Frank Tashlin: The bear that wasn´t, 1946. Česky: O popleteném medvědovi, Svoboda, 1947.
Animovaný film (zdaleka nedosahující působivosti knížky), 1960



Chtít převyprávět knížku je nesmysl; vznikne vždy „řídká polévka pro chudé”. Chtít převyprávět knížku, jejíž nedílnou a pravou hemisféru oslovující součástí jsou úžasné ilustrace (tvořící navíc 90 % objemu) je pokusem o harakiri. Přesto tak učiním, neboť se domnívám, že přes 65 let, které nás dělí od jejího zrodu, její příběh je výsostně aktuální.

Je inzerována jako veselá dětská knížka a zpočátku se tak také tváří. Závěr historky provázejí soucitné slzy lítosti, a navzdory tomu není pesimistická. Vnímám její poselství jako zprávu o tom, že i krize má své kladné stránky, v tomto případě zrušení vlivů oblbujícího vymytí mozku. Medvěd se totiž na rozdíl od Orwellových obětí braiwashingu zachová instinktivně a proto moudře.

Medvěd jednoho dne v říjnu, přesně v úterý, zjistí, že klín divokých husí letí k jihu, že listí žloutne, hnědne a padá, že tedy brzy přijde zima se sněhem a že je čas uložit se k zimnímu spánku. Schová se proto do svého brlohu a usne. Mezitím nad ním vyroste obrovská továrna.

Do té, zcela zmatený, na jaře vyleze a je okamžitě je napaden dílovedoucím, proč nepracuje. Když mu vysvětlí, že nemůže pracovat, protože je medvěd, dílovedoucí se strašlivě zachechtá a řekne, že to je špatná výmluva pro hlupáka, který se zapomněl oholit a nosí kožich. „Ale já jsem Medvěd,“ řekl medvěd…“ To je mu však málo platné. Je postupně protažen celou hierarchií v továrně, pak ještě cirkusem a ZOO, kam přece medvědi jedině patří, tam všude ale dostane stejnou charakteristiku: hlupáka, který se zapomněl oholit a nosí kožich. V posledních dvou institucích mu ji dokonce přiřknou dvě malá medvíďata.

Medvěd je zařazen do pracovního procesu a s dělníky v továrně pracuje až do podzimu, kdy její provoz skončí. Dělníci odejdou domů, medvěd pohlédne vzhůru a zjistí, že klín divokých husí letí k jihu, že listí žloutne, hnědne a padá, že brzy přijde zima se sněhem a že je tedy čas uložit se k zimnímu spánku. Vydá se svému doupěti, ale u vchodu se zastaví a připomene si, že tam nemůže jít, protože přece „není medvěd, ale je hlupák, který se zapomněl oholit a nosí kožich.“ A tak tam sedí, postupně zapadává sněhem, rostou na něm rampouchy, je mu zima a děti při čtení nad ním usedavě pláčou.

Když už se zdá, že umrzne, nastane moment zlomu. Medvěd se zvedne a jde do doupěte, kde se uloží a spokojeně usne a zdají se mu hezké medvědí sny, přestože dílovedoucí a… následuje dlouhý výčet funkcionářů a na závěr obou medvíďat o něm řekli, že je hlupák, který se zapomněl oholit a nosí kožich.

Mám pocit, že jsme se ocitli v pozici medvěda běhajícího v nekonečném veverčím kole stále většího výdělku, výroby a spotřeby, bezbřehého konzumu poháněného zcestnou představou nekonečně narůstající prosperity, masírovanou reklamou, která přiživuje naši chamtivost. A že to kolo nás záhy katapultuje do mrazu reality. Mám dokonce dojem, že někteří naši europřátelé už letí luftem a ku mrazu se úspěšně prostávkovávají.

Stále tišeji a nejistěji zaznívá prohlášení: „Ale já jsem Člověk…“ „Nejsi!“ řve tlampač virtuální reality, „jsi neuvědomělý spotřebitel, který zapomněl, že chce dvě auta, iPod, iPad, iDiot, pumprdlíka, kterej kejchne, když se zmáčkne, barák, kaviár, dovolenou na Maledivech, značkové oblečení, doly na povidla a tetovanýho tatínka!“

Dokonalý obraz současné kontraproduktivity představuje třeba dnešní dopravní systém, který se tak dlouho zlepšoval, zdokonaloval, obohacoval a zahušťoval, až je téměř nehybný. Další systémy se jeho směrem řítí. A brzy budou tamtéž.
Podobná situace tu už byla, jak lze vyvodit z textu V+W:

My už nejsme lidi,
my jsme jenom partaje,
žádnej z nás nevidí,
v čem ta chyba je.
Nikdo neví, kudy na to,
jeden volá, zrušte zlato,
druhej po něm hází bláto,
ten ví, kolik tamten krade,
staří volaj, zkroťte mladé,
ten to řeší čistou rasou,
stát pláče nad prázdnou kasou,
národ volá, chceme práci,
továrny se nevyplácí,
v dolech se nefárá…
A v takové situaci
zazní fanfára…

Není možné se probudit, než přijde „spásonosný osel“? Než nám budou z nosů a z uší viset rampouchy? Možná by stačilo si uvědomit, že jsem Člověk, který chce zajistit svoje POTŘEBY a rozumně zváží, která PŘÁNÍ (=untrholt) může oželet. Dřív než bude nutné oželet všechno. Ony totiž meze existují.