Dne 27. ledna 1945, nebo také 12. Ševatu roku 5705 podle hebrejského kalendáře, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz (polsky Oświęcim, česky Osvětim). Přežilo asi 7500 lidí, zatímco více než 1 100 000 v něm zahynulo, z toho téměř milion Židů. Pro Evropu tak oficiálně končil Holocaust, během něhož bylo vyvražděno přes šest milionů Židů. Pro mnoho lidí však nekončí a pro některé je současností dodnes, přestože se narodili dávno po válce…

Koncentrák představoval do té doby nepředstavitelnou hrůzu, především permanentní přítomností smrti vyvolávající jak děs, tak současně emoční otupění, ale též nezodpověditelné otázky po smyslu, nadhraniční stres tělesný i psychický a destrukci všech dosavadních hodnot.

Další milá překvapení čekala na mnoho z těch mála navrátilců doma. Odborný výraz pro ně je „sekvenční trauma“. Tento pojem poprvé použil holandský autor Hans Keilson, který zjistil, že to, co se přihodilo židovským dětem po válce, mělo větší vliv na jejich dlouhodobý vývoj, než to, co zažily během přímé perzekuce za války.

Češi ukázali židovským spoluobčanům svou líbeznou tvář již v období druhé republiky. A nutno říci, že si ji ponechali dost dlouho. Česká lékařská komora – nástupnická organizace té předválečné – se omluvila za své chování a perzekuci židovských lékařů po 72 letech již v minulém roce (ano, L.P. 2010, ale Milan Knížák je proti, ačkoli s medicínou má společné jen své choroby), rok po stavovské organizaci advokátů, která to stihla po 71 letech. Jak ušlechtilé...

Co se vlastně tenkrát dělo? Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence. Stejně jako tomu bylo v Německu, i české průmyslové kruhy spatřovaly v židovském majetku bohatou kořist.

Protektorát Čechy a Morava je pak samostatnou hanebnou kapitolou.

"Němci nám zakázali se vrátit domů. Mně bylo jedenáct let. Nic jsme si nesměli s sebou vzít. Byli jsme jen v kalhotách a košili, někdo v kabátě, přitom každý z Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost - obchod, řeznictví či povoznictví. Pak jsme se dozvěděli, že ještě tu noc sousedé tento majetek téměř zcela vyrabovali..." (Blog B. Olšera)

Po válce se vrátila „teta“ Irma s vytetovaným číslem, na němž nás, děti, fascinovalo to, že se na rozdíl od našich, pořízených „věčnou tužkou“, nedalo umýt. Jednou jsem ji slyšel stěžovat si, že v krámě někdo veřejně prohlašoval, že ti slušní Židi zůstali v koncentráku a ti hajzlové se vrátili. Nebyla sama, komu to bylo dopřáno slýchat.

Zalistujmež ve Škvoreckého Sedmiramenném svícnu: "Připadala jsem si jako vetřelec. Že se na mne všichni dívali jako na obtížnýho židovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, když všichni slušný židi šli spořádaně do plynu."

A netýkalo se to jen vězňů, ale i těch, kteří nasazovali své životy při osvobozování vlasti: "Ke konci války se jeho oddíl spojil se Svobodovou armádou a s ní se dostal až domů. Po osvobození začal chodit v Ostravě do školy, aby dohnal ztracené učivo. Stále častěji se však ozývaly nepřátelské útoky jeho českých spoluobčanů: Židé, táhněte do Palestiny! Tak se tam s kamarádem Honzou Rosenbaumem vypravil." (Blog B. Olšera)

Po krátké a účinné československé pomoci poskytnuté Izraeli v jeho začátcích se po Vítězném Únoru nový stát dostal na seznam našich úhlavních nepřátel. Český antisemitismus vybublal v celé své kráse v procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského; na jeho „tučný židovský zátylek“ si už pamatuji z reportáží.

Nikdo ze soudných lidí se nemůže divit těm, kteří odešli, a stejně nemůže zpochybňovat utrpení přeživších. Z psychiatrického hlediska se u nich nacházejí (často pospolu) dvě klinické jednotky: depresivní porucha a posttraumatická stresová porucha (PTSD – Post Traumatic Stress Disorder). Obě těžké, chronické, často doživotní. Recentní práce mapující populaci židovských imigrantů v ordinacích praktických lékařů v New Yorku uvádí, že ze 27 vyšetřených osob jich dvacet vykázalo klinické příznaky PTSD.

Ještě zákeřnější je transgenerační přenos, především PTSD, na děti přeživších a jejich děti, které mají už jen zprostředkovanou zkušenost s utrpením předchozích generací. Vědecká medicína pro to má vysvětlení počínaje narušením takzvané připoutávací vazby, která je základem pocitů bezpečí a jistoty ve světě, až po naučené a předávané („nakažlivé“) behaviorální strategie účelné pro přežití za krajně nepříznivých podmínek, které se však pro běžný život jeví jako maladaptivní.

Ale pozor, tato neinfekční nákaza je závažným rizikem i pro dospělé, osobnostně zralé a trénované profesionální pracovníky, kteří se věnují obětem PTSD po celém světě, ať už jde o veterány, oběti tsunami, nebo genocidních válek. Zde je odkaz na seriózní materiál: http://www.psychiatrictimes.com/ptsd/content/article/10168/1727522

Jizvy Holocaustu nejsou jen záležitostí postižených jedinců, jsou nezhojenými jizvami celé naší společnosti, protože jsou křikem jejího umlčovaného svědomí. Ano, žádný z nás nikoho do plynu neposílal, ale raději než poznání celé pravdy, zametáme toto bolestné téma pod koberec, stejně jako mnoho jiných, které ukazují na temné stránky minulosti, kterou naše společenství prožilo a patrně chce opakovat.

Organizace nazvaná Office for Psychosocial Issues se sídlem v Berlíně, věnující se komplexně otázkám traumatizace, zaujímá toto stanovisko:

Je zásadně nutné vyhnout se přístupům, které redukují trauma jen na mentální či somatickou patologii, tedy na „nemoc“. Trauma není obyčejná nemoc, ale zahrnuje kromě osobního utrpení také sociální a politický proces. Je proto v zájmu všech vypracovat definici, která postihne specificitu celého kontextu a bude také základem pro léčení traumatu.

Traumatická zkušenost nikdy z mysli nevymizí a cílem proto nemůže být léčení v běžném slova smyslu. Nicméně osoby postižené traumatem by se měly naučit integrovat zraňující zkušenost do svého života a především najít cestu ven z role oběti. Zatím sice mohou vést navenek normální život. Ale jejich utrpení, které se váže ke všem sociálním aktivitám – jak co do vzniku, tak co do jejich současného bytí – se tím nijak nezmenšuje.

Podpora se tedy nemůže omezit jen na pomoc při procházení traumatem a jeho integrováním. Stejně významné, ne-li významnější, je to, aby společnost přiznala a přijala skutečnosti, které se staly, tak že konečně pochopí extrémní utrpení jednotlivců, o něž se s nimi rozdělí a kolektivně je přijme.

To jsme dlužni nejen obětem Holocaustu, ale v zájmu uzdravení naší společnosti také sobě.