomnost tohoto zákona obvykle povzbudí oběti, aby své případy oznamovaly.“

V neposlední řadě zákon pravděpodobně zvýší i ochotu vlády investovat do preventivních opatření. Rita Pranawati mi nedávno řekla, že zákon vedl rozhodující činitele k vypracování námětů na lepší systém monitorování islámských internátních škol, jež byly obviněny, že jsou „semeništěm sexuálního násilí“, což bylo podníceno skandální kauzou Herryho Wirawana.

Monika Arnez
Autorka je kulturní antropoložka, podniká výzkumy v Indonésii a působí v projektu Sinophone Borderlands při Univerzitě Palackého v Olomouci.