Mediální vlny v posledních týdnech rozvířila informace o konci rodných čísel. Ač vicepremiér pro digitalizaci uklidňuje, že se rodná čísla neruší, jen utlumují, namísto vysvětlení ještě zvýšil obavy. Mezi ekonomy, politiky, i občany. A já se jako doktor obávám také.

Zatím si nedovedu představit, o kolik více se zdravotnictví zahltí identifikace pacientů podle nového systému. Dnes přece není nic jednoduššího, než když pacient ukáže kartičku pojištěnce s rodným číslem. Vybírání občanských průkazů kvůli ověření jeho čísla, jména, data narození a adresy minimálně zvýší zátěž na administrativu u sester, které připravují karty pacientů či například vypisují žádanky. Už nyní je řada z nich spíše úřednicí než zdravotnicí. A to je škoda. Naše školství v oblasti zdravotnictví je na špičkové úrovni a přenášet na zdravotnický personál stále více byrokratických povinností může jen dále odrazovat od studia tohoto oboru nebo rovnou vyhánět mladé absolventy do zahraničí. Nebo je cílem změny vytvořit nová pracovní místa pro nezdravotnický personál, který bude tyto záležitosti řešit? To však moc nejde dohromady s obecnými frázemi politiků o zmenšování byrokracie.

Je zde navíc problém, se kterým se podle dostupných informací vypořádat neumím – co lidé bez občanských průkazů? Nemluvím o ztrátě či zapomenutí, mluvím o těch, kteří ještě občanské průkazy nemají – o dětech. Pokud jedním z dat, které pomohou pacienta správně identifikovat, má být právě číslo občanky, bude pro ně výjimka? Nebo budou chodit s rodným listem? Bude snad rodné číslo i nadále na něm? Má to pak celé vůbec smysl?

Změna přináší více otázek než odpovědí a namísto ulehčení péče o pacienta ji ještě ztíží. Navíc nebude zadarmo. Hovoří se o více než 55 miliardách. Je to reálné? Nevím. Určitě ale vím, že každý lékař bude muset změnit evidenci pacientů, nemocnice navíc i přeprogramovat zobrazování identity pacienta na zařízeních různých zobrazovacích metod jako je rentgen, ultrazvuk, CT... Nemluvě o nutnosti celý personál, zdravotnický i nezdravotnický, zaškolit. A ruku na srdce, hraní si s IT systémy a větší byrokracie není nic, nad čím bychom měli chuť a čas trávit drahocenné minuty či dokonce hodiny určené pro péči o pacienty.

Z výše zmíněného se mi nabízí poslední otázka – proč měnit něco, co funguje?

MUDr. Pavel Boček