Shakespearova veselohra Zkrocení zlé ženy nese v originále název The taming of the shrew; to tedy není o zlé ženě, ale o sani. Saň, na rozdíl od draka, má více hlav (většinou tři, ačkoliv se rodí s jednou, ty další dorostou teprve v pubertě), má křídla, ale daleko nedoletí a je spíše zvíře, než cokoliv jiného, což dokládá také tím, že je vejcorodá. Bylo by velkou chybou považovat ji za sestru či manželku draka, jde o zcela jiný druh.

Doporučuji ukázku jedné scény Shakespearovy hry, z níž i medik u zkoušky z psychiatrie stanoví dnes („dnes“ podtrhuji) správnou diagnózu emočně nestabilní poruchy osobnosti. Před sto léty by to byla totiž hysterie. První Mesmerův učitel, páter Gassner, by hrdinčin stav nazval posedlostí a neváhal by použít exorcistický přístup. A já jsem potěšen, že my dnes máme místo jeho pozlaceného krucifixu neméně účinnou zbraň, a to videohry. Analogicky jako páter Gassner s Boží pomocí vyháněl zlého ďábla, vymítají bostonští terapeuti s pomocí regulované agrese tu zuřivou. Doufám, že je mé přirovnání neurazí.

Uděláme-li si malé mentální cvičení spojené s výletem do konce 18. století a podíváme-li se na chvíli na „zlé“, nezvládnutelné, vzteklé a agresivní, děti jako na posedlé, je zcela logické, že musíme hledat nástroj na vymítání zloby. A nebude to ani metla, která vyhání děti z pekla, ani zázračná pilulka působící na několik různých molekul mozkové chemie, ani pátrání v minulosti s cílem zjistit, kdo nebohému děcku rozkopl bábovičku, bude to videohra s pěkně agresivním obsahem. Videohra – střílečka.

Napadnou nás v ní mimozemšťané a ty je třeba nekompromisně zlikvidovat, neboli postřílet. Dítě se na hru těší, doslova se třese na to, jak si zařádí (až pět hodin denně!), zejména když jeho běsnění blahovolně přihlíží psychiatrický personál Harvardovy University, který mu nepředkládá nižádná poučení, aniž léčiva, jen mu připevní telemetrický snímač pulzové frekvence. V něm je skryt onen fígl, onen hnusný podvod páchaný na malém gaunerovi, který miluje ze všeho nejvíc destrukci. (A není též bez zajímavosti, že šéfem projektu je profesor Joseph Gonzales-Heydrich.)

Jak známo, nebržděná agrese je samonabíjející se emoce, čím více se jedinec vzteká, tím slabší a méně účinné brzdy antisociálního jednání ovládá. Tuto skutečnost krásně demonstroval soudruh Gustáv Husák, když se po sovětské okupaci dral k moci. Jeho projevy byly sice obsahově monotónní (proletářský internacionalismus versus pomýlený a revizionisty oklamaný národ vyváděný z bludů Velkou Stranou), zato nabízely bohatý psychopatologický materiál z oblasti emocí. My jsme tehdy ten stav vědecky pojmenovali „samonáser“. Škoda, že to někde zapadlo, dalo by se to použít jako výukový materiál ilustrující eskalaci agrese.

Jak se tak jedinec rozpumprdlíkovává, ať už je to první tajemník KSČ, nebo jiný vzteklý spratek, dostává se do obrátek a mimo jiné se mu zrychluje pulz. A na tom je založena harvardská exorcistická finta. Když pulz dosáhne jisté kritické hranice, zavelí čidlo počítačovému programu a ze žádného kanónu či levorveru nevyjde rána, ani kdyby se střelec pos…tavil na hlavu. Střílet může dál teprve až se zklidní. V nechtěné přestávce mu však dále běží čas a utíkají cenné body.

„Máme tu plno dětí s vysokou mírou vzteklosti a nepřátelství, projevovaných vesměs výbušným chováním,“ říká pan profesor (s tím nesympatickým jménem). „Jsou vesměs rezistentní k jakékoliv psychoterapii, také je nemůžeme získat pro žádné relaxační cvičení, které by jim nesporně prospělo, ale s nadšením tráví hodiny u těchto her, procvičováním, zdokonalováním a soupeřením.“ Název programu RAGE (=vztek) je současně akronymem plného označení Regulate and Gain Emotional Control (=usměrňovat a získávat emoční kontrolu). Děti se vlastně učí podvědomě regulovat stupeň svého nabuzení a udržet je na úrovni, kdy ještě mohou rychle a správně rozhodovat, ale nedostávají se do nadhraničního vzrušení, které je doprovázeno výbuchy nekontrolované agrese.

Krásné je, že se terapeuticky vyblbnou nejen děti, ale svou smetanu si olíznul i personál dětské psychiatrické kliniky, který celý program vybudoval vlastními silami a nyní jej zdokonaluje pro paralelní užití na několika jedincích současně v rodinné terapii. Také tam bude platit, že kdokoliv ze zúčastněných se rozčílí nad zdravou hranici, nebude moci střílet. Vědecký tým určitě neví, že v praxi naplňuje heslo tatíčka Masaryka: Rozčílení není program.

„Klidné jednání jedince se odrazí i v dialogu a interakci s druhými, protože podporuje také klidnou odpověď. Běžně tyto děti při jakékoliv příležitosti začaly řvát na matku, tím ji vybudily, ona také reagovala podrážděně, a tak se roztočil bludný kruh agrese. Naučí-li se tyto děti vystupovat bez agresivních signálů, budou také méně agrese schytávat samy,“ objasňuje komplexní princip této metody pan profesor. A dodává, že účel může posvětit prostředky: agresora lze nachytat na jeho zálibu. Kdyby dostal počítač s ušlechtilou hrou, v níž zvítězí ten, kdo natrhá víc kopretin na louce, patrně by u něj tak dlouho nevydržel. Jestli vůbec.

Autoři projektu tak krotí vzteklou saň, aniž by si o tom se svými malými pacienty cokoliv řekli. Podle mého soudu je to exorcismus nejvyššího a nejmazanějšího stupně. Já ale teď čekám odpověď na dvě otázky: 1. jak dlouho dobré výsledky přetrvají (jde teprve o pilotní studii) a 2. kdy se ozvou samostatní zastánci lidských práv vedení bostonským Olejárem s námitkou, že je to neetické šizení malých agresorů, kteří přece na své destrukce mají „lický právo“?