Napoprvé, pro někoho i později, je to trochu šokující pohled. Když se z Václavského náměstí podíváte vzhůru k Muzeu, zjistíte, že celé jeho dominantní průčelí se změnilo v jakousi obří kulisu. Jako by se tu natáčel nějaký film. Jste najednou někde jinde než dřív, je to tu jiné.

Rychlým vyhodnocením situace zjistíte, oč jde. To novorenesanční budovu, která prochází generální rekonstrukcí, překryla reklamní plachta banky UniCredit. Největší exemplář tohoto druhu, jaký byl kdy v metropoli k vidění. (Reklama je i z druhé strany budovy.)

Na plachtě je namalovaná fasáda muzea, takže pravá tvář budovy prosvítá ve verzi jakési Potěmkinovy vesnice. Je tu také ikonická postava mamuta a příslušná porce reklamní kreativity: Když hledáte banku, která nezamrzla v době ledové.


Špatně na tom není vůbec nic – anebo všechno.

Taková reklama odpovídá parametrům, které v památkové rezervaci požaduje městská vyhláška. Ta zakazuje „převěsy a plachty z jakéhokoliv materiálu, kromě těch, které jsou umístěny pouze na stavebním lešení stojícím na přiléhající pozemní komunikaci po dobu provádění stavebních prací na objektu, který kryjí, pokud tyto převěsy a plachty zároveň zobrazují tento objekt a plocha vlastní reklamy nečiní více než 20 % celkové plochy převěsu nebo plachty.“

Zde vidíme „převěs nebo plachtu“ na lešení, uvnitř domu se stavebně pracuje, na plachtě je „zobrazen objekt“, vlastní reklama (logo, nápisy) netvoří víc jak pětinu plochy. Splněno.

Přesto to celé působí nepatřičně, až strašidelně. Někdo namítne: lešení na muzeu by stejně bylo překryté nějakou sítí nebo něčím podobným, tak co. Ano, ale bezejmenná síť po nás nic nechce, jen plní svůj technologický účel. Necpe se nám do očí ani do objektivů, nevynucuje si naši pozornost, není to komerční atak našeho pohledu. Také to není žádná krása, ale víceméně nijak neutlačuje, nedeformuje okolí; člověk se jí nelekne „co to jako má být“.

Gigantická reklama-kulisa na pořád ještě exkluzivním místě, které spoluvytváří tvář města, je něco jiného.

Ředitel Národního muzea Michal Lukeš v tiskové zprávě vysvětlil, že jde o peníze. Většina věcí v životě je otázkou kompromisu a myslím si, že reklama na pozadí fasády budovy, z jejíhož výtěžku uděláme pro veřejnost několik hezkých výstav, je estetičtější, než zelená stavební plachta. Nemůžeme si dovolit odmítat peníze za situace, kdy stát nemá prostředky ani na najmutí několika špičkových specialistů, kteří by nám pomohli vybudovat vskutku moderní expozice v novém Národním muzeu. (Poskytovatel reklamy byl vybrán na základě veřejné soutěže, vítězná firma si plochu do konce roku 2017 pronajala za 4.356.000 Kč vč. DPH, uvedlo muzeum.)

Podivný paradox: Praha je podle Eurostatu devátým nejbohatším regionem Evropské unie v přepočtu HDP na obyvatele, bohatší než Vídeň nebo Stockholm. Přesto je zároveň tak chudá, že ani zdejší prvotřídní veřejné instituce – nepatří Praze, ale působí tu, reprezentují její tvář – nemají dost peněz, aby se obešly bez takové komerční podpory, která si přivlastňuje i veřejný prostor města. Je to i otázka důstojnosti. Člověka může napadnout: to jsou na tom tak špatně, že se musí natahovat ruku i za cenu toho, že pustí komerci do ulice tak drastickým, až vulgárním způsobem?


Viz Národní muzeum a předtím Národní divadlo (přebalené Prazdrojem). A také už skutečně pražské dominanty, jako Palackého nebo Husův pomník. Zabalit nemovitost do „dvacetiprocentní“ reklamy samozřejmě může i soukromník, jako v případě rekonstrukce domu Na Kocandě na nároží Kaprovy ulice (přebaleného Billou). Také velmi dobrá adresa v historickém jádru.

Pravidlům bylo učiněno zadost, což neříká nic o tom, jestli jsou pravidla správná. Z ekonomického hlediska to také funguje. A pak jsou tu položky, o kterých jedna reklama říká: k nezaplacení. Cena pohledu, estetická kvalita města, privatizace-uzmutí pozornosti. Jistě, někomu giga-reklama na památkách, pardon, na lešení, nevadí, někomu se to může i líbit. Život je otázkou priorit ;-)

Jan Lipold, Aktuálně.cz

Foto: Ludvík Hradilek