„Nesnáším sousloví: odejít na zasloužený odpočinek.“ Tuto větu mi vtiskl do paměti můj učitel a přítel, profesor Ota Gregor. Přestože po své osmdesátce říkal, že už je opravdu starý, nebylo to na něm znát. Mezi mediky, které seznamoval s tajemstvím skutečné a na potřeby nemocných zaměřené medicíny, se cítil a pohyboval stejně bezprostředně, jako mezi svými prvními žáky, či mezi svými vrstevníky. Napsal o umění stárnout několik knih, ve kterých vlastně „jenom“ popisoval svůj životní styl.

Ota měl největší účet za vodu – studenou – z celého domu; každé ráno si jí totiž napustil plnou vanu a pak do ní vlezl. Na chalupě tento rituál prováděl i několikrát denně v tůni potoka a při návštěvě přátel jej ochotně předváděl bez ohledu na počasí. Viděl jsem to a když jsem omočil prst, odmítl jsem jeho výzvu, abych tam vlezl také. Po Praze chodil pěšky. Rád cestoval, hlavně k moři, kde plaval denně několik kilometrů. Když se někdo pozastavoval nad jeho zahraničními cestovními výdaji, říkal: „Rakev nemá kapsy!“

Četl, dá se říci, že zběsile, v knížkách podtrhával, čmáral do nich drobným trochu kostrbatým písmem někdy celé litanie (i do těch vypůjčených a jejich majitelé jeho vždy trefné poznámky bez výjimky oceňovali), dělal si výpisky. Psal a psal výborně, ať už šlo o vědecké statě nebo o populárky; ty se píšou daleko hůř, protože je nutné myslet nejen na vědu, ale také na lidi, kteří to budou třeba číst. Měl rád poezii a uměl nazpaměť verše, kterými vtipně prokládal přednášky. Pro tyto příležitosti, a nejen pro ně, znal také spoustu anekdot. Přestože si data, schůzky, přednášky, semináře a další povinnosti, jichž měl přehršel, dobře pamatoval, všechno si zapisoval do diáře s odůvodněním, že tak posiluje paměť. Měl rád hudbu, pravidelně chodil na koncerty České filharmonie, ale neohrnoval nos ani nad pouťovými popěvky.

Byl sebejistý a současně skromný. Stačil jsem se jen rok vytahovat, že jsem nejstarším vyzkoušeným doktorem v Československu, když mě trumfnul a přihlásil se ke zkoušce z funkční specializace (jakési obdoby atestace) z psychosomatiky, z níž vzhledek ke své praxi a ke svým znalostem mohl pohodlně zkoušet celou komisi. Byl v zásadě nekonfliktní a naučil mě také, jak je důležité umět „souhlasit s nesouhlasem“. Jestliže ale byly v sázce významné hodnoty, tak stál neoblomně a jeho řeč skutečně byla: ano, ano, ne, ne.

Byl životní optimista. Když ho v sedmdesátých letech z kádrových důvodů vyhodili z vedoucího místa na klinice, nezatrpknul, nebyl ukřivděný, přešel na obvod na okraji Prahy a pracoval zde se stejnou láskou a nasazením. Účastňoval se nadále plně vědeckého dění a na konferencích patřil k vynikajícím a proto neustále zvaným přednášejícím. Jeho osobnostní kvality a vědecká kvalifikace mu umožnily v tomto období získat významné postavení v tehdy monopolním vydavatelství lékařské literatury. Nebál se a byl ochoten svou autoritou zaštítit ideově nepopulární a existenčně nebezpečné projekty. Nikdy přitom neříkal, že v tanku, kterým dojel za 2. světové války od Dunkerque až do Čech šlo o větší riziko; prostě to věděl a měl tak lepší odstup.

Byl srandista a uměl si hrát. Když jsem ho po devadesátém roce požádal o pomoc při výuce na nově zřízeném oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky na 1. lékařské fakultě UK v Praze, ujal se své funkce s tvůrčím zápalem, z Londýna si přivezl čepičku Sherlocka Holmese a s ní na hlavě a lupou v ruce zahajoval praktika, v nichž mediky seznamoval s tím, že pátrání po diagnóze má vlastně detektivní charakter.

Na oplátku mě seznámil s celou řadou seniorských programů, uvedl mě do společenství v Sedmihorkách, učili jsme spolu na Univerzitě III. věku, jezdili „psychologicky masírovat“ personál domovů důchodců a učit ho, jak se bránit vyhoření. V tomto ohledu byl Ota nejen vyučující, ale také ukázkový živý exemplář.

Byl gurmán. Rád si pochutnával na dobrém jídle, většinou „předpisově“, ale občas si s chutí zahřešil. Měl rád dobré víno a jeho přípitek zněl: L´chaim! Na život! Miloval život a v něm neskonale miloval svou ženu. Jejich vztah byl obdivuhodný.

Opustil nás v nedožitých devadesáti letech 24. září 2006. Čest jeho památce.