Před lety jazykový projekt – doučování v dětském domově. Hodina týdně po dobu jednoho roku: skvělé, zajímavé, smysluplné. Pak za covidu Klokánek. Pouhých pár měsíců – šílené, intenzivní. Náročná práce, mnohdy bez výsledku. Přesto to nějakým zlomkem za to stálo. S dětmi jsme v kontaktu dodnes. Nyní bezdomovci, ale jen na sezónu. Posila na zimní opatření. Skvělá zkušenost: zajímavá práce, klienti, kolegové.

Vychovatelka v dětském domově

Z jobs.cz mi to nabídnul systém; plat slušný, a výhledově budu nějakou práci potřebovat, tak se to rozhoduju zkusit. I když jistá si nejsem.

„Jestli nemáte autoritu, tak to nepůjde“, zazní pak jasně na pohovoru. ,,Hodné děti nenabízíme“. Plat uvedený v inzerátu není nástupní; taky je nutné vzdělání. Kurzy v rozsahu bakalářky, případně rovnou vysokou. Jako by to byla úplná maličkost. Dost mě to odrazuje.

Loučíme se s tím, že si vše rozmyslím; současně předpokládám, že mě po tomto kole vyřadí.

Asi tak za čtrnáct dní telefonát, ať přijdu na náslech. Šest hodin v dětském domově, šest dalších pak v jiném zařízení. Ještě se domluvíme.

Po pohovoru už mám mezitím dojem, že já spíš ne –; současně mě to ale zajímá, tak s praxí souhlasím.


Náslech v dětském domově

Být tu na celý den, pravděpodobně stáž ukončím dřív; i takhle na šest hodin po čtyřech váhám, jestli už neodejít… Nakonec vydržím do konce – s jasným závěrem: TOHLE OPRAVDU NIKDY.

Tak strašné, že se to ani nedá popsat. Šílené, psycho. Komplet vše, ze sta procent.

Zkraje se cítím jako v Klokánku, je to úplně stejné. Děti poklidně jedí, tety je popohánějí, k tomu hlasitě puštěná televize, aby to bylo nesnesitelné. Klasika, takhle to bývá všude. Na bytě sedm (romských) dětí, z nichž pět jde do školky nebo školy. Někoho omylem vedou do jiné školky, než kam chodí, zjišťují těsně před budovou. Teta je nová, děti zmatené.

Zůstanou tady dva bráchové, kteří jsou na školku ještě malí. Čtyři a pět let. Do školky nastupují ve věku, kdy ji normální děti pomalu opouštějí. Kluci mě ihned berou jako tetu; na péči cizích žen jsou zvyklí. Příděl harmonie pro dnešní den tou klidnou snídaní bere za své; odteď to bude jen hrozné. Čištění zubů předchází scéna v obýváku, pasta kydnutá schválně na podlahu, do níž jeden druhého strká. Není možné dostat je od sebe, od pasty jsme úplně všichni, trochu je taky na pohovce. Brek, čistá trička, zuby na druhý pokus.

Jeden ze školáků, kteří už odešli, si ráno stavěl s legem. Zůstalo na zemi v pokojíčku. „Kdo to uklidí?“, zajímá tetu. – Pětiletý Luis ukazuje na mě. – Sama to dělat nechci, můžu jim ale pomoct, nabídnu se. Porvou se u toho jako koně, řvou, nadávají si. Jeden druhého tahá za vlasy, ten ho zas mlátí, následně oba brečí. Teta se zdlouhavě snaží zjistit, do jaké krabice lego patří. Myslí, že do jiné, než kam ho dáváme. Na její žádost sypeme kostičky do správné krabice. Podobně s dalšími detaily. Víčko pod stolem musíme ihned sebrat, pastelky do skříně s papírnictvím… Na pohled perfektní, praktické, uklizené. Prostorné skříně i pokojíčky, barevné stolky s židličkami, na patře nejmíň dvě kuchyňky. Komínky prádla srovnané, vyžehlené (žehlí povinně noční směna), hračky v plastových boxech, děti čisté (pořád se dokola převlékají). Byt, nebo spíš obytné patro, je hezky, prakticky zařízené. Na stěnách dětské dekorace. Kromě kuchyněk a obýváků (vždy po dvou) je zde několik dětských pokojíčků. Oddělují je posuvné dřevěné dveře, skoro se chce říct vrata, přestože nejsou ošklivá –, která zároveň tvoří stěny těch místností. Některé pokoje tak mají dvě normální zdi po stranách a dvě posuvné v čele. Neboli průchoďák z obou stran. Jak jsou ty pokojíčky za sebou, jinak to nejde. Pokud jsou obsazené, děti si jimi zákonitě musí procházet, aby se dostaly do toho svého, domnívám se.

Na tomtéž patře jsou dále koupelny, šatna, tělocvična; v kuchyni na skříňkách visí pokyny ohledně léků a dalších věcí.

Tety zahlédnu od rána asi čtyři, zvláštně se střídají: Jedna, co byla u snídaně, za chvíli sedí na chodbě ,,v kanceláři“, další šla do školky a pak s dětmi je do oběda…

Všechny jsou kvalifikované, odborně způsobilé. Nebo by měly být. Jak ze zákona, tak v zájmu ředitelky. Na vzdělání personálu si velmi zakládá. Když už ne přímo vysoká, tak aspoň průběžné kurzy, školení, semináře. I pro ty po padesátce. Tomu se nedá nic vytknout, naopak. Do praxe se to ovšem, bohužel, jaksi nepromítá. Když kluci vyvádí jako utržení, vyvádí tety taky. Kázání, vyhrožování, vydírání a výtky předem (,,ne že zase…“) mě tolik nepřekvapí –; že se na děti – v dětském domově – řve, už trochu ano, a čím jsem skutečně zaskočená, jsou – násilné zásahy na způsob fyzických trestů. – To se určitě nesmí. – Flák sem, flák tam, ve snaze kluky od sebe roztrhnout. Aby se navzájem přestali mlátit. – Událost všedního dne, houska na krámě. Tety jsou autentické – dělají to, co obvykle. Před někým zvenčí se přetvařovat nebudou.

Jsme v Praze, v roce 2023. – Jak to pak vypadá v dětských domovech třeba v pohraničí, kde je obecně všechno zaostalejší?

Dopoledne trávíme ve čtyřech: ti dva kluci, teta a já. Zatímco se pětiletý Luis asi půl hodiny s tetou v obýváku učí (zahlédnu logopedii, roční doby a zvířata), jsme s Markem v tělocvičně. To mi připadne super, mají to blízko a plně vybavené. Žíněnky, míče, miniaturní švédská bedna, spousta hraček. Světlá chvilka dnešního dne, pár minut bez dramat. Nejdřív si házíme a kopeme, pak si chce hrát, že jsem jeho máma. Vaříme, jíme, jdeme nakupovat… Najednou přepne a je z něj Krampusák, strašlivý čert, který mi chce dát dělo. Pěstí do obličeje, zkouší to opakovaně. Prostě tak, v rámci hry. Je hodně živý, divoký, agresivní, podobně jako jeho brácha. Na pohled drobní, hubení, roztomilí. Snědí chlapečci, čtyři a pět let. Až na naprosté výjimky se však chovají – jako zvířata. Ať už ze srandy, když neví, kdy přestat, nebo na protest, na obranu – obě děti jdou po nás pěstmi, kopou okolo sebe, tahají za vlasy. Ne mimořádně, v afektu, ale průběžně, celý den. Těch situací je mnoho. Nejde o to, že by se člověk neubránil, často se jedná ,,jen“ o náznaky –; spíš mě šokuje už ten samotný fakt, že to dělají. Běžně, normálka. Že si to dovolí, že to zkouší. Vůči dospělým lidem – tetám, které jim mají nahrazovat mámy. Ty je napomínají, dokola okřikují; děti je úspěšně ignorují.

,,Takhle přes týden, když je jich málo, je tu dost klid“, říkala kolegyně. – Nechci si představovat, jak to vypadá, když tu klid není.

Před obědem jdeme na chvilku na zahradu. Obrovské drama, boj o přežití. Nervy okolo oblíkání, diskuze, Luis si odmítá vzít mikinu, pak se hodinu obouvají, čtyřletý Marek v bráchových botách zvoní na zvonek u branky, z kanceláře mu otvírají, takže utíká na ulici… Vrátit Luisovi boty a obout Marka nás stojí mnoho energie, děti spolupracovat odmítají. Když na ně člověk mluví, vůbec nereagují, až je to fascinující. Jako z hororu. Přitom se teta snaží. Některé kolegyně mi připadly vyhořelé, negativní, zaujaté. Takhle je pozitivní. Mladá, pracuje tady krátce. Říká, že někdy jsou děti zlaté. Teď to však nepředvedou. Lítají jako blázni, což na zahradě nevadí, kdyby se u toho nemlátili. Jsou na sebe zlí, řežou se hlava nehlava, brečí. Pořád dokola ztrácí rukavice, my je sbíráme. Jeden zahodí čepici a dupe po ní, druhý jí sníh. ,,Hovna mi nevadí“, konstatuje. Teta je v jednom kuse okřikuje, hrozí, že jim, když budou zlobit, nepůjčí mobil. Mobil je baví; člověk by čekal, že bude fungovat. – Nefunguje. Děti nás vůbec nevnímají, mohly by tu být samy a vyšlo by to nastejno.

Na zahradu jít chtěly; teď jsou však šílené. Kolegyně je pořád dokola – marně – napomíná. Když všechno vyčerpala, a Luis je jak urvaný, zkouší to jinak: ,,Tak už ven chodit nebudeme, budeš se pořád jen učit“. Vystudovaná speciální pedagožka. – Taky mě nenapadá, kudy na ně. Vést děti k tomu, že je učení za trest – ještě dřív, než na to přijdou samy, mi však nejrozumnější nepřipadá.

Po návratu se kluci musí přezout a převléknout do suchého. Pětiletý Luis se s tetou dohaduje, je drzý, odsekává, potom ji paroduje, napodobuje. ,,Ble, ble, ble“, podpoří ho i bratr. S ksichty se tetě společně vysmívají, oba dva stále zmáchaní, zabahnění, v mokrých botách.

Následně jeden druhému svléká trenky, ten mu zas čůrá na ruku…

V děcáku vyrůstají, jsou tady odmalinka. S tímto výsledkem. Šišlavá, necivilizovaná stvoření, vůči všem agresivní. Neschopná běžné komunikace a normálního kontaktu. Zároveň za to nemůžou. Že je maminka ve vězení, a že ústavní péče, na niž tím pádem jsou odkázaní, zoufale nefunguje, pochopitelně není jejich chyba.

Pokud jde o personál, zajímalo by mě, jestli některou z vychovatelek ta práce baví. Naplňuje. Jestli má pocit, že je smysluplná. A že to zvládají. – Podle mě vůbec. Ty děti jsou výsledkem jejich práce, takže: Propadák, katastrofa. Přestože na pohled je vše perfektní.

Na druhou stranu nelze nikoho soudit. Je svým způsobem obdivuhodné, že to vydrží. Přežít do konce směny a přijít na další. Do téhle beznaděje. Já to pochopit nedokážu.

Když jsou kluci konečně převlečení, na stolečku jim přistane oběd. Nikdo neřekne dobrou chuť, děti se pustí do jídla, teta si dolů jde pro to samé a sedá si k nim. U jídla blbnou, odbíhají, teta je stokrát upozorňuje, starší hlasitě krká, aniž by se omluvil…

Po obědě musí Marek s tetou na oční. Brácha ho na rozloučenou opakovaně pusinkuje. Sám jde na pokyn tety odpočívat. Ta mu dobrou noc nepopřeje, nechá pootevřené dveře, abych ho z obýváku mohla hlídat, a nese talíře do jídelny.

Jak je sám, tak je klidný, dvakrát jde na záchod, potom si v pokojíčku hraje. Když vyleze poněkolikáté – ukazuje mi korále na krku –, dávám ho znovu ,,spát“. Chci si na chvíli sednout k němu, ale – nejde to. Postel má úzký, zvýšený okraj, takže se na ni sednout nedá. (Třeba i proto, aby z ní děti nevypadly –; zároveň ovšem velice nepraktické.)

Když vynecháme rozkazy a žádosti, co mají a nemají dělat, přemýšlím, kolik minut jsme si za to půldne s dětmi normálně povídali. – V podstatě vůbec. Je to tu hodně neosobní. Provozní věci typu svačina, oblékání stojí tolik sil, kolem je tolik hluku, pokynů (jako hrách na zeď) a nepříjemností, že pak už na obyčejných (příjemných, ne těch organizačních) pár slov nezbývá – prostor/čas/energie? – Nebo to tety neřeší, protože to vidět není? – Těžko říct. Za mě to každopádně je strašné.

Před jednou mě vystřídá kolegyně a můžu jít. Mávám Luisovi a otřesená odcházím. Dole mi zmizely boty, které se naštěstí najdou vedle –; ještě zazvonit, aby mě pustili ven a – nikdy více.

Nejsou to jenom Marek a Luis, které jsem dneska poznala; dětí v dětských domovech žije v Česku několik tisíc. Alternativa sice už dávno existuje –; zdaleka ale nestačí. Dokud se nenajde dostatek náhradních rodin, které by (drahou a neefektivní) ústavní péči nahradily, což může trvat ještě desítky let, bude to takhle. Dětské domovy budou vyrábět klienty úřadů práce, center pro bezdomovce, drogově závislé, mladistvé delikventy, případně plnit kapacitu věznic. Přitom ty děti nepřišly na svět špatné. Jen měly smůlu.

Tyto pobyty jako součást výběrového řízení mají obrovský smysl. Člověk zažije realitu, získá konkrétní představu; zjistí, jak se tam cítí, jaká tam panuje atmosféra. Mně to teď pomohlo si konečně ujasnit, že tudy (ta moje) cesta nevede. Jako by někdo mnou zatřásl, abych se probrala a opustila romantické představy. – Stalo se, definitivně.

P.S. Taky je možné, že to tak není všude. Že jsou domovy, kde je to lepší. Třeba je tenhle nejhorší. Kéž by.

Lucie Vránová


Poznámka redakce:
Autorka nesouhlasila s editorskými zásahy v publikovaném textu. Vzhledem k faktu, že téma příspěvku považujeme za velmi důležité, zveřejňujeme text v původní verzi, tj. bez jakéhokoliv zásahu.