Možná i vy, stejně jako já, patříte k lidem, kteří si stále znovu a znovu kladou nejrůznější předsevzetí. Na mě podobné záchvaty pilnosti, během kterých plánuji, kterak budu tužit svaly, trénovat paměť, vařit teplé večeře a chodit včas, přicházejí obvykle zároveň s červenajícími jeřabinami na konci léta. Možná podvědomě cítím školní docházkou hluboko vrytý začátek něčeho nového - a příležitost být jiná a lepší.

Podobně jsem na tom byla i letos. Přestěhovala jsem se totiž spolu s rodinou do nejužšího centra Prahy a rozhodla se, že řidičský průkaz i otevřenou kartu nechám svému osudu. A na pochůzky a do práce budu chodit výhradně pěšky. Nepodcenila jsem ani teoretickou přípravu a zjistila například, že půlhodina chůze denně zaručí, že výrazně zmenším svoji ekologickou stopu, že se ke stáru rozpadnu o něco později než vrstevníci vozící si pozadí ve služebních vozech, že se tím přidám ke světové komunitě skvělých humánních chodců z přesvědčení, že budu mít lepší náladu, fungující srdce a vůbec, z chůze že prý mi bude do skoku.



Už po jednom týdnu a mnoha kilometrech křížem krážem napříč Prahou jsem pochopila dvě věci. Za prvé, že chůze je nesrovnatelně rychlejší než čekání v kolonách. A za druhé, že Praha má ještě hodně, ale opravdu hodně co dohánět. Proč pražským chodcům není při chůzi do skoku? Kdo jsou největší znepříjemňovatelé procházek? Například:

Úzké chodníky na úkor silnic. Také máte pocit, že se snad stále zmenšuje prostor, který vám vymezuje budova na jedné a kolona aut na druhé straně? Není to jen váš pocit – je to pravda!

Parkující auta na chodníku. A teď si vezměte, že už tak úzký chodník ještě pro jistotu zúží auto, které parkuje na chodníku.

Dopravní značení a reklamní cedule uprostřed chodníku. Ano, dokonce i posledních několik centimetrů mezi budovou a parkujícím autem je možné ještě pěkně přiostřit nějakou dopravní značkou nebo dokonce reklamní cedulí. Máte to štěstí a nepotřebujete invalidní vozík nebo dětský kočárek? Gratuluji!

Vysoké obrubníky a schody bez ramp. Člověk si občas musí zlomit nohu, aby si začal všímat toho, jak se ve městě pohybuje lidem s francouzskými holemi, s kočárkem, na vozíku nebo jen s odrostlejším dítětem na odrážedle. Špatně.

Nekonečné čekání na zelenou. Na dopravních křižovatkách se celkem jasně ukazuje, zda městští radní, urbanisté a inženýři preferují chodce, nebo automobily. A možná také prozrazuje, jak se do práce chtějí dopravovat oni sami.

Hory sněhového bláta po zimě. V únoru a v březnu mohou chodci v pražských ulicích pozorovat jinde v Evropě nevídaný jev. Černý sníh. Hodně černého sněhu. Hory a pohoří sněhového bláta. Od té doby, co je za odklízení sněhu zodpovědné město, si na malebné výhledy jarních černočerných panoramat zřejmě budeme muset zvyknout.

Psí hovínka. Všichni to známe. Důležitá schůzka před vámi a stačí chvilka nepozornosti a nepomůže vám doslova ani svěcená voda. Městské části se teď předhánějí v propagaci čistoty na ulicích, stačí si vybavit video Prahy 6, kde se mladý pár na Kulaťáku krmí doneseným piknikem, který omylem zamění za jiný produkt, nebo plachty Prahy 7 „Sra*ky nejsou dobré značky“, vyvěšené ve Stromovce.

Chybí vám na tomto seznamu nějaký další bod? Jak se v Praze chodí vám? Jaké jsou nejlepší trasy, zkratky a procházky?

Marie Knapp
www.podvou.cz