Vypadá to jako šifra odkazující na narození svatého Aloise, patrona studentů a asociovalo mi to příhodu, která se odehrála před více než půlstoletím, o níž jsme se nedávno s pár lidmi podělili a tak si ji osvěžili. Stalo se to v dobách, kdy naše republika ještě nebyla socialistická, tři dni boj furt zuřil a pěst dělnické třídy bděla. Jeden z našich kolegů se tehdy s prominutím vožral jak prase (komu se zdá, že je to silný výraz, nechť si přečte Haškovu povídku Třídní rozdíly, kde se verbatim uvádí, že Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej). Kolega byl ten první případ. Cestou z vinárny Viola, která tehdy ještě nebyla poetickou kavárnou, na sebe upozornil ruku zákona a ta ho popadla a odvedla „na čtyřku“ do Bartolomějské.
Představte si, že chcete vyjádřit pocit vděčnosti za ten dar, že tu jste, že jste lidská bytost, že jste na živu. Ta slova blednou ve srovnání s vděkem, láskou a úctou, jež pociťuji vůči mnohým, s nimiž mi bylo dopřáno sdílet tuhle životní pouť.
Každý člověk by měl mít narozeniny. Alespoň jednou v životě; tak to napsal Ivan Vyskočil a já s ním souhlasím.
Nikoliv proto, že se sluší, leč proto, že opravdu chci, děkuji spisovatelce Kateřině Tučkové, básníku Milanu Ohniskovi a kritikovi Josefu Chuchmovi za nominaci na cenu Magnesia litera. Děkuji všem, kteří mi dali hlasy za jejich podporu i těm, kteří mi je nedali, aby mě upozornili na nedostatky. Děkuji těm, kteří mi říkali a psali, že mi drží palce. Děkuji své vnučce Aničce, že mě ten večer doprovodila. Děkuji redaktorům Mihalcovi, Stejskalovi, Vondrovi a současné paní slečně redaktorce Šimkové, přes které jsem do tohoto světa vstoupil, mohl se v něm pohybovat a nakonec se ucházet o vavříny. Nevím, jaký byl rozdíl mezi námi šesti, spíš jen tuším, že Tisíckráte.cz jsou o několik délek přede mnou a ze srdce jim k úspěchu a k ceně blahopřeju. Také jim děkuji, že jedou ve stejném vlaku se mnou. Kam jede můj vlak?