Zrovna tohle není úplně otázka bytí a nebytí, můžete namítnout. V porovnání s tím, že Vědci stvořili umělou černou díru, jsou na cestě k teorii všeho, což oznámily titulky tento týden, to vypadá jako vyložená prkotina.

A přece. Právě z takových nedotažených zdánlivých maličkostí, zadřených v lidstvu jako tříska, se skládá mučivý pocit, že na světě už není k vydržení. Taková věc může uvést do pohybu masy.

Ano, řeč je o problému, jestli mají cestující v metru stát pouze na pravé straně eskalátorů, nebo obsazovat obě poloviny. Mluví o tom celá Evropa a Praha taky, právem. Nejen Stephen Hawking – i ten, kdo vyřeší teorii jezdících schodů, by si zasloužil Nobelovku.

Tak si to pojďme rozebrat (zatím bez elektronické tužky).

Výzkumy ukázaly, že se nám pod eskalátory – 99 procent kritických situací vzniká ve směru zdola nahoru – hromadí v dopravních špičkách homo sapiens. Zatímco celá polovina pohyblivého schodiště, ta levá, pruh pro předcházení, je zahuštěna jen sporadicky. Nebo dokonce zeje prázdnotou.

Tento stav je důsledkem vzájemného působení letitých direktiv a zvykových pravidel chování v MHD. Jako první ho definoval Bulat Okudžava (u nás v podání Jaromíra Nohavici: Ten kdo chce jít – musí na levé straně být).


Kritici statu quo namítají, že je třeba oprostit se od pravo-levého uvažování a začít se chovat normálně, tedy netrčet před nástupem na schody v zácpě a průvanu metra jako tvrdé Y, když je nahoře před námi plno místa. A postoupit vpřed a obsadit i levý pruh.

Proti nim stojí stoupenci přepravně-sociálního darwinismu, podle nichž mají nárok na přežití jen ti nejschopnější, nejzdatnější, tedy chodiči a běhači. Slabší, stojící kusy jim musí uvolnit cestu vzhůru v zájmu evoluce. Stát vpravo je vlastně otázkou přežití lidstva.

Chodičů–běhačů je násobně méně než stojičů. Ti jsou přesto v defenzívě a submisivně se řadí do štrůdlu napravo, vycepovaní trojkombinací direktiva-zvyk-ohleduplnost. Výsledkem je, že devadesáti procentům pasažérů se transport prodlužuje. Potlačovaný stres. Ve frontě v průvanu se dá i nastydnout. Takže pseudo-ohleduplnost.

Psychologové z univerzity I. P. Pavlova zjistili, že jen zlomek chodičů šlape po schodech proto, že opravdu spěchají za nějakým konkrétním, nevyhnutelným účelem, například na vlak nebo milostnou schůzku. Levý pruh je v naprosté většině případů používán k útěku před pocitem nicoty, vyvolaným pocitem pouhého státní, nekmitání. Cestující jako by byl na třicet, v extrémních případech až na devadesát pět vteřin uvězněn do želez, nemůže se hnout a musí čekat. Stát je „málo“. Připadá si v tomto stavu zbytečný, méněcenný. Někde navíc ani není signál! Místo vnitřního ztišení se dostavuje prudký stres z prázdnoty, v podstatě obdoba fenoménu horror vacui.

O rozporuplnosti levého a pravého proudu svědčí, že dokonce i Němci foršrift „stůjte vpravo“ zrušili a vývoj na pohyblivých schodech svěřili do rukou anarchie. Jak řekl mluvčí mnichovského Dopravního podniku, jednak z bezpečnostních důvodů; chození, natož běhání po eskalátorech je riziková činnost; jednak proto, že dva plně obsazené pruhy pochopitelně odbaví víc lidí než jeden. Jako na dálnici. (Co takhle pravidlo zipu?)

V Praze je to jo a ne. Piktogram na začátku schodů, ten vlevo nahoře, naznačuje, ale hodně, hodně nenápadně, že na levé straně je žádoucí pohyb (všimněte si lehce pokrčené končetiny), kdežto pesrona napravo má zůstat štajf. Kdo by to asi za provozu luštil – jasně že nikdo.


Stojiči stojí, protože to tak dělají všichni, ale nemusí.

Čili: mají to ve svých rukou (a nohou). Někdo musí začít. Stoupne si hrdě, uvědoměle nalevo, a zaparkuje. Další se přidá, jeden, dva, deset, stovky, tisíce. A vzpoura utlačovaných stojičů změní svět.

Chodiči–běhači se proti diktatuře většiny vzbouří. Revoluce na eskalátorech, budou psát noviny. Počítejte s násilím. Evoluce už požírá své děti.

Jan Lipold, Aktuálně.cz