Díl šestý o Chelsea, magnetickém poli Manhattanu



Chelsea. Historická newyorská čtvrť známá také jako Meatpacking district, která díky revitalizaci jedné vysloužilé nadzemky svou popularitou přeskočila Times Square a Brooklynský most. Ženou mě sem tipy od Iva, který se u nás stavil předešlý večer se dvěma tubami dětského mazání převezeného přes oceán a čerstvými užaslými dojmy z několika výstav.



Kousek od metra na 8. avenue narazím na divadlo Joyce, původně tam hledám jen přebalovací koutek, ale přece jen kouknu do programu, na co tam ti lidi stojí frontu, a vida, nikdo menší než Neatherlands Dance Theatre, a dokonce tu hrají pravidelná odpolední představení současného tance, kterým se v New Yorku navzdory druhé hodině po poledni říká „matiné“. Tím si divadlo Joyce hned zamiluju. Rovnou si koupím lístek na další neděli na performace Billa T. Jonese a jeho Arnie Zane Company za neuvěřitelných 11 dolarů do 1. řady. Takhle si představuju New York, o špičkovou světovou kulturu zakopneš na ulici nebo ti přistane na límci jako ptačí hovínko. Pak ještě letmá zastávka u Hotelu Chelsea, který pamatuje rockery, spisovatele, lásky, drogy a sebevraždy (bohužel ho vidím pod lešením) a pak už po stopách Iva mířím mezi 10. a 11. avenue na západní 24. ulici. Je tu jedna soukromá galerie vedle druhé, vstup se neplatí, tyhle galerie žijou z nákupu a prodeje umění a cíleně udržují ceny artefaktů v astronomických číslech.



V bývalé průmyslové budově s velmi skromnou cedulí, v ulici za benzínkou a pneuservisem, zkrátka na místě, kde byste to nejmíň čekali, visí na padesát obrazů Jeana-Michela Basquiata, retrospektivní výstava, za kterou by se rozhodně nemuselo stydět ani Centre Pompidou. V historii soukromé galerie Larryho Gagosiana, která má 16 výstavních protor po celém světě, už několikátá. Je časné úterní odpoledne, galerie se hemží lidmi, studenty z uměleckých škol i dámami v letech za tajemně tmavými brýlemi, které vypadají, že do galerijního světa nějak patří. Mají ty přesně střižené účesy z šedých nebarvených vlasů, nenápadné šperky a kalhotovou kombinaci, která je strohá, elegantní, jistojistě drahá a na venek prozrazuje jakousi nepřístupnost. Tyhle dámy by nezjihly ani nad úsměvem Abigail, na rozdíl od všech černošských hlídačů a jednoho profesora umění, který se se mnou dá do řeči a dokonce si dojatě Abigail pochová v náruči (nepustili mě sem s kočárkem, tak ocením, že ji někdo na moment podrží). Mezi Basquiatovy spontánním štětcem malované přepestré obrazy se její úsměv opravdu hodí. Obcházíme ty čtyři místnosti znova a znova tak dlouho, dokud mi ruce nezdřevění.



Po Basquiatovi navštívím všechny další výstavní prostory na stejné straně ulice, hodně zajímavé (a dobře se prodávající) jsou fotky Holanďana Erwina Olafa, jehož věci byly k vidění v Rudolfinu na výstavě Decadence Now! A zatímco si s Abigail konečně užívám výtvarné orgie dokonale odtržená od vnějšího světa, David se mi marně snaží dovolat a hledá mě po New Yorku. Nakonec se přece jen romanticky potkáme, nad námi vede The High Line, stará nákladní dráha předělaná na park, ale ten si zaslouží procházku v lepším počasí.



Utečeme před větrem a deštěm do tržnice Chelsea, kam se chodí pro úžasné jídlo ze všech koutů světa, italské speciality a zmrzlinu i čerstvou zeleninu. Všude je dostatek stolků a židlí, aby si to člověk mohl pěkně začerstva sníst. Na 8. avenue míjíme monumentální art deco budovu s obřím nápisem Google, druhé největší sídlo technologického giganta na světě a čtvrtou největší kancelářskou budovu New Yorku vůbec, jejímž nákupem Google trhnul americký rekord za jednu realitní transakci. Zvláštní kontrast hmoty s virtuální všudypřítomností googlu. Kdybychom obvod téhle procházky nakreslili do mapy (google mapy, jaké jiné...), vznikne trochu pokřivený čtverec o straně asi tři čtvrtě kilometru, v němž se soustřeďuje podivuhodná kombinace světového vlivu na hodnotu současného umění i technologické inovace.



PS: I tento text je vzpomínkou z roku 2013, Basquiata dnes u Gagosiana nehledejte. Momentálně jsou neméně silnou atrakcí dvě souběžné výstavy Japonky Yayoi Kusamy, která plní nekonečnými tečkovanými světy tisk i instagram – jednu z nich pořádá David Zwirner také v Chelsea. A velké očekávání vyvolalo New Museum, jež bude 30. listopadu slavit 40. let od svého založení „událostí, jakou ještě žádné muzeum nikdy nezkusilo.“

Příště o ikonách New Yorku