Více než skutečnost, že chrochtající a radostně hýkající část parlamentu se téměř úspěšně pokusila zvolit svého typického představitele do čela komise pro kontrolu GIBS, mě překvapila absence reakcí od lidí, kteří v politice jsou, ale i od těch, kteří se měli ozvat už z principu, ačkoliv jsou „jen“ občany této země.
Ten však většině kontrolorů zalykajících se svou důležitostí chybí. Práci na místě, které napadnou, většinou vůbec neznají, zato mají diplomy a tituly a moc, kterou se opájejí. Jsou důležití jak pětimetrový výkal, který zanechal dinosaurus na dálnici. Že se rudé squaw chvěly před babičkou Mary? Že se před přednostou stanice chvěl semafor? To je toho. Před nimi se chvějí vrchní sestry, primáři i ředitelé (náměstci je hýčkají pro případ, že by ředitel padl, hbitě by s jejich požehnáním zaskočili za jeho stůl).
Pamatujete ještě, že jsme v dětství (tedy v tom před sedmdesáti roky) hráli na jaře kuličky, celoročně pak na vsi špačka, v Praze okna, někde tomu říkali vracenky, všude fotbal, když to bylo i s holkama, tak pan čáp ztratil čepičku, polívka se vaří, maso na talíři a mimo jiné taky na řemesla. My jsme malí řemesníci (skutečně řemesníci, jinak by se to nerýmovalo) / pracujeme ve dne v noci / naše řemeslo začíná „k“ a končí „ství“ a přitom se mávalo pomyslnou jehlou, načež se u pomyslné látky ukousla pomyslná nit a kdo by snad neuhodl, že je to krejčovství, byl debil.
Vídeňská škola dala světu i městu řadu vynikajících filosofů, ač ti se někdy mezi sebou dost tvrdě prali. Nejslavnější je příběh o tom, jak mladý Husserl netuše, že mlátí budoucího genia, seřezal plaňkou od plotu desetiletého Wittgensteina, protože ten mu okousal všechny macesy do tvaru kosoúhelníku blízkého kosočtverci. Většina z nich, tedy těch filosofů, se dostala do učebnic, težko i lehko říci, proč se tak nepodařilo Moxi Zednitzkovi.