Mnoho věcí je samo o sobě neutrálních a významu nabývají teprve v kontextu. Třeba taková obyčejná facka. Padne-li na správnou tvář, na správném místě a ve správnou dobu, je exekutor odměněn potleskem. Když mu okolnosti tak příznivě nevyjdou, může z toho být i kriminál. Ale i hodnotící soud, záležitost závažnější, podléhá tomuto zákonu. Že Gustáv Husák je vůl, věděli všichni, říkali všichni, jenom Škutina si vybral ke svému prohlášení nevhodné řečniště.

Damnatio memoriae, neboli vymazání z paměti, vymysleli staří Římané. Dlužno říci, že rozhodně nebyli první, ale byli první, kteří si to nechali patentovat. Byl to jejich způsob „růžového tanku“ dlícího dnes v muzeu (protože nejsme Římané, ale Češi a co kdyby přišla potřeba jej znovu přetřít na zeleno a vystavit na sokl; teď mě k tomu napadlo, že Sudeťáci vlastně byli taky Češi, když dokázali za berlínské krize – 1961 –na půdách ještě najít portréty a busty Vůdce).

Ale zpět do Říma: když se císaři znelíbil jeho předchůdce, nechal odstranit všechny zmínky o něm, nápisy, pomníky, portréty, sochy, a ještěže neměli poštovní známky… Uvádějí se jména dvou císařů takto ztrestaných: Domitianus a Geta, o kterých by se paradoxně nevědělo zhola nic, nebýt tohoto zákazu. Ale že byli jen dva, nasvědčuje nejspíš tomu, že to byl trest tvrdý a svým způsobem výjimečný. Dobrý?

Přestože všechny cesty vedou do Říma, můžeme klidně zůstat doma: poslední hezký akt tohoto druhu spáchal dr. Edvard Beneš a nemusel to ani vyhlásit dalším dekretem. A to jeho předchůdce, nejodpovědnější člověk na prezidentském stolci v celých dějinách tohoto úřadu, dr. Emil Hácha, ještě žil. Už ale ne dlouho. Muž, který neřval, nenene, když jste to zavařili, tak si to taky snězte, který vzal na sebe celou tíži, včetně kolektivní hanby, nemá zatím v českém dějepise místo, které by si zasloužil.

Zato na výsluní celospolečenské pozornosti se rozvalují jiní. Dnes není třeba pomníků s jejich následným bouráním, ukrýváním, pucováním a obnovováním, jejich funkci plní televize. Noviny sice taky, ale kdo by se ještě dneska mordoval s písmenkama!

Virtuální realita byla vždycky mocnější, než ta skutečná. Vítr dávno rozvál popel z Artemidina chrámu, a Herostratovo jméno se neslo učebnicemi po tisíciletí – snad až dnešní generace díky četným reformám jej bude ušetřena. Husiti ani nemuseli natáhnout kuši; stačilo jejich dobré jméno a melodický hit, který se umístil na prvním místě v žebříčku hitparády Eurosongu a křižáci prc hali s vrc hu jak o závod. Úžasný (na filmovém pásu zachycený) projekt Český sen ukázal, jak málo stačí, aby se masy daly do pohybu.

Odbočka do medicíny a sociální antropologie: společnost, která odmítá akceptovat bolest a snaží se ji nikoliv přiznat, řešit, čelit jí a zvládat ji jinak než technologicko-inženýrskými prostředky (dejte jí prášek), zapomíná, že současně stejně svižně a neméně vysoko zvedá práh bránící přísunu potěšení z malých radostí a slastí. Aby se ujistila, že vůbec žije, musí neustále zvyšovat intenzitu podnětů, které ji udržují v chodu. Smrt (tu obyčejnou, co bolí) jsme odsunuli za plentu do špitálu a proto potřebujeme dramatickou a drastickou a velkolepou smrt ve virtuálním světě na obrazovce s uhlopříčkou nejméně deset metrů. Konec odbočky a návrat k televizi.

Televize nám leze do kvartýru a z ní vystupují zloději, podvodníci, demagogové, hochštapleři, prostitutky a matky odkládající své děti, bossové narkomafií, výrostci přepadající stařenky, holohlaví F71+F60 (=retardovaní psychopati), prezidenti, co si jezdí pro pera do Chile a pro výdělek do Austrálie za zlevněné vstupné 90 místo 180 dolarů, vložky bez křidýlek i s nimi, dopující sportovci, podplacení radní, povstalci, diktátoři, Krejčíř a další, nosej svinstvo na koberec, do duše, do společnosti, simple clever.

Kdo není v televizi, není. Tak zní zákon dnešní doby.

A novináři prej mají etický kodex… Dovolte, abych se zasmál. Checheche! Já můžu, já na to nekoukám a převyprávěné od pacientů už to tak nepůsobí.

Herostratos sedí v pekle a každý advokát, který tam dorazí, hlásí: klid, furt se vo tobě mluví. A Herostratos si mne svý žhářský ručičky a je mu veselo na duši.

Blbečci s práporama projdou městečkem N. (to je vzpomínka na malého přítele z města N.) a jsou v televizi pětkrát; to je reklama! V prime time! Kolik by je to stálo, kdyby se chtěli uplacírovat jako sponzoři časomíry? Takhle to mají zadara, vole! Inspirativní…

Masový vrah sedí v cele a první otázka přicházejícímu advokátovi zní: co vo mně psali dneska? Je tam, že jsem měl těžký děctví? Že jsme jedli jen šlupky vod brambor a museli jsme si malovat ponožky na nohy? Ne? Tak to tam zejtra vražte.

Což uvalit damnatio memoriae na tohle?