Díl třetí. Pravoúhlý New York
29. 3. 2013

Každé ráno, když stojím ve sprše, mi proletí hlavou, že ty bílé čtvercové kachlíčky jsou jako slepá mapa New Yorku. Je to paradox, jak může být tak dokonale pravoúhlé město zároveň tak nespoutané. Na Manhattanu se podle číselných názvů ulic dá docela dobře orientovat, streets se číslujou od jihu na sever a avenues od východu na západ, jen občas je neukázněně protne křivka Broadwaye nebo jiné svéhlavé ulice.

Brooklyn je pravoúhlý taky tak, jen neplatí severojižní a východozápadní odlišení streets a avenues a klidně může jedna avenue protínat jinou. Vzdálenosti se automaticky měří na bloky. Na Manhattanu se zdají všechny zastavěné do posledního místa a i ojedinělé zelené plochy většinou pokrývá asfalt, přes který se derou kmeny platanů. U nás v Brooklynu se sem tam najde volná proluka, třeba hned vedle našeho domu jsou dvě. Jedna je obehnaná dřevěným plotem, na němž vyrostlo nepříliš kreativní grafitti (a přímo na našich dveřích zeje tag „mzungu“ neboli bílá kůže, těžko říct, jestli to má být adresné). Druhá proluka byla pokřtěná na Green Acres a typicky v souladu s poslední brooklynskou módou zde roste kdeco, je to totiž komunitní zahrádka s kompostem, lavičkou, stromem, pár zřejmě ovocnými keři a - pozor - s kurníkem se slepicí.

New York by se dal taky přirovnat ke staromódní videohře tetris, na Manhattanu většinou na sebe těch kostiček naskákalo, kolik se jen pod obzor vejde, v Brooklynu jsou nejčastěji 3 až 4 podlaží, kromě domů s byty pro nízkopříjmové rodiny, tzv. Housing projects z 30. až 50. let, které klidně můžou mít přes 20 pater a připomínají corbusierovské unités d´habitation, kdyby kdy Le Corbusier stavěl z hnědých cihel. V Marcy Houses, které na satelitní fotce vypadají jako vyšívání křížkovým stehem, vyrůstal a později natočil videoklip Jay-Z. V méně proslulém komplexu Lafayette Gardens, který máme prakticky za rohem, rok po našem odjezdu trefí smrtelná kulka šestnáctiletého kluka. My tady nicméně žijeme s pocitem naprostého bezpečí, vnímáme okolo spíš parádní výbavu na dětských hřištích, množící se lahůdkové obchody, třeba koblihové experty Dough, co se dostali do nejednoho průvodce. Rodinky vysedávající v předzahrádkách typických brooklynských domů. Roztomilé cedule oslovující pejskaře, aby laskavě uklízeli chodník.
A když jsme u těch archaických videoher, poskakující pixely včetně Tetris se dokonce právě teď dostaly do expozice v MoMA, za poněkud polemických reakcí, zda něco takového patří na půdu prestižního muzea vedle Andyho Warhola a Matisse. No až to uvidíme, tak uvidíme.
A to je právě to. Ještě jsme pořádně nic neviděli. Po týdnu v New Yorku ani jedno prolezlé muzeum, kulturní skóre nula, a pocit, co všechno mi ve světové metropoli kulturního varu uniká, mě začíná fakt užírat. Tak zítra už.
Příště o menší než malé galerii a počátku kulturních dní.
PS: Tento blog je vzpomínkou a přítomný čas v něm je literární jazykovou volbou, nikoli platnou skutečností. Popisovaný kulturní obsah a program zmiňovaných institucí tedy nelze číst jako aktuální kulturní tipy. Spíše jako reflexi dočasného života ve městě, kde převážnou většinu času, i s velmi malým dítětem, trávíme ve veřejném prostoru. A pokud jde o ty konkrétní výstavní a další instituce, riziko naprostého zklamání při jejich návštěvě dnes prakticky nehrozí.