Zimu jsem strávila v nízkoprahu – jídelna, šatník, okrajově vrátnice; v mrazech pak „teplá židle“. Humanitární pracovník na zimní opatření stálo vznešeně v inzerátu; ve smlouvě je to asistentka a v praxi – úplně obyčejná práce, trochu jak v krámě/v restauraci, a místo zákazníků bezdomovci. Zkušenost skvělá: Zajímavé, smysluplné. Stresu jen přiměřeně, takže to člověka neničí, nevyčerpává. Lepší sezónní práci jsem dosud nedělala.

„Škoda, že nemám HIV, paní sociální“, posteskne si v jídelně u okýnka, „to bych měl nárok na bydlení za tisícovku měsíčně“. ,,Proč já to vždycky po**ru, paní sociální?“, sype si popel na hlavu. Práci měl, ale – nechodil tam. Radši se vždycky zfetoval. – Neschopnost dodržovat režim, pravidla. Špatné pracovní návyky. Duševní onemocnění, závislosti. – Můžou si za to sami, zní z většinové společnosti. – Není to ale tak černobílé. Copak lze tvrdit, když někdo ve dvou měsících skončí v kojeňáku, že je to jeho chyba? Prostě jen smůla, špatný start a – už se to veze. Děcák, pasťák, kriminál. Jako lék, náplast: drogy/alkohol. Aby se na chvilku cítili lépe.

Nedá se čekat zázraky; jsme tu jen proto, aby přes zimu na ulici neumřeli. Běžně jsou odmítáni, odevšud vyháněni, společnost na ně kouká skrz prsty. – Tady jsou správně; jsme zařízení pro lidi bez domova. Kteří jsou často vyšinutí. ,,Pokud by byli normální, tak tu nejsou“, říkala kolegyně, sociální pracovnice. Z toho je třeba vycházet. A brát ohledy.

Tím spíš pak překvapí, jak jsou – skvělí. Nejsme klasický obchod, účtenky nedáváme. Nic se neeviduje. Polévka stojí pět korun, klient mi dává pětikoruny dvě. Hubený, bledý, nezdravě vypadající. Totální smažka, řeklo by se. I tak je ale zodpovědný: „Dlužím vám přece ze včerejška...“

Ulice se dost na nich podepíše, nevypadají normálně. Roky na drogách, nyní alkohol. 30 piv denně. Vzezřením troska, uvnitř charakter: „“Debile, vole, vstávej, Páju odváděj. Pojď se s ním aspoň rozloučit“, žďuchá do kamaráda. Ten má dnes špatný den – s hlavou na stole je rád, že vůbec žije. Ten první to však nevzdává: „Dala byste mi kafe, paní sociální? Musí být originálně zabalený. V base je to univerzální platidlo. Teď bude 14 dní (někde), tak bych mu to tam donesl. Chtěl jsem mu ještě koupit cigára, ale nemám peníze“. – Před zraky policistů, kteří ho k nám do NDC přišli zatknout, se na dvoře s kamarádem objímá; za chvíli mu pak na policejní stanici předá čaj, kávu a cukr od nás. „Jde sedět za alimenty“, konstatuje (klient, který si přišel pro to kafe). „Proto já radši platím. Tak prochlastám o dva tisíce míň“…

Když jdu pryč z jídelny, i jenom na chviličku, měla bych správně zatáhnout obě okénka. Nedělám to. Místo toho klienty požádám, aby tam na to dali pozor. – Berou to zodpovědně, někdy si stoupnou přímo k tomu a čekají, než se vrátím, jindy hlídají od stolu. – Funguje to, nikdy mi to tam nevykradli. A to jsou mezi nimi i recidivisti.

„Nechtěla byste mi dělat mámu?“, ptala se mladá klientka jedné kolegyně. „Já žádnou nemám“.

Jsme jejich sociální síť. Ne jako facebook –; skutečná. Park u kostela, po ránu cestou do práce: „Teto! Já musím mluvit s někým normálním…“. – Určitá autorita („Vycházky máte do půl desáté“), nebo jen někdo, kdo se o ně postará. Doteď nám takhle říkají. Děti z děcáku, kterým je dneska třicet.

Nebo i večer, když jdu z práce: Na hodinu mě zastaví na chodníku a – vykládá: Rodina, vztahy, zdravotní stav a plány do budoucna. Dost se to podobá. Potřebují prostě někoho, kdo by je chvíli poslouchal.
„Vám to tak sluší, paní sociální“. I když mám na sobě kalhoty, které většině přijdou jako pyžamo, a které mi Janinka, naše uklízečka, zakazuje nosit. „Já bych si taky dal s máslem, pani sociální“. – Takhle nás oslovují. I když mám ruce ve dřezu. – Máslo je pochopitelně margarín, co přišel z potravinovky. Jak nic nemají, jsou opravdu vděční. I za namazaný chleba. „Můžu si ještě vzít cukr, paní sociální?“ „Vy stejně jste nejlepší...“

Tolik kytek jsem k MDŽ nikdy nedostala. Jindy pak obyčejné odpoledne, běžný den na jídelně: růže, zákusek a ještě (jistě kradený) parfém. Jen tak. Projevy sympatie.
Nás mají rádi, Dášu milují. – Všichni, kteří kdy prodávali. Jak je úžasná, skvělá, sympatická. Moc jim pomohla. Chtěli by se s ní oženit, básní. „A vy nám půjdete za svědka“, dovídám se.

Není to pořád jen skvělé; jsou tu i zvláštní situace. Například budíček a večerka, to je opravdu správný bizár. V deset je posílat spát (Teď fofrem zuby, už je po večerce“) a ráno tahat z postele. V šest hodin, i když pak nemají co na práci. Navíc jsou dospělí.

„Zítra mám volno, paní sociální, tak jsem si koupil guláš, abych měl co jíst“, ukazuje mi krabičku s hotovým jídlem. „Něco jíst člověk musí; dobře, že na to myslíte, pane Novák“, chválím ho do nebe. – Dospělý chlap, něco přes třicet. V normálním světě by tohle bylo na hlavu.

Šest hodin ráno, dámská noclehárna. Slunce, seno a scéna v kravíně. Ženy na sebe řvou a – vykají si. Tím je to šílenější. Blondýna s brunetou, obě okolo pětapadesáti, řeší, co jedna druhé sežrala. – Nějak se k tomu postavit musíme, zkusit zasáhnout, vyjádřit se, i když se předem ví, že – je to marné. Tohleto chlapi nedělají; ti si hned dají přes hubu, až teče krev –; podobné scény ale skutečně soudit nemusíme. – Těžko říct, co je lepší.

„Moc jste mi pomohli, paní, děkuju vám.“ „Dobře, že služby vašeho typu existují.“ „Až budu v Praze, tak se tu u vás stavím“. – Studenti na praxi, exkurze ze zahraničí, i sami klienti. – Zpětná vazba je převážně pozitivní.

Naši klienti jsou 18+. Dospělí, tak za ně přímo nezodpovídáme. Není to tedy tak náročné, jako například s dětmi. Naopak: úplně super. Pohoda, sranda, příjemná atmosféra. I když jsou vyšinutí.
Placené je to opravdu špatně: pokud jde o peníze, bylo by rozumnější dělat něco jiného. Co se však týká smyslu – práce, která je pro mě a kterou v pohodě zvládnu – je tohle ono. Po celoživotním tápání mám konečně jasno. Napřesrok klidně znovu. Ať žijí zimní opatření!

Lucie Vránová


Pozn. aut.:

NDC = nízkoprahové denní centrum. Jídelna, kde si klienti koupí polévku (za 5 Kč) a kávu (za 5 Kč); čaj je zdarma. V teple zde mohou – podle kapacity – strávit dopoledne i odpoledne vždy několik hodin. Pokud hledají práci nebo řeší něco s úřady, můžou tu zdarma na internet.

Dáša = Dagmar Kocmánková, ředitelka Nového Prostoru. Projekt pro lidi bez domova – pomocí prodeje časopisu si vydělávají na základní životní potřeby, staví se znovu na nohy, obnovují si pracovní návyky atd.