V posledních dnech prosince vláda schválila „Vládní koncepci boje s korupcí na léta 2018 – 2022“ (kterou lze nalézt na http://www.korupce.cz/cz/dokumenty/aktuality/vladni-koncepce-boje-s-korupci-na-leta-2018-az-2022-170978/). Co od ní můžeme očekávat?

Návrh představuje „koncepci“ na 5 let, na niž pak budou navazovat roční Akční plány. Z těchto důvodů je koncepce do značné míry obecná. To je dobře. Je důležité vědět, čeho chce vláda dosáhnout, a jakým způsobem toho chce docílit. Je to asi lepší přístup než dřívější dlouhé seznamy konkrétních úkolů, které sice byly většinou správné, ale nebylo zcela jasné, k čemu mají směřovat, ani jak navazují mezi sebou. Na druhé straně ale i dobrá koncepce může ztrácet smysl, když ji nenásledují jasná konkrétní opatření.
Hned v úvodu se Koncepce přihlašuje k „zajištění systematického a dlouhodobého sběru a vyhodnocování dat o korupci“. Dlužno říci KONEČNĚ! V Česku probíhala diskuse o korupci dlouho, každý si však pod ní představoval něco jiného. K tomu, aby se vyjasnilo, o čem vlastně mluvíme, chyběly přesnější údaje o tom, ve kterých sektorech či oblastech korupce lidi trápí.
V minulosti se protikorupční úsilí zaměřilo na zneužívání veřejných prostředků, na veřejné zakázky, na oblast střetávání veřejné správy a podnikatelského sektoru. Korupce zde byla vlastně „jen“ průvodním jevem. Problémem nedávno odsouzeného ex-ředitele nemocnice Na Homolce nebyly ani tak (i když ty samozřejmě taky) úplatky, které bral, ale veřejné finanční prostředky, které díky těmto úplatkům tekly místo do lepší zdravotní péče do předražených zakázek. Obdobně bychom mohli mluvit zejména o stavebnictví. Společné má tento typ korupce to, že se s ním „běžný člověk“ nesetká. Respektive se s ní setká nepřímo, kdy za své daně dostává méně veřejných statků.
Individuálním, drobným úplatkům, které občan musí platit, aby dostal službu, na kterou má nárok, byla věnována menší pozornost. Výjimku možná tvoří Policie ČR, kde se, podle mého názoru, podařilo situaci velmi zlepšit.
Při absenci relevantních sociologických výzkumů nevíme, kde a v jaké míře jsou úplatky po lidech požadovány. I když vypovídací hodnota podobných výzkumů není stoprocentní, přeci jenom by pravidelné sociologické šetření mohlo poměrně přesně ukázat, jak často musí obyvatelé ČR zaplatit úplatek, aby dostali službu nebo nějaké úřední rozhodnutí, na které mají nárok. Podobné výzkumy by mohly upozornit, jaká je situace např. ve zdravotnictví, dostupnosti některých sociálních služeb, situace u stavebních a dalších různých povolení, např. hygienických, pracovních, ekologických, souvisejících s podnikatelskou činností, atp. Zároveň bychom viděli, jestli „korupce po česku“ znamená zejména zneužívání veřejných zdrojů nebo i masovější vybírání úplatků od obyvatel (mimochodem omezené mezinárodní výzkumy hovoří o tom, že 9 – 15 % českých respondentů má zkušenost s tím, že po nich někdo úplatek žádal, nejvíce ve zdravotnictví). Takže investovat nějaké peníze do dlouhodobého sociologického či kriminologického průzkumu uplácení v Česku se společnosti určitě vyplatí.
Koncepce dále decentně hovoří o nutnosti „sjednocení metodiky sběru statistických dat týkajících se korupce na úrovni exekutivy a orgánů činných v trestním řízení“. To je věta pro znalce, kteří vědí, že v minulosti Ministerstvo vnitra, státní zastupitelství a policie zahrnovaly do kolonky „korupční trestné činy“ každý jiné paragrafy.
Mezi další klíčové body patří sektorové analýzy. Zmíněno je specificky zdravotnictví, exekuce, energetika či doprava. Opět platí, že nemůžu s něčím efektivně bojovat, když problém dobře neznám. Jen doufejme, že tyto úkoly nezajdou na úbytě kvůli nekooperativnosti zainteresovaných ministerstev, popřípadě, že státní správa nezjistí, že sektorovou analýzu korupčních rizik prostě neumí udělat. Ale aktivní přístup, např. Ministerstva zdravotnictví, v poslední době dává naději, že se úkol podaří.
Pak jsou v Koncepci stálice. Jde o dokončení elektronické Sbírky zákonů (tzv. eSbírky, kterou už mimochodem mají i v Bělorusku) či rozšíření pravomocí NKÚ (i když se někteří starostové brání, seč mohou).
Velmi lze přivítat větu „Zásadní prioritou vlády bude zvýšení transparentnosti fungování právnických osob s majetkovou účastí státu při zachování ochrany obchodního tajemství a jejich konkurenceschopnosti“. Nemělo by se ale jednat jenom o zmiňovaný registr smluv. V roce 2016 bylo zavedeno nové ISO (37 001) zaměřené na nastavení manažerského protikorupčního systému. Co takhle nechat certifikovat klíčové státní podniky?
Poslední bod, který bych rád zmínil, je „rozkrývání nejasné vlastnické struktury a určování skutečných majitelů nebo problematiky virtuálních sídel u tzv. „ready-made“ společností“. Jedná se o oblast, která je v popředí zájmu mezinárodního společenství, které se však v této oblasti pohybuje vpřed poměrně klopotně (není divu, odpor určitých skupin, které nechtějí, aby jejich majetek byl viděn, je jistě velký). Nicméně problematika se váže nejen na korupci, ale zejména na praní špinavých peněz, včetně financování terorismu. Takže lze přepokládat, že úsilí o transparentní úpravu této oblasti bude narůstat. V každém případě se zde jedná o běh na dlouhou trať, kdy na skutečné benefity si ještě nějakou dobu počkáme.
To nejdůležitější na konec. Daleko významnější než detaily Koncepce je její implementace. K prosazení rozumných systémových protikorupčních opatření je potřeba silná politická, občanská a mediální podpora. Rád bych připomněl, že protikorupční opatření se přijímají s vidinou dlouhodobého dopadu. Opozice by měla aktivní naplňování koncepce podpořit a aktivně sledovat. Pokud se opatření podaří implementovat, jednou to bude ona, kdo bude užívat zlepšené korupční situace v zemi.