Aneb o praní špinavého prádla na veřejnosti.



Sáhla jsem si na dno.
Prádelního koše.
Byl to šťastný moment,
který nikdy nebyl.



Muselo to přijít. Je pondělí a je hnusně. David zmizí do školy na Columbii a na mě vyjde etnografické matiné, totiž výprava do veřejné prádelny, která už se déle nedá odkládat. Naplním prádlem náš největší kufr a ikea tašku, do kočárku Abigail, na kočárek pláštěnku a s pocitem šneka, co si stěhuje celý dům, se lijákem šinu ob jeden blok do laundromatu. Ve dveřích s funkcí brano zavírá samo předvedu komické číslo beze slov, aneb jak dostat dovnitř kočárek, kufr, ikeu a ještě i sama projít, zatímco dveře se mě stále snaží vytlačit zpátky do deště. Předem jsem si připravila španělskou větu, aby mi paní pomohla ukázat, jak se pouští pračka. Zvádnu obojí – položit dotaz i pochopit odpověď, a žádná věda to není, naplním tři bubny podle barev, platí se to čtvrťákama a na ty je tam automat. Za deset dolarů se z něho vysype za radostného cinkání hotový jackpot.



Praní trvá půl hodiny, postupně si s Abigail prohlídneme všechny rotující bubny a pak taky ještě větší bubny sušiček, v nichž nezávisle na gravitaci poletují pyžama a ručníky a fusekle. Je tu živo, černošský pár společně skládá velké prádlo, několik single kluků si jde vyprat ručníky, taky přijde pár holek a jedna mimozemšťanka mírně asijských rysů v zelenomodré kombinéze s modrými rty, bohužel jsem si nevšimla, copak prala ona.

Většina lidí přijde s pytlem, jeho obsah šoupne do bubnu, ani si nesvlíká kabát a jde si dál něco vyřídit nebo na kafe, ale já si po anabázi s dveřmi raději počkám, však Abigail se tu líbí a venku to dneska nestojí za nic. Konverzace se nekoná, když už tu někdo čeká jako já, tak má knížku a sluchátka. Asi nejsem sama, kdo se cítí trapně z toho, že doslova pere špinavé prádlo na veřejnosti, to bude ten moment, co lidi instinktivně nutí k ohleduplnému uzavření se do své ulity. Anebo jim taky zrovna nejede ta latinskoamerická telenovela na obrazovce, jejíž peripetie dosáhly podivností hraničících s magickým realismem.



Mokré prádlo pak na připraveném vozíčku přesouvám do sušičky, snažím se potlačit štítivé pocity a za dolar pouštím půlhodinový cyklus sušení horkým vzduchem. Abigail, promiň mi to, v Praze se zase budu mazlit k každým voňavým tričkem a rovnat ho na sušák a žehlit a skládat do komínku, tady to ale asi jinak nepůjde, máme sice prostorný dvoreček, ale sušák na prádlo tady v obchodech nevedou. Navíc tuším, že oblečky vyvěšené na dohled z okolních oken by způsobily místním podobně silný kulturní šok, jako mně ta prádelna... Tak to bychom měli, košile se ani nemusí žehlit. Za hodinu a půl jsme zpátky doma, vypráno, usušeno, uloženo (se slovem čisté bych byla opatrná).



PS:
Kdyby se ale takhle historka měla stát dnes v roce 2017, dost možná bych to měla do nejbližší prádelny o dva tři bloky dále. Ještě blíže pravdě je, že bych tam nechodila vůbec. Americké prádelny (v Bed-Stuy provozované většinou hispánskými ženami anebo Číňany) zažívají velký úpadek. Developeři i obyvatelé nových rezidenčních projektů přicházejí na chuť pračkám do každého bytu. Což je protichůdný trend ke znovuobjevenému sdílení věcí, služeb a zdrojů, ale z pohledu Evropanky velmi pochopitelný.

Příště o tazích štětce Basquiata v uličce za automyčkou a dalších důvodech k úžasu nad Chelsea.