Dámy, znáte to: čtyřdenní půst a dole je s bídou deset deka. A pak projdete kolem zavřené ledničky (zdůrazňuju, že zavřené, ze které vypadl všeho všudy jeden malý čtvereček čokolády) a máte dvě kila nahoře. A co horšího, nikdo vám to nevěří.
...nevěděla jsem, proč mě mé srdéčko bolí, že mě můj milý vypoví – tak zpívá s úplně racionálním náhledem na svůj psychosomatický problém nevzdělaná vesnická dívčina z předminulého století. Hnusně zanedbaného, neboť neznalo EKG, Holtera, echo, koronarografii, ani transplantaci srdce. Nemluvě o televizi, facebooku a mobilních telefonech chytrých, jakož i těch úplně blbých. Zato si bylo vědomo některých významných souvislostí.
V oslavných salvách v květnu 1945 zcela zanikla moudrá slova generála Pattona, že jeho tanky neměly končit svou evropskou pouť v Plzni, ale na Rudém náměstí v Moskvě.
Historickou nutnost rozšiřovat teritorium v zájmu uchránění původních hranic trefně ironizuje Karel Čapek („ve skutečnosti, jak vidím dnes, šlo o naprostou nutnost“) v apokryfním dopise Alexandra Velikého Aristotelovi. Jindy je nutné nastolit na nějakém území vládu proto, aby byly zachráněny určité kulturní hodnoty – například jazyk přestěhovavších se tam obyvatel ze země zachránců a nerostné bohatství, kterého si domorodci neváží. Že si tak počínají velmoci, zejména když jim teče do bot, je jasné, ale proč velmocenskou politiku provozují vědy, mi zůstává utajeno.
Svět poznáváme všemi smysly a dětské otázky jsou jakési prstíčky, panožky myšlenkového aparátu ohmatávající realitu. Jak si všiml Kipling, je zde pět tisíc „kde?“, sedm tisíc „jak?“ a sto tisíc „proč?“- Ve chvíli, kdy se malý tazatel dozví, že „tak je to normální, a basta“, ztrácí velké procento naděje, že se kdy dozví, proč je nebe modré, moře slané, ale také proč je každý druhý politik zloděj a ničema. Protože je to tak normální, a basta!