Mám v živé paměti svou gymnaziální profesorku Květu Weisovou, která nám na hodinách geologie říkávala, že „geologický čas“ je nesrovnatelně delší než si člověk vůbec umí představit. Vrásnění, sedimentace, metamorfózy – to jsou procesy trvající milióny let a člověk zaznamenává pouze jejich výsledky. Přesto nesmí člověk zapomínat, že i geologie umí být rychlá a nečekaná – zemětřesení, sopečné výbuchy, svahové pohyby, apod.

V Japonsku se jedno z největších dosud zaznamenaných zemětřesení vyskytlo právě před 14 dny - v pátek 11. března. Mělo epicentrum cca 130 km od Japonských břehů a dosáhlo síly 9 stupňů Richterovy stupnice (hodnota se postupně z prvních odhadů na úrovni 7,9 stupňů zvyšovala). Zemětřesení způsobilo obrovské škody, ztráty na životech a tsunami. Pokud se podíváme zpět, tak největší škody (a pravděpodobně i oběti na životech) způsobila právě tsunami. Zemětřesení je součástí japonského životního stylu. Jsou na něj zvyklí a při otřesech vypadají docela klidně – „bellow five is OK“ konstatují při pohledu na vyděšené návštěvy z geologicky stabilnějších oblastí. Ani tsunami není v Japonsku neznámým pojmem – blízkost epicentra však způsobila její téměř okamžitý výskyt a neuvěřitelnou výšku. Nechci podléhat spekulacím, ale prozatímní odhady jsem v některých oblastech zaznamenal i vyšší než 15 m, považuji za vhodnější vyčkat na oficiální vyhodnocení.

Zemětřesení a tsunami společnou silou způsobily v Japonsku obrovské škody materiální a pro mě nepředstavitelné ztráty na životech. Přesto je podstatně více pozornosti dnes věnováno problémům v jaderné elektrárně Fukušima. Je to určitě mediálně zajímavější téma – v Česku se vyskytují jen malá zemětřesení a předpověď tsunami nám říká, že v následujících mnoha letech žádná v České kotlině nebude. Jádro a jaderná energetika – to je nosné téma. To prodává noviny i ve střední Evropě.

Vyznám se docela obstojně v extrémních projevech počasí. Každá vichřice nebo každá povodeň je jiná. Stejně tak si myslím, že i každá jaderná havárie je jiná a to nejen její příčina (technická, přírodní, lidská, kombinovaná), ale samozřejmě i meteorologicky podmíněné šíření případného úniku radioaktivity. U nás se v posledních dnech nejčastěji srovnávala Fukušima a Černobyl. Toto přirovnání je hodně kulhavé – technicky zcela jiný typ reaktoru, přízemní, řádově nižší a časově pomalejší únik, on-line dostupné informace. U posledního bodu bych se zastavil. V roce 1986 měli po Černobylu informace jen vyvolení a ještě je neměli úplně podrobné. Dnes má informace každý s přístupem na internet, každý divák, posluchač i čtenář. Zkušenost z „počernobylského“ utajování je však pořád živá. Je mnoho nedůvěřivých, kteří neustále pochybují:

1. Může radioaktivita doputovat z Japonska až k nám? Ano, může. Množství radioaktivních částic však bude „menší než malé“.

2. Proč neděláte žádná mimořádná opatření a měření? Jednoduchá odpověď. Měření probíhá nepřetržitě v tzv. síti včasného zjištění (SÚRO) a rovněž jsou monitorovány radionuklidy v ovzduší (tamtéž). Pravidelně 4x ročně měříme celosvětově vertikální profil radioaktivity (www.chmi.cz). Po dnešní informaci SÚJB o zachycení stopového množství radionuklidů jsme vertikální profil změřili mimořádně dnes odpoledne. V troposféře, ani ve spodní stratosféře (do výšky měření cca 20 km) jsme nenaměřili žádné anomálie, profil odpovídá dlouhodobým charakteristikám radiačního pozadí. V případě nutnosti můžeme měření několikrát opakovat, pravidelný termín dalšího měření bude už 12. dubna.

3. Máme se bát „japonské“ radiace v ČR? Na podobný dotaz odpovídají odborníci již několik dní takto: „Určitě ne, vzdálenost nás chrání. Jestli něco dorazí, bude to vědecky zajímavé, ale rozhodně ne nebezpečné.“ Tato vědecká zajímavost už dorazila, ale zůstává jen vědeckou zajímavostí.

4. Proč tajíte radioaktivní mrak? Ani ČHMÚ, ani SÚJB, ani nikdo jiný žádný mrak netají. Jedná se o bulvární, hodně expresivní vyjádření, které má pouze přilákat pozornost. Po výbuchu islandské sopky jsme takto mohli číst o oblaku sopečného prachu, který dorazí do Česka. Tento prach byl, na rozdíl od radiace, v okolí sopky opravdu vidět. Proudění z Islandu do Evropy bylo hodně podobné tomu dnešnímu. Vzdálenost mezi Islandem a Prahou je zhruba „sedminová“ oproti vzdálenosti mezi Prahou a Fukušimou a přesto nebyl sopečný prach ve střední Evropě vidět. Vznášel se v hodně malých koncentracích v atmosféře, semtam nějaké zrníčko dopadlo i na povrch. Kdyby byla japonská radiace vidět, byla by ještě méně viditelná než islandský prach v dubnu loňského roku.

5. Proč neumíte předpovědět, kam a jak rychle se přesouvají vzduchové hmoty z Japonska? Existují regionální a globální meteorologické modely, které umí počítat tzv. trajektorie přesunu vzduchových částic. Tyto modely (např. HYSPLIT) se pouští několikrát denně, vždy pro konkrétní situaci a předpovídají stav a chování atmosféry na několik dní dopředu. Jejich přesnost má své limity a pro trajektorie se přesnost snižuje se vzdáleností. Proto jsou dobře a spolehlivě vypočteny hodnoty pro část Pacifiku východně od Japonska, ale už nad Atlantikem a Evropou je spolehlivost modelové trajektorie s počátkem v Japonsku nízká. ČHMÚ na začátku týdne informoval, že výškové proudění nad Evropou je východní (od východu) takže neočekává výskyt japonské radiace u nás (viz obrázek). To že bylo dnes stopové množství radionuklidů analyzováno, je důkazem komplikovanosti systému přenosu částic na velké vzdálenosti.


Modelové trajektorie podle GFS (NCEP) modelu ze dne 14. 3. (červená trajektorie ve výšce cca 7 km končí nad východním Baltem 22. 3.)

6. Je aktuální výskyt radionuklidů jednorázová záležitost dnešního dne nebo se to bude v dalších dnech opakovat? Podobná množství mohou dorazit vícekrát, protože úniky ve Fukušimě ještě zcela neskončily. Navíc je pravděpodobné, že částice budou putovat kolem zeměkoule, dokud z atmosféry nevypadnou, nebo dokud se radionuklidy na nich nerozpadnou (u jódů a telurů jsou poločasy maximálně ve dnech, cesium 137 má poločas 30 let).

7. S čím můžeme úroveň radiace porovnat? Nejlépe s koncentracemi přírodních radionuklidů (radon a jeho „dceřiné“ produkty), které jsou na volném prostranství běžně v hodnotách kolem 10 Bq/m3, zde se bavíme o desítkách mikroBq/m3, tedy o hodnotách miliónkrát menších. Nebo i s koncentracemi po Černobylu, které krátkodobě dosáhly stovek Bq/m3. Proudění kontaminovaných vzdušných mas po Černobylu byly zaznamenány pouze v období mezi 30. dubnem a 10. květnem 1986. Přírodní radionuklidy nás ovšem obklopují stále a nemůžeme s tím nic dělat.

A závěr? Fukušima zatím závěr nemá. Sledujme všechny dostupné informace a vyhýbejme se bulváru, který dokáže tak jenom zkazit náladu, sobotní Den otevřených dveří v ČHMÚ nebo nedělní výlet do přírody.