Nedávná referenda v Ruskem okupovaných republikách a oblastech východní Ukrajiny jsou právem označována jako pseudoreferenda anebo fraška. Mezinárodní organizace a politické elity ze Západu prohlásily tato hlasování za nelegální, ale jen sporadicky zaznívají argumenty k tomu, jaké jsou vlastně legální kritéria referend o suverenitě. V praxi je především nutné rozlišovat legální aspekty hlasování o nezávislosti v rámci mezinárodního práva od legálních referend o nezávislost, která jsou dohodnutá politickými elitami a představiteli secesionistických regionů.

V rámci mezinárodního práva začalo být referendum součástí směřování k nezávislosti spíše implicitně během dekolonizačního období. První legální zakotvení referenda v kontextu svrchovanosti přináší rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu při OSN v souvislosti s výnosem o legitimitě hlasování lidu žijícího v Západní Sahaře v roce 1975. Během rozpadu Jugoslávie tzv. Badinterova komise ustavená Evropským společenstvím bez výraznějších detailů podmiňuje cestu Bosny a Hercegoviny k nezávislosti uspořádáním referenda v multietnické Bosně a Hercegovině. Mise OSN výrazněji zasahují do konání referend a jejich pravidel před hlasováním o nezávislosti v Eritrei, Východním Timoru a Jižním Súdánu. Těmto angažmá OSN v suverénních zemích ovšem vždy předcházel souhlas politických elit států, na jejichž teritoriu se referendum mělo konat, tedy Etiopie, Indonésie a Súdánu. Mise OSN zde výrazně participovaly na přípravách referend včetně formulace otázky a designu hlasovacího lístku a symbolů na nich a dozorovaly průběh kampaní před hlasováním. Podmínku většinové účasti u referenda jako i supermajority hlasujících pro nezávislost prosadila Evropská unie pro hlasování o nezávislosti Černé Hory na Srbsku v roce 2006. Není bez zajímavosti ani fakt, že Černohorci žijící v Srbsku hlasovat nemohli, což nebyl případ Jižního Súdánu, kdy se hlasování zúčastnili obyvatelé Jižního Súdánů v řadě zahraničních destinací včetně Etiopie, Egypta, Keni a USA.

V rámci jednotlivých států se s legalitou referend o nezávislosti některé z periférií většinou vůbec nepočítá, neboť ústavy většiny států světa principiálně zdůrazňují územní celistvost. Pouze hrstka států připouští referendum o nezávislosti části území, nicméně souběžná ustanovení ústavy často činí cestu k nezávislosti velmi trnitou (např. Etiopie) až nemožnou (ústavy bývalých komunistických federací). Jen absolutní minimum států světa umožňuje konání referenda a vystoupení z federace prakticky jen na základě přesvědčivé vůle lidu secesionistické entity (Nevis v rámci dvojfederace Sv. Kryštof a Nevis, soustátí Srbsko a Černá Hora v letech 2003–2006). Celá řada zemí na Západě se nedávno vypořádávala s touhou periférií po nezávislosti prostřednictvím referend. A řešení byla různá. V zásadě volnou ruku bez výraznějších restrikcí obdrželo Skotsko při hlasování o nezávislosti v roce 2014. Velké Británie sice vznesla řadu korektních námitek, zejména proti souběžnému hlasování o status quo, nezávislosti a devoluci, ale na druhé straně souhlasila s možností hlasovat ve Skotsku od 16 let věku. Nezávislá Volební komise navrhla jasnější formulaci otázky na hlasovacích lístcích a ve Skotsku vládnoucí Skotská národní strana neměla problémy žádný z těchto kritických námětů akceptovat. Nicméně po referendu o Brexitu skotské snahy o opakování referenda naráží na poukazování britských politiků k předchozímu ujednání o tom, že hlasování tohoto typu je možné jen jednou za generaci. Francie, která jinak velmi bedlivě střeží územní celistvost země, zvolila jiný přístup v případě Nové Kaledonie, zámořského území v Tichém oceánu. Paříž umožnila tamnímu obyvatelstvu hlasovat o nezávislost hned třikrát za sebou. Menší důraz na demokratický princip, ale zato větší na zachování ústavnosti, práv (ostatních) menšin a na jasnou otázku a jasnou většinu v referendu stanovila koncem 90. let 20. století judikatura a vzápětí i legislativa Kanady pro případné legální referendum o nezávislosti provincie Quebec s tím, že řada klíčových atributů doprovázejících referendum by v případě referenda byla v gesci federálních politických institucí. Naopak nulovou toleranci k jakýmkoliv pokusům o vyhlášení referenda o nezávislosti či jen konzultativního hlasování o nezávislosti Katalánska velmi ostře odmítly ústřední exekutivní, legislativní i judikaturní instituce v Madridu.

Referenda na Ukrajině jsou však zcela jiného ražení. V roce 2014 se Rusko na Krymu ještě snažilo zachovat zdání legálnosti tím, že přiživovalo image spontánního úsilí lidu na Krymu diskriminovaného Ukrajinci připojit se k Rusku s pomocí „zahraničních“ pozorovatelů. Nicméně už tehdy Rusko prosadilo, aby na hlasovacích lístcích zcela chyběla možnost hlasovat o zachování status quo a tak jedinou alternativou pro voliče, pokud nesouhlasili s okamžitým připojením k Rusku, bylo fakticky konfederativní uspořádání s Ukrajinou a libovolnou možností kdykoliv opustit Ukrajinu. Samotnému hlasování navíc předcházela zcela jednostranná proruská „kampaň“.

Soudobá referenda v Luhansku, Doněcku, Záporožské a Chersonské oblasti se uskutečnila za výrazně horších podmínek, než jaké panovaly během referenda na Krymu před osmi lety. Referendum se uskutečnilo v době války, bylo organizováno velmi překotně, vyhlášeno jen pár dní před jeho uskutečnění v obavách z rychlého postupu ukrajinské armády a neuskutečnilo se na celém území, které by se mělo k Rusku připojit. O sestavování voličských seznamů z lidí zde trvale žijících nemůže být řeč bez ohledu na to, že většina obyvatelstva uprchla ze svých domovů.

Z pohledu mezinárodního práva jsou současná proruská referenda na okupovaných územích Ukrajiny nelegální z mnohem závažnějšího důvodu. Druhý článku Charty OSN zapovídá hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu členskými státy OSN. Nedávná referenda na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny svým charakterem a průběhem nesnesou srovnání ani s žádnými jiným zmanipulovanými plebiscity konanými od dob Napoleona Bonaparta a svojí obludností předčí i lidové hlasování o připojení Rakouska k nacistickému Německu, které proběhlo jen měsíc po invazi nacistů a v atmosféře teroru a jednostranné propagandy.

Přemysl Rosůlek
politolog Západočeské univerzity v Plzni