Filip Dimitrov, bývalý bulharský premiér a později europoslanec.

První část tohoto textu najdete ZDE.

Rudohnědá zkušenost v Srbsku a Rusku

Války v Jugoslávii byly silně stimulovány etnickými animozitami skrytými roky pod povrchem. Nicméně jako u každého konfliktu by se ani tento nerozvinul nebýt záměrného vedení tím správným směrem. Srbští vůdci dávali zřetelně najevo tendenci, která si za uplynulé dvě dekády prorazila cestu do celého světa: totiž možnost sňatku mezi zarytými nepřáteli komunismem a neonacismem. Slobodan Miloševič se choval a hovořil jako extrémní nacionalista a genocidní aktivity Jugoslávské armády (prováděné s jeho souhlasem) zapáchaly po nacismu. Celý jeho režim byl založen na struktuře Ligy komunistů Jugoslávie a jeho hospodářská i institucionální politika vycházela po více než čtyři dekády z jejích praktik. Termín rudohnědý se na jeho režim dobře hodí.¹⁷

Nicméně poprvé se termín neobjevil v souvislosti se Srbskem nebo Jugoslávií nýbrž s Ruskem¹⁸. Vznikl počátkem 90. let v očekávání svazku mezi komunisty Genadije Džuganova a extrémními nacionalisty Vladimira Žirinovského. Očekávalo se, že tito dva spojí svoje síly proti „prozápadní“ Jelcinově administrativě. Nicméně se tak nikdy docela nestalo. Ukázalo se, že Jelcin je pouze předehrou.¹⁹ Putinova administrativa dokázala z obou učinit nevýznamné strany a zároveň získat i jejich podporu.

Diskutovat o charakteru Putinovy vlády v Rusku ve skutečných termínech se nezdá být zcela politicky korektní, ani po konfliktu s Gruzií v létě 2008. Tendence uvažovat v termínech Rusko první (tzn. v rámci konceptu Strobe Talbotta z poloviny 90. let, jež považoval možnou reakci – a zájem – Ruska za prioritu při vytváření rozhodovacích strategií o postkomunistickém prostoru)²⁰ stále ještě nebyla překonána.²¹

Nicméně následující charakteristika Putinova režimu je nesporná:

- Etnocentrismus: těžko lze vystopovat jeho původ, ale stále převažuje při každodenní rozpravě o jiných zemích a jiných etnických skupinách v Rusku, z nichž jsou nejnešťastnějším příkladem Čečenci.

• Stát ovládá hospodářství (destrukce „opozičního“ podnikání): vedle nebezpečných účinků na svobodu v Rusku má tato politika zlověstné implikace pro další země. Například zničení společnosti Jukos Michaila Chodorkovského dovedlo řadu východoevropských zemí, kde se průmyslová výroba privatizovala prodejem soukromým zahraničním společnostem, k tomu, že se jednoho dne probudily a jejich jediná ropná rafinérie nebo jiné důležité energetické podniky patřily Kremlu.²²

• Státní kontrola informací a žádné řádné vyšetřování vražd novinářů: nejen, že byla zničena všechna nezávislá média, ale Rusko se také stalo jednou z nejnebezpečnějších zemí pro novináře.

• (Podle zprávy organizace Reportéři bez hranic z roku 2007 bylo od chvíle, kdy Putin nastoupil k moci, zabito více než dvacet novinářů.²³ Zanedbané vyšetřování vraždy Anny Politkovské je pouze jedním, i když nejvíce šokujícím, příkladem).

• Absence opozičních stran: jakmile získalo Putinovo sjednocené Rusko moc, nedovolilo vliv žádných alternativních stran a spočívá v dumě bez opozice pouze s několika dalšími přisluhujícími stranami, které jsou připraveny odsouhlasit Putinovi všechny zásadní otázky. Tato situace postupně posunuje Rusko blíže „vícestranickosti“ východní Evropy za éry komunismu, kdy nominálně nezávislé strany sloužily Moskvě.²⁴

• Nezákonnost: tato klíčová otázka – tolerance a exportování organizovaného zločinu a naprostý nedostatek kritérií, které rozlišují mezi legální a ilegální činností (s výjimkou případů politicky výhodných) – prozrazuje zanedbávání samotného konceptu právního státu. Zločin se nestal mocnějším než zákon; stát se stal oponentem zákona a mocnějším než zákon, takže může se zločinem efektivně bojovat.

• Přehnaná podpora protizápadních režimů po celém světě: to zahrnuje podporu Mahmúda Ahmadínežáda a Huga Cháveze.

Zpět k totalitnímu rozměru

Tato výše uvedená charakteristika je typická pro totalitu.²⁵ To je důležité nejen z důvodu teoretické přehlednosti.

Populismus má stále tendenci být vnímán jako způsob získání moci, zatímco na totalitu se nahlíží jako na způsob uplatňování a udržování moci, a to velmi moderní, i když nehumánní, způsob. Jediné, co chybí, je organizovaná doktrína jako je nacismus nebo komunismus.²⁶ To je však sotva překvapení.

V čistě intelektuální rovině lze přijmout, co napsal Francis Fukuyama o konci dějin, kde jsou dominantními ideologiemi liberální demokracie a tržní ekonomika.²⁷ O demokracii se už více nediskutuje ne proto, že by nebyla k dispozici žádná ucelená doktrína, která by jí oponovala, ale proto, že se nikdo neobtěžuje takovou doktrínu předkládat. Koncept postmoderny může být v mnoha ohledech problematický, nicméně prozrazuje stav mysli – nejen intelektuálů, ale také široké veřejnosti – který nepotřebuje (nebo záměrně opomíjí) strukturálně koherentní ideologie. „Eklektismus“ (stejně jako „bipartismus“) se stává upřednostňovaným přístupem. Není třeba kritizovat postmoderní populisty za to, že nejsou schopni vytvořit koncepční strukturu – oni ji prostě nechtějí vytvářet. To nicméně nečiní jejich totalitu méně totalitní. Nebudují se koncentrační tábory. Neexistuje ani tajná policie bývalého typu – i když za posledního šéfa KGB Vadima Bakatina v první polovině 90. let nikdy nedošlo k plošnému rozpuštění struktur KGB. Převažovat začal přístup chránící stát (Orwellův Velký bratr) a tendence převracet skutečnosti (obraz cibule u Arendtové). Jazyk, v kterém populismus komunikuje (není to přímo New Speak (odkaz na knihu G. Orwella 1984 – pozn. překladatele), ale něco podobného) vstupuje do veřejných debat.²⁸

Jazyk populisty je nesmírně důležitý. Žádná forma totality nikdy nenechala lidský hlas mimo obraz. Vladimir Iljič Lenin a Adolf Hitler sice shodně pohrdali city lidských bytostí, ale oba se snažili maximálně ukázat svoji podporu „lidu“. Komunismus šikovně využíval jazyka demokracie, i když jej převracel a zkresloval. Východoevropští populisté si vypůjčují mnohé metody od nacismu (tj. etnocentrismus, xenofobie a obětní menšiny), ale jejich jazyk je plný komunistických klišé.

Mnoha lidem se dnes komunismus jeví jako opotřebovaný a staromódní soubor myšlenek zastoupený ve světě pouze několika málo exotickými režimy (např. Kuba a Severní Korea), které neslouží jako nic jiného než dobrá ilustrace jeho zbytečnosti.

„Zdá se, že stále všeobecně panuje určitý problém rozlišit Rusy od ex- komunistů.“

Obyčejně neberou některé skutečnosti na vědomí, což je také škodlivé. Například narozdíl od nacismu komunismus nebyl nikdy zcela odmítnut. Velký počet politiků, akademiků i obyčejných lidí stale ještě má marxistické názory na dějiny. Navíc na rozdíl od jazyka nacismu (který se často používá napůl ze vzdoru napůl z nutkavosti stejně jako sprostý jazyk) lze jazyk komunismu použít k oslovení lidí, kteří i když už možná z komunismu vystřízlivěli, byli naučeni uvažovat v jeho termínech a chápat jej jako "vědecký". Počet lidí, kteří mají tendenci uvažovat tímto způsobem je v bývalých komunistických zemích často podceňován. Konečně komunistický jazyk lze někdy velmi obtížné odlišit od levicového jazyka. V určitých momentech může být použit jako pojítko k existující entitě legitimních levicových stran. Toto všeobecně populistům nepomáhá. Nicméně dojde-li na hodnocení role Ruska, obrázek je poněkud odlišný.²⁹

Role Ruska

Zdá se, že stále všeobecně panuje určitý problém rozlišit Rusy od ex-komunistů. Ex-komunismus je stále považován za levici. Člověk si jen stěží může nepovšimnout, že v levicově orientovaných kruzích (např. Evropský parlament) jsou slovní výrazy používané k charakterizování současného Ruska často, ne-li vždy, mírnější, než ty používané pro jinou demokratickou zemí (např. Spojené státy). Zdá se, že masové přijímání ex-komunistických stran (z nichž mnohé mají stále zvyk dívat se směrem k Moskvě) do Socialistické internacionály, napomáhá této tendenci.³⁰ Zároveň se Putinova strana dokázala dostat do skupiny konzervativců (spolu s britskými konzervativci) v Parlamentním shromáždění Rady Evropy. Asi je veřejným tajemstvím, že tento "konzervatismus" je falešný. A přece jsou tam a napomáhají tomu, že autorita této instituce je ještě chatrnější.

Je úžasné, jak současný ruský vůdce zvládá pravolevou problematiku. Rusko už není komunistické a díky tomu je tato země přitažlivá pro nacionalistické populisty ve Francii a v Rakousku. Zároveň ale stále nese něco z komunismu, což přitahuje levici po celém světě. Je to všechno natolik nelogické, že to lze považovat pouze za postmoderní, nicméně to dělá z Ruska ideálního kandidáta na rudohnědé vůdcovství.

Vůdcovství zde neznamená totéž jako před dvaceti pěti lety. Se všemi svými zdroji může být Rusko sotva kdy jinou mocností. Tyto zdroje nelze zanedbávat, jakkoliv nemoudře jsou používány. Teroristické útoky z 11. září 2001 nás přinutily zapomenout, že hlavní hrozba liberální demokracii západního světa není namířená proti Spojeným státům, ale proti Evropě. Je pravda, že útoky na demokracii jsou nevyhnutelně útoky na Spojené státy; také může vyjít najevo, že obavy o nové protiamerické století jsou legitimní. A přece je to Evropa, na kterou se Rusko snaží tlačit. Plynovody Nord Stream a South Stream (nejžhavěji podporované německým sociálním demokratem Bernardem Schröderem, maďarským socialistiou Ferencem Gyurcsanym a bulharským ex-komunistou Georgijem Parvanovem) jsou míněny nejen jako způsob, jak učinit Evropu ještě závislejší na Rusku, ale také dávají Rusku volnou ruku při potrestání jednoho východoevropského státu za druhým. Utlačování pobaltských států, nedávné boje o plyn s Ukrajinou (které postihly také ostatní okolní východoevropské státy) a invaze do Gruzie, to vše ukazuje, že ruský režim považuje za oprávněné použít všechny prostředky nátlaku a síly proti svým oponentům.

Je prostě nereálné tvrdit, že by se stát měl vzdát takových nástrojů, pokud má zdroje k jejich použití. Zaplať pánbůh, že Spojené státy nemají prostředky k použití síly nebo nátlaku proti režimům, které znamenají nebezpečí pro ně, jejich přátele nebo pro svobodu a demokracii. Otázkou je, za jakým účelem a proti komu lze tento nátlak použít. Bohužel ruská politika od roku 2000 tuto odpověď už dobře ilustrovala. Cílem jsou často země východní Evropy, z nichž některé již jsou členy EU a NATO. Účel je méně jasný. Lze jej popsat jako pochopitelnou touhu bývalého impéria udržet si nadvládu nad některými ze svých bývalých satelitů nebo stejně pochopitelné přání bývalé supervelmoci alespoň částečně obnovit svoje pozice. Toto všechno je ovšem dvakrát tak nebezpečné, když člověk pomyslí na charakter ruského režimu, jeho opozici vůči demokratickým hodnotám a svobodě Západu a jeho pohrdání právním státem (o který se Rusko nikdy ani nepokusilo). Nejviditelnější hrozbou, kterou dnes Rusko představuje, nejsou jeho rakety ani jeho role coby dodavatele plynu; je to export nezákonnosti a pochybných politických praktik.

Rudohnědý nátlak na země západní Evropy může mít značný destabilizující efekt a může jen napomáhat v poskytování podpory těm, kteří zjevně útočí na Západ. Schopnost vytvářet takový vliv lze odhadnout jen stěží, protože neexistuje žádný jednoznačný způsob, jak posoudit nástroje, kterými může být tento vliv nastolen, nebo míra, do jaké je tento režim schopen tyto nástroje ovládat. Existují tři sítě, které lze jen stěží jasně odlišit jednu od druhé: mezinárodní kontakty z minula, kontakty mezi bývalou KGB a ruskou mafií a světový terorismus.

Totalita je nutně agresivní a útočná. Nebojuje-li, ztrácí svůj hlavní rys: kontrolu. Nemůžete zprostředkovat nenávist, aniž byste neposkytli objekt, na který se musí dříve či později zaútočit. (Není vůbec překvapivé, že bulharští populisté nazvali svoji stranu Ataka, což znamená „útok“). Nelze však očekávat, že některá země nebo skupina zemí zaútočí přímo na západní svět a nakonec to ani není potřeba. Dobrovolníků – i sebevražedných – je spousta.

Existuje logika, která diktuje, že pokud něčemu nemůžete zabránit (např. míře podpory teroristů v určitých zemích), můžete alespoň zmenšit účinek (např. podkopáváním náborových snah) vytvořením prostředí, v kterém všichni musejí nutně předstírat, že ona věc (např. podpora) neexistuje. Tato strategie v současné době funguje v podstatě stejně jako podzimní schůze generálního shromáždění Organizace spojených národů, kde se krví potřísnění diktátoři z celého světa sejdou, aby kázali o své oddanosti demokracii. To je pořádný výkon – jak uvádí Francois de La Rochefoucauld ve svých citátech, “Pokrytectví je poklona, již skládá neřest ctnosti.” Otázkou je, zda je tato poklona dostatečná.

Rozdělení je zde zřejmé: dokud 77 ze 120 zástupců v generálním shromáždění je v opozici vůči Západu (konkrétně Spojeným státům) pouze na základě toho, že není dostatečně velkorysý nebo benevolentní nebo demokratický (bez ohledu na to, jak absurdně to často může znít), pak je tato poklona dostatečná. Ale co když spolupráce mezi Hamásem, Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie, Severní Koreou, bulharskou nebo slovenskou mafií a také Talibanem, skinheady, Iránem a Chávezem poroste? A co když se k nim připojí Rusko?

K takové věci by nemohlo dojít otevřeně, nicméně existují dvě věci, které mohou učinit z ruského režimu a východoevropských populistů podzemní, doplňkový faktor a zvýšit intenzitu dalších hrozeb: společná síť a několik společných frází, které mohou znít přijatelně pro všechny zúčastněné v takové různorodé skupině.

Třetí, závěrečnou část textu zveřejníme v pondělí.

_________________

Poznámky:

¹⁷ Tatjana Vaksbergová, Milosevic and the Tribunal (Sofie, Bulharsko: CIELA, 2008).

¹⁸ Philip Dimitrov, Dumping into the Atlantic (Washington, DC: Woodrow Wilson Center, 2003).

¹⁹ Nemělo by se zapomínat na Jelcinův pokus z let 1993-95 oživit staré ruské imperiální metody doktrínami ortodoxní církve, panslovanské komunity a byzantsko-slovanského kulturního prostoru. Tento první pokus se vracel do ruské politické debaty téměř až do voleb v roce 1996, kdy západní, zejména tedy americká, pomoc byla nakonec vyhodnocena jako nezbytná.

²⁰ Donald Azmus, Opening NATO’s Door: How the Aliance Remade Itself for a New Era (New York: Columbia University Press, 2002), 20-29.

²¹ Hezká snaha prezentovat realitu a zároveň se vyhnout ostrým termínům viz Thomas Magstadt, Contemporary European Politics: A Komparative Perspective (Belmont, CA: Thomson/Wadsworth, 2007).

²² Mažeikiu Nafta, jediná rafinérská společnost v pobaltských státech je jedním takovým příkladem.

²³ Dopis organizace Reportéři bez hranic prezidentu Baracku Obamovi zveřejněný 3. července 2009. Píše se v něm: „Rusko je v současné době na 141 místě ze 173 zemí na žebříčku svobody tisku organizace Reportéři bez hranic. Podle našeho průzkumu bylo od nástupu Vladimira Putina k moci v březnu 2000 zabito nejméně 20 novinářů v souvislosti se svojí prací. Zatím poslední obětí byl vydavatel místních novin Vjačeslav Jarošenko, který zemřel 29. června na následky zranění z dubna.“

²⁴ Mnoho bylo napsáno o důležitosti strany v totalitním režimu. To bezesporu platí pro režim nacistické strany a sovětský komunismus, ale strana neměla stejný význame fašistické Itálii. Putinova strana by neměla být považována za neschopnou. Dosud se nikdo nezabýval efektivností mládežnické organizace Naši.

²⁵ Carl Friedrich a Zbiegniew Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy (Cambridge: Harvard University Press, 1965), 22, 124-25.

²⁶ Tamtéž. Fridrichova a Brzezinského definice komunismu a nacismu zahrnuje dva další prvky: státní teror a téměř úplný monopol na efektivní využití všech zbraní ozbrojeného konfliktu. Já však mám tendenci věřit, že se časy změnily a právě tak, jako dopad internetu změnil charakter vlády nad médii, tak státem dotovaná nezákonnost toleruje určité zbraně v rukou zločineckých skupin, které slouží jako náhražka teroru: neexistují žádné SA (Hitlerovo Sturmabteilung), pouze organizovaný zločin, který lze v případě potřeby mnohem legitimněji rozdrtit.

²⁷ Francis Fukuyama, The End of History and the Last Man /česky vyšlo jako: Konec dějin a poslední člověk – pozn. překl./ (New York:Free Press, 1992).

²⁸ Neviděl jsem žádnou aktuální studii o lingvistických aspektech putinismu. Nicméně jsem na konferencích propagujících demokracii zažil úplnou, vše zastiňující rozdílnost mezi jazykem východoevropských a některých ruských účastníků.

²⁹ Friedrich a Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, 116-20.

³⁰ Některé z ex-komunistických stan východní Evropy mají jak historická tak silná osobní pouta na Rusko. Jedním názorným příkladem je Bulharsko, kde vedení toho, co je dnes Socialistická strana zahrnuje řadu dětí a vnoučat bývalých komunistických vůdců, kteří žili a studovali v Ruksu a mají na Rusko silné rodinné vazby.

³¹ Ivan Kraste, „Úvod“, The Anti-American Century, ed. Ivan Kraste a Alan cPherson (Budapešť: Central European University Press, 2007), 1-7.