Po sezoně v Českém Švýcarsku aneb Co bude a nebude dál
Zářijová chladna jsou možná definitivní tečkou za letošním létem a České Švýcarsko se ohlíží za krátkou sezonou. Velký požár uprostřed léta dokonal proměnu krajiny, již začal před několika lety kůrovec, v centrální nejnavštěvovanější části kolem Hřenska, a turisté se zatím příliš nevrátili. Pomoc se chystá ze všech stran, práce na tom koordinuje obecně prospěšná společnost České Švýcarsko.
Pro penziony, restauratéry a další podnikatele v cestovním ruchu je to každopádně další ztrátový rok po dvou covidových a je s podivem, že většina z nich je rozhodnuta pokračovat dále. Mají to zde rádi, mnozí z nich mi už dříve po povodních říkali, že by jinde začínat nechtěli, že ta krajina je přitahuje a že mají své hosty, kteří opět přijdou.
Hosté zatím stornovali srpnové pobyty ve velkém a nebyli ochotni ani naslouchat svým ubytovatelům, kteří je informovali, že kromě Pravčické brány a soutěsek je řada dalších cílů, jež jsou přístupné bez problémů. Místní drželi palce hasičům, kteří nasazovali životy a dokázali odvrátit totální katastrofu v Mezné.
Starostové některých obcí upozorňovali už dříve na nebezpečí požáru v souvislosti s nepříznivými klimatickými podmínkami, kůrovcovou kalamitou a nedostatečnými preventivními opatřeními.
Do toho odborníci vědci naopak sdělují, že ze strany ochrany přírody vše proběhlo správně, požár znamená rychlejší obnovu lesa, tj. návrat k původnímu lesu, jenž tu kdysi byl před smrkovými monokulturami, a že příroda ponechaná sama sobě promění skalní krajinu v divočinu.
Ušlechtilé myšlenky, jen někde se ztrácí člověk. O toho moc nejde, je zjevně pojímán jako přítěž, kterou je třeba omezovat v pohybu, které je třeba zakazovat vstup do národního parku. Resp. prý jen do těch nejcennějších zón, ale suché stromy padají i v ostatních zónách, těch přístupných, a tím je činí nepřístupnými. To známe už z dob likvidace nepůvodní vejmutovky, která napadala do skalních rozsedlin, a nastartovala tak vznik divočiny dávno před kůrovcem.
Na lidi musí být přísnost
Výchova člověka prostřednictvím zákazů a trestů, to je něco, co je v průřezu staletími velmi oblíbené, státní moc si tím posiluje svoje panství. S tím máme bohaté zkušenosti a mnohým z nás se to líbí, normální (byť bohužel běžné) to ale není. Koncem devadesátých let jsem se těšil na vznik Národního parku České Švýcarsko. Že budou zákazy v určitých místech, jsem předpokládal; jinak jsem byl ale naivní – myslel jsem, že spolu s Národním parkem Saské Švýcarsko dojde k propojenému bilaterálnímu chráněnému území, kde budou obnoveny i staré historické cesty a přechody ve skalách přes hranici. Tak, jak se to stalo už v devadesátých letech v Krkonoších, Tatrách, Pieninách. Tam jsou taky přeshraniční národní parky.
Realita mne tehdy brzy vyvedla z omylu, v našem kraji se tak nestalo. V letech 1993 a 1996 jsem na dotazy, zda stezky budou obnoveny, dostával z CHKO Labské pískovce odpovědi, že čas ještě neuzrál a že je vše administrativně složité. Co šlo jinde, nebylo tady možné ani v době před vznikem národního parku. Natož po roce 2000.
Nevím, a neví to zřejmě více lidí, a někteří z nich jistě nejsou hloupí, jen mají to území rádi a mají jiný názor než ochrana přírody zaštítěná ministerstvem životního prostředí, proč to nejde. Nevím, proč je základem všeho doktrína Návrat k divočině, která navázala na německé Natur Natur lassen, kde s tím přišli ještě o něco dříve. Možná v Yellowstone nebo jiných velkoplošných národních parcích na jiných kontinentech, ve zcela jiných podmínkách, ale v přírodně-kulturní krajině střední Evropy je to roubování něčeho, co sem nepatří.
Staré kamenné cesty a stezky, stezky ve skalách s tesanými schůdky vznikaly v dobách Aldringenů a Kinských, podobně jako hostince ve švýcarském stylu: Dodnes je obojí zachováno v daleko větší míře v sousedním Sasku (a to není tím, že rozloha skalní oblasti je tam větší, prostě je tam větší kontinuita s minulostí a větší zájem zachovat původní věci, i přes příklon k divočině).
Návštěvník skalní krajiny není a priori zloduch, který che vše zničit a likvidovat. Ten, co sem přijde jednou nebo párkrát za život, projde hlavní atraktivní cíle. Ten, co má skalní krajinu rád a chce projít i méně zatížená místa, nemá příliš šanci dostat se tam dostat. Požár nepochybně poškodil faunu i floru, krajina změní s novými porosty svoji podobu. Proč ale v této nové, obrozené krajině nechat zaniknout staré stezky, které jsme my nestavěli, proč nechat jen několik turistických magistrál, jako tomu nyní je, a neumožnit návštěvníkům variantní směry po cestách, které tu už před námi byly? Když šlo uchovat a po roce 1989 obnovit turistické přechody do polské části, a dokonce jednu přeshraniční stezku v KRNAP i v pásmu tundry. O udržovaných a opravovaných stezkách v méně chráněných místech ani nemluvě.
Návrat k historickým stezkám?
Dnes je to tak, že Je téměř zločinem mluvit o starých cestách přes hranici. Co je na tom tak neslýchaného? Ochrana přírody se vždy zlobí, jako by jiný názor byl revizionistický a oportunistický. Proč musí mít ochrana přírody jedinou pravdu i v kůrovcem poničených nebo ohněm spálených lesích? Od Boha to jistě není. Proč neobnovit starou cestu Fremdenweg z Velkého Winterbergu na Pravčickou bránu, a odchýlit tak část turistů mimo hlavní proudy z Hřenska a Mezní Louky? Proč neumožnit v Zadním Českém Švýcarsku sanaci cesty Divokou roklí k Černé bráně na Krásnolipský most a dále do Hinterhermsdorfu? Staré mapy ukazují, kudy cesty vedly. Co chráníme tím, že tyto historické trasy (nejen v centrální skalní oblasti kolem Hřenska) likvidujeme řízeným vznikem divočiny? Kdo nás k tomu opravňuje, když je tvořili dávní místní lidé a jsou součástí historie území? Kde to jsme, když podobná témata jsou znovu a znovu tabu, napřed v době bratrské socialistické hranice, a potom hned v devadesátých letech, kdy to nepovolila CHKO a následně NP?
Ve východní části skal, kde nehořelo, směrem k Doubicím, Brtníkám a Krásné Lípě jsou dlouhodobě uzavřeny i mnohé značené cesty. Při jejich nepočetném stavu tam není dnes kam jít. Cyklotrasy podél Křinice a Brtnického potoka jsou průjezdné, pro pěší moc možností nezbylo. Neutěšené lány uschlých smrkových porostů v Kyjovském údolí, nad údolím Vlčího potoka směrem k Malému Pruskému táboru a jinde brzy popadají a zničí stezky, které byly oblíbené pro mnoho místních a umožňovaly relativně krátké okruhy z okolních sídel. Po nedávném – jiném – ohni (2020) je zničena část srubové osady Na Tokání, jediná, která zůstala ve skalní oblasti. A projít odtud na sever směr Brtníky dnes nelze.
Není kam zvát turisty, pokud chceme ulevit centrální hřenské a jetřichovické oblasti. Jedlovou v Lužických horách nebo Loretu v Rumburku můžeme sice nabízet jako variantní cíle, ale asi cítíme, že to trochu skřípe. Destinační management to nemá jednoduché.
Respektovat místní samosprávy v reálu a trochu praktických aktivit ze strany státu
Možná, že by odborníci, již se staví na podporu divočiny, by mohli zkusit myslet na lidi, kteří přicházejí do skal, a na ty, kteří v regionu národního parku bydlí, jako na ty, kteří mají také právo žít a právo vyslovovat své postřehy a názory. Možná – kdyby se tu častěji pohybovali – by si více vážili práce místních samospráv, která je úplně o něčem jiném, ale jejímž jedním z mnoha cílů je dostat návštěvníky i své obyvatele do skalní krajiny, pokud se nepromění v nepropustnou poušť a houštinu. Třeba by se o to mohli více zajímat i úředníci z ministerstva životního prostředí a ministerstva pro místní rozvoj – a neposílat sem jen ministryni a ministra v krizové situaci po požáru, kteří zase odjedou, bez znalosti hlubších souvislostí. Jsou přitom poradci, kteří region s jeho problémy znají, jednoho osobně znám – ale není nad pohodlí úřadu.
Doba po požáru je příležitostí nastolit lepší komunikaci. Mj. přestat nahlížet na místní a samosprávy obcí jako na kverulanty a potížisty, když s něčím nesouhlasí a upozorňují na své potřeby a na to, co je potřeba z jejich pohledu změnit. A stát by pomocí svých ministerstev mohl nastavit v chráněných územích České republiky skutečné parametry udržitelného turismu, aby vznikly vpravdě excelentní destinace, jako vidíme v zemích na západ od nás. Chce to ovšem peníze, hodně peněz a koordinovat odpovědně a nepřezíravě všechny aktéry. Bez strategií, které končí v koších, protože není stanoveno, jak je realizovat. O tom bych dlouho mohl vyprávět.
Autor Jiří Rak (65) je bývalý destinační manažer a bývalý ředitel obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko, dnes pracuje pro destinaci externě na poli mobility turistické dopravy a přeshraniční spolupráce se Saským Švýcarskem. Zde se vyjadřuje jako soukromá osoba a velký znalec přeshraničního regionu Českosaské Švýcarsko.
Pro penziony, restauratéry a další podnikatele v cestovním ruchu je to každopádně další ztrátový rok po dvou covidových a je s podivem, že většina z nich je rozhodnuta pokračovat dále. Mají to zde rádi, mnozí z nich mi už dříve po povodních říkali, že by jinde začínat nechtěli, že ta krajina je přitahuje a že mají své hosty, kteří opět přijdou.
Hosté zatím stornovali srpnové pobyty ve velkém a nebyli ochotni ani naslouchat svým ubytovatelům, kteří je informovali, že kromě Pravčické brány a soutěsek je řada dalších cílů, jež jsou přístupné bez problémů. Místní drželi palce hasičům, kteří nasazovali životy a dokázali odvrátit totální katastrofu v Mezné.
Starostové některých obcí upozorňovali už dříve na nebezpečí požáru v souvislosti s nepříznivými klimatickými podmínkami, kůrovcovou kalamitou a nedostatečnými preventivními opatřeními.
Do toho odborníci vědci naopak sdělují, že ze strany ochrany přírody vše proběhlo správně, požár znamená rychlejší obnovu lesa, tj. návrat k původnímu lesu, jenž tu kdysi byl před smrkovými monokulturami, a že příroda ponechaná sama sobě promění skalní krajinu v divočinu.
Ušlechtilé myšlenky, jen někde se ztrácí člověk. O toho moc nejde, je zjevně pojímán jako přítěž, kterou je třeba omezovat v pohybu, které je třeba zakazovat vstup do národního parku. Resp. prý jen do těch nejcennějších zón, ale suché stromy padají i v ostatních zónách, těch přístupných, a tím je činí nepřístupnými. To známe už z dob likvidace nepůvodní vejmutovky, která napadala do skalních rozsedlin, a nastartovala tak vznik divočiny dávno před kůrovcem.
Na lidi musí být přísnost
Výchova člověka prostřednictvím zákazů a trestů, to je něco, co je v průřezu staletími velmi oblíbené, státní moc si tím posiluje svoje panství. S tím máme bohaté zkušenosti a mnohým z nás se to líbí, normální (byť bohužel běžné) to ale není. Koncem devadesátých let jsem se těšil na vznik Národního parku České Švýcarsko. Že budou zákazy v určitých místech, jsem předpokládal; jinak jsem byl ale naivní – myslel jsem, že spolu s Národním parkem Saské Švýcarsko dojde k propojenému bilaterálnímu chráněnému území, kde budou obnoveny i staré historické cesty a přechody ve skalách přes hranici. Tak, jak se to stalo už v devadesátých letech v Krkonoších, Tatrách, Pieninách. Tam jsou taky přeshraniční národní parky.
Realita mne tehdy brzy vyvedla z omylu, v našem kraji se tak nestalo. V letech 1993 a 1996 jsem na dotazy, zda stezky budou obnoveny, dostával z CHKO Labské pískovce odpovědi, že čas ještě neuzrál a že je vše administrativně složité. Co šlo jinde, nebylo tady možné ani v době před vznikem národního parku. Natož po roce 2000.
Nevím, a neví to zřejmě více lidí, a někteří z nich jistě nejsou hloupí, jen mají to území rádi a mají jiný názor než ochrana přírody zaštítěná ministerstvem životního prostředí, proč to nejde. Nevím, proč je základem všeho doktrína Návrat k divočině, která navázala na německé Natur Natur lassen, kde s tím přišli ještě o něco dříve. Možná v Yellowstone nebo jiných velkoplošných národních parcích na jiných kontinentech, ve zcela jiných podmínkách, ale v přírodně-kulturní krajině střední Evropy je to roubování něčeho, co sem nepatří.
Staré kamenné cesty a stezky, stezky ve skalách s tesanými schůdky vznikaly v dobách Aldringenů a Kinských, podobně jako hostince ve švýcarském stylu: Dodnes je obojí zachováno v daleko větší míře v sousedním Sasku (a to není tím, že rozloha skalní oblasti je tam větší, prostě je tam větší kontinuita s minulostí a větší zájem zachovat původní věci, i přes příklon k divočině).
Návštěvník skalní krajiny není a priori zloduch, který che vše zničit a likvidovat. Ten, co sem přijde jednou nebo párkrát za život, projde hlavní atraktivní cíle. Ten, co má skalní krajinu rád a chce projít i méně zatížená místa, nemá příliš šanci dostat se tam dostat. Požár nepochybně poškodil faunu i floru, krajina změní s novými porosty svoji podobu. Proč ale v této nové, obrozené krajině nechat zaniknout staré stezky, které jsme my nestavěli, proč nechat jen několik turistických magistrál, jako tomu nyní je, a neumožnit návštěvníkům variantní směry po cestách, které tu už před námi byly? Když šlo uchovat a po roce 1989 obnovit turistické přechody do polské části, a dokonce jednu přeshraniční stezku v KRNAP i v pásmu tundry. O udržovaných a opravovaných stezkách v méně chráněných místech ani nemluvě.
Návrat k historickým stezkám?
Dnes je to tak, že Je téměř zločinem mluvit o starých cestách přes hranici. Co je na tom tak neslýchaného? Ochrana přírody se vždy zlobí, jako by jiný názor byl revizionistický a oportunistický. Proč musí mít ochrana přírody jedinou pravdu i v kůrovcem poničených nebo ohněm spálených lesích? Od Boha to jistě není. Proč neobnovit starou cestu Fremdenweg z Velkého Winterbergu na Pravčickou bránu, a odchýlit tak část turistů mimo hlavní proudy z Hřenska a Mezní Louky? Proč neumožnit v Zadním Českém Švýcarsku sanaci cesty Divokou roklí k Černé bráně na Krásnolipský most a dále do Hinterhermsdorfu? Staré mapy ukazují, kudy cesty vedly. Co chráníme tím, že tyto historické trasy (nejen v centrální skalní oblasti kolem Hřenska) likvidujeme řízeným vznikem divočiny? Kdo nás k tomu opravňuje, když je tvořili dávní místní lidé a jsou součástí historie území? Kde to jsme, když podobná témata jsou znovu a znovu tabu, napřed v době bratrské socialistické hranice, a potom hned v devadesátých letech, kdy to nepovolila CHKO a následně NP?
Ve východní části skal, kde nehořelo, směrem k Doubicím, Brtníkám a Krásné Lípě jsou dlouhodobě uzavřeny i mnohé značené cesty. Při jejich nepočetném stavu tam není dnes kam jít. Cyklotrasy podél Křinice a Brtnického potoka jsou průjezdné, pro pěší moc možností nezbylo. Neutěšené lány uschlých smrkových porostů v Kyjovském údolí, nad údolím Vlčího potoka směrem k Malému Pruskému táboru a jinde brzy popadají a zničí stezky, které byly oblíbené pro mnoho místních a umožňovaly relativně krátké okruhy z okolních sídel. Po nedávném – jiném – ohni (2020) je zničena část srubové osady Na Tokání, jediná, která zůstala ve skalní oblasti. A projít odtud na sever směr Brtníky dnes nelze.
Není kam zvát turisty, pokud chceme ulevit centrální hřenské a jetřichovické oblasti. Jedlovou v Lužických horách nebo Loretu v Rumburku můžeme sice nabízet jako variantní cíle, ale asi cítíme, že to trochu skřípe. Destinační management to nemá jednoduché.
Respektovat místní samosprávy v reálu a trochu praktických aktivit ze strany státu
Možná, že by odborníci, již se staví na podporu divočiny, by mohli zkusit myslet na lidi, kteří přicházejí do skal, a na ty, kteří v regionu národního parku bydlí, jako na ty, kteří mají také právo žít a právo vyslovovat své postřehy a názory. Možná – kdyby se tu častěji pohybovali – by si více vážili práce místních samospráv, která je úplně o něčem jiném, ale jejímž jedním z mnoha cílů je dostat návštěvníky i své obyvatele do skalní krajiny, pokud se nepromění v nepropustnou poušť a houštinu. Třeba by se o to mohli více zajímat i úředníci z ministerstva životního prostředí a ministerstva pro místní rozvoj – a neposílat sem jen ministryni a ministra v krizové situaci po požáru, kteří zase odjedou, bez znalosti hlubších souvislostí. Jsou přitom poradci, kteří region s jeho problémy znají, jednoho osobně znám – ale není nad pohodlí úřadu.
Doba po požáru je příležitostí nastolit lepší komunikaci. Mj. přestat nahlížet na místní a samosprávy obcí jako na kverulanty a potížisty, když s něčím nesouhlasí a upozorňují na své potřeby a na to, co je potřeba z jejich pohledu změnit. A stát by pomocí svých ministerstev mohl nastavit v chráněných územích České republiky skutečné parametry udržitelného turismu, aby vznikly vpravdě excelentní destinace, jako vidíme v zemích na západ od nás. Chce to ovšem peníze, hodně peněz a koordinovat odpovědně a nepřezíravě všechny aktéry. Bez strategií, které končí v koších, protože není stanoveno, jak je realizovat. O tom bych dlouho mohl vyprávět.
Autor Jiří Rak (65) je bývalý destinační manažer a bývalý ředitel obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko, dnes pracuje pro destinaci externě na poli mobility turistické dopravy a přeshraniční spolupráce se Saským Švýcarskem. Zde se vyjadřuje jako soukromá osoba a velký znalec přeshraničního regionu Českosaské Švýcarsko.