Bylo mi šestnáct, měl jsem podvrtnutý kotník, venku zuřilo jaro, já jsem se belhal po bytě zmítán bezmocným vztekem s velkou dávkou sebelítosti a téměř jsem se tehdy začal dopouštět té nejtrestuhodnější formy roztržitosti. A pak jsem na něj narazil. Bylo to brožované vydání s pérovkami Otakara Mrkvičky s ne moc důvěryhodným názvem – Saturnin. Nedočetl jsem krátce předtím příšernost nazvanou Uranie, takže konjunkce planet mě nelákala. Nicméně otevřel jsem knihu a byl jsem polapen okamžitě, protože z ní na mě vytryskla věta: Chemie mu byla panenskou pevninou, roztočeným větrným zámkem plným dveří, které se otevíraly tajemnými formulemi.To byl také můj případ. Ani já jsem neznal chemické názvosloví a ignoroval jsem valenční koncovky…

Ironický styl mě vtáhl natolik, že jsem dočetl kapitolu a teprve pak se vrátil a začal od první stránky. Tehdy jsem ještě neznal Normana Cousinse, takže až dodatečně prohlašuji, že měl pravdu, když napsal, že deset minut smíchu má dvouhodinový analgetický účinek. Já jsem řval smíchy celé hodiny. My, hoši co jsme spolu mluvili, jsme okamžitě zařadili Saturnina mezi povinnou literaturu a dokonce na fakultě jsme v Uteru (to byla medická hospoda) skládali svou první státnici z Rychlých šípů a Saturnina. Býval na čas zastíněn – Zbabělci, Šťastným Jimem, Marťanskou kronikou, Odvážným mladým mužem na hrazdě, Katedrou filantromatematiky, ale s jistotou planetárního pohybu se vždy znovu vynořil jako první. Až do jasného vítězství v předloňské anketě, kde ho nepředběhla ani Babička!

Zamiloval jsem si i Muže se psem, kde tlustý podvodník reflektoval moje trýznění všech jazykových pedagogů, jen jsem to s věkem dopracoval dál a umím říci v několika jazycích o něco více než větu: „Jste rád, když vás bolí hlava?“, ačkoli i tu mám chuť při vyšetření pacientů použít. Zejména když mám dojem, že je nejvyšší čas, abych koupil půl rovníku a obratník Kozoroha. A pak mě dostala kontrastně dojemná a přitom nesentimentální vánoční povídka Tatínek.

Měl jsem neuvěřitelné štěstí a mohl jsem se před deseti roky účastnit v úzkém kruhu rodiny a nejbližších přátel oslavy devadesátin Zdeňka Jirotky a tam můj obdiv k autorovi a jeho smyslu pro absurditu ještě vzrostl, přestože jsem myslel, že to už nejde. Oslavenec mi prozradil, nikoliv pod pláštíkem lékařského tajemství, takže to mohu vytrajdat, že román napsal proto, že se oženil a nutně potřeboval nějaké peníze… Tak se zrodil skvost. Nepochybuji, že význam který jsme mu přisoudili prvními doloženými státnicemi, je zasloužený. Přesvědčuje mě o tom i badatelská práce Ivana Kašky, která seznamuje literární veřejnost s datem, kdy Miloušovi chytly fousy. Bylo to v sobotu 23.8.1941 (hodina přesně neurčena).



Zdeněk Jirotka prohlašoval, že se dožívá vysokého věku v plné pohodě proto, že je obklopen ženami, což představuje nejbáječnější elixír. Elixír je šťáva a Hippokrates věděl, že humory jsou čtyři. Jirotkovi byla sudičkami přiřčena jejich šťastná kombinace. Myslím na ni, když mi osud někdy dopřává to dobrodiní, že mě vyhodí na mráz. Naučil jsem se nevšímat si už dnes toho, že kamna kouří, ale vědět, že hřejou, abych to prožil teď a tady a ne jen ve vzpomínce.

Pravdy, které se vtělí do zákonů, dostanou někdy podobu sádrové busty. Prezident Masaryk se jistě zasloužil o stát, nicméně zákon o tom je trochu strašidelný. Zdeněk Jirotka, který se narodil 7.1.1911 – tdy před stoletím – se zasloužil o radost. Do zákona to dávat nebudem, stačí, že to víme a jsme za to vděční.