48 hodin v New Yorku. Pozorujeme město přes své kroky a pozorujeme sebe, jak nás mění. Možná na čas, možná navždy.

23. 3. 2013

48 hodin v New Yorku. Pozorujeme město přes své kroky a pozorujeme sebe, jak nás mění. Možná na čas, možná navždy.



Sobota je den bleších trhů, platí to i v Brooklynu a během našeho prvního newyorského víkendu je to skoro povinný program. Jeden proslulý blešák se odehrává v luxusní art-deco budově bývalé Williamsburské spořitelny One Hanson Place, která byla při otevření v roce 1929 nejvyšší brooklynskou stavbou. Ve věži jsou dnes luxusní byty, zato trh je částečně v podzemním trezoru, kam se vstupuje přes nedobytné pancéřové dveře tlusté jak dvě telefonní budky. Najdou se tu staré vinyly, rámečky, nádobí, klobouky, brýle, originální šperky a oblečení s příběhem, nebo šněrovací fotbalové míče, které zažily svůj slavný výkop v roce 28. Taky věci recyklované a přetvořené z hodinových koleček, tlačítek psacích strojů a vinylů. A jedno neodolatelné sametové sáčko, jež skončí u mě ve skříni.



Pouze po svých ale Brooklyn objevovat nejde, nakonec počtem obyvatel je větší než dvě Prahy dohromady. Naše první cesta newyorským metrem vede do brooklynské črvrti Williamsburgu. Tady se TO děje. To všechno. Kultura, umění, móda, hudba, raší tu kluby, kavárny (přesněji pražírny) i studia jógy na dvacet způsobů. Tady je třeba být, vyznat se, vracet se sem a být tu jako doma. Být tu doma doopravdy si kvůli stoupající oblibě čtvrti mezi kreativní třídou může málokdo dovolit a pohled na místně obvyklé nájmy je studená sprcha, zrovna jako nečekaná fujavice v tomhle nerozhodnutém jaru.

Nedělní ráno nám snese modré z nebe, tak zapíchneme prst do mapy Manhattanu vedle Central Parku a odtud si usmyslíme dlouhou procházku na jih až do Greenwich Village. Teprve když vylezeme z metra u paty MoMA, dojde nám, že nás kouše mráz. David má na sobě sametové sako a pod ním červenou mikinu, v Praze bych to dohromady neskousla, ale tady je normální vypadat trochu nenormálně, dokonce natolik normální, že se nás turisté ptají na cestu, jako bychom byli zdejší. Sestupujeme sedmou avenuí na jih a každou chvíli zalézáme do obchodů a kaváren sloupnout ze sebe jinovatku.



Abigail je teple zabalená a na nic si nestěžuje a my jsme celí v euforii z toho, jak se nad kočárkem sklání mrakodrapy a mrkají pohyblivé reklamy a lítají letadla a ona se jen sladce směje a je jí to fuk. V Greenwich Village David matně vzpomíná, jak tu byl před lety na univerzitě NYU, a pak už ztuhlí jako dva nanuky najdeme stanici metra s výtahem. Velká vzácnost, s kočárkem se tu jinak do metra funí po strmých schodech a turniketem se už vůbec nedá projet, takže pokaždé prolézáme nouzovým východem a spouštíme alarm, ovšem byli jsme poučeni personálem, že právě tak to máme dělat.

Domů přijdeme akorát včas na schůzku s naší domácí, choreografkou Naomi, která bydlí s mužem Paulem v bytě nad námi. Necháme si poradit s několika praktickými věcmi a jejich syn Ulysses (Odyseus) věnuje Abigail svou hračku, počitadlo s obrázky a písmeny (D jako bubínek, F jako žába). Naomi je původně z Quebeku a nedávno byla natáčet v Praze reklamu s lidmi, které znám. Co přesně dělá Paul, ještě nevíme, ale v knihovně v našem spodním bytě je kromě řady vydání Joyceova Odysea spousta dramat včetně antických a na druhé straně část vybavení vypadá jako práce zkušeného kutila, tak to bude asi divadelní umělec s vlohami k práci s hoblíkem. Hned další ráno jdeme vystopovat doporučená místa a nakoukneme do prádelny, ejhle, aquí se habla español.

Začíná se nám tady opravdu líbit, a to teprve nastává slavný den, kdy celá rodina doprovází Davida na odlehlý konec Manhattanu na majestátní Kolumbijskou univerzitu, kde si jako čerstvý Fulbrightův stipendista vyzvedne svou ID kartu s fotem (v mikině a saku) a přiděleným čárovým kódem, který je vstupenkou k setkání třeba s nobelistou Josephem Stiglitzem nebo profesorkou Sassen. A zatímco se díváme na newyorské střechy z 12. patra katedry středoevropských studií, venku se rozpoutá něco, co bych klidně nazvala blizzardem. Ten den mám neladící mikinu pod kabátkem i já a kapuci nataženou na hlavě, tady musí styl stranou.

Příště o tom, co má New York společného s dlaždičkami.

Protože se tento příběh stal, anebo stát mohl, jména většiny skutečných postav jsou obměněna.