Jednomilimetrový červ zvaný hlístice oblá (Cenorhabditis elegans) je snad nejprozkoumanější ze všech živočichů. Má podivné sexuální zvyklosti, což už samo o sobě může být pro vědce zajímavé a je to mozkový gigant vlastnící přesně 302 neurony, mezi nimiž existuje několik tisíc spojů. Přesto se chová tak, že je možné říci, že má již cosi připomínající sociální emoce. Když je všeho hojnost, žije si hlístice v pohodě sama, pokud však přijdou doby zlé, shluknou se hlístice do houfu. V něm pak i za cenu „utahování opasků“ (tak to popsal Antonio Damasio) přežívá sice ve zhoršených podmínkách, ale přežívá. Kdyby zůstala sama, nepřežila by.

Zemětřesení, války, povodně, revoluce a další katastrofy a zvraty, ať již způsobené přírodou či samotným tuplovaně rozumným člověkem (Homo sapiens sapiens), ženou lidi také do houfu. Ten však je zubem času brzy rozhlodán. Stačí vzpomenout na 21. srpen 1968; jak dlouho vydržela „národní jednota“, než se vykukové chopili příležitosti? Totéž platí o 17. listopadu 1989. To se vyrojilo slušnosti a vstřícnosti, dokonce ani kapsáři nekradli!

Menším houfem než národ, ba menším než určitá societa, je rodina. Podle hlasatelů postmoderní morálky je dnes již na odpis, ale z hlediska své historicky dlouhé existence a přetrvávajícího ideového vlivu je stále významnou společenskou jednotkou. Počítáme s ní při hodnocení stresových událostí jako s rozhodujícím prvkem, z něhož může přijít nejbližší a nejúčinnější podpora a také největší stresující zátěž. Ta se může odrazit nejen v psychosociální rovině, ale také ve zhoršení zdravotního stavu.

Inventář životních událostí, který je stále platnou pracovní pomůckou, hodnotí úmrtí partnera nebo partnerky nejvyšším možným počtem zátěžových bodů, plnou stovkou. Rozvod jako další následující položka je za 73, rozvrat manželství za 65 a teprve za 63 je uvěznění. Ztrátu zaměstnání oceňuje tento dotazník 47 body. Dobré rodinné zázemí se tak implicitně jeví jako protektivní faktor. Že to tak je také explicitně se zdá dokazovat studie Wayne Hochwatera z Vysoké školy obchodní Státní Univerzity na Floridě, zpráva o níž je publikovaná s předstihem 17.2.2012 v ScienceDaily .

Autor zjišťoval, v jaké míře se projeví podpora od partnerky nebo partnera v náročné životní situaci vyznačující se stresem v zaměstnání.

Výsledky jsou povzbudivé. U čtyř set navzájem se podporujících párů (ve srovnání se stejně velkou skupinou osob, které podporu postrádaly) konstatoval:

- o 50 % vyšší spokojenost v manželství;
- o třetinu lepší vztahy se spolupracovníky;
- o 30 % menší pravděpodobnost pocitů viny a zavržení v rodině;
- o čtvrtinu lepší koncentraci v práci;
- o čtvrtinu menší únavu doma po návratu z práce;
- o čtvrtinu větší uspokojení ze vztahů s dětmi;
a o 20 % lepší vnímání pracovní kariéry a spokojenosti v práci.

Práce je ve shodě s tím, co je už po desetiletí známé z testování nových analgetik na myších: myš v pokusném boxu dostává z podlahy různě silné elektrické šoky, které jsou tlumeny různě velkou dávkou přípravku proti bolesti. Jsou-li v boxu spolu myši dvě, analgetik je potřeba méně. Když to funguje na myších, proč ne na lidech, zejména vzpomeneme-li geniálního Mesmerova poznatku, že „ze všech sil působících na člověka je nejmocnější silou zase jenom člověk“.

Nad rozhodnutím Tridentského koncilu ustanovit manželství jako sedmou svátost bychom se nemuseli ošklebovat. Říkají to i etologové, byť jinými slovy. Dobrý partnerský vztah zajišťuje nejen lepší, ale také delší život. Jestliže se ale při stále klesajícím počtu uzavíraných manželství každé druhé v krátké době rozvede, je zde něco nedobrého. Obávám se, že za to nemůže žádný z vysoce postavených proklínaných činitelů (pokud nevstoupil do manželského trojúhelníku a konkrétně manželství nerozvrátil), nýbrž to horší, co je v každém z nás, co deklarujeme jako svá nezadatelná práva, ale hlavně – co můžeme změnit, pokud budeme opravdu chtít.

Pro každodenní praxi z toho plyne, že kultivování partnerského vztahu se může stát nejlepší ochranou proti všeobecně rozsévané blbé náladě, která nad námi leží jak smog. Místo frustrovaných výkřiků směrem k „těm nahoře“, je podle mne realizovatelnější obrátit se k „těm vedle nás“. Je to sice dostupnější, ale pro naše nabubřelé ego to není rozhodně jednodušší. Ještě obtížnější se pak jeví Hochwaterův náročný požadavek: „Nejvýznamnější je schopnost partnera/partnerky poskytnout podporu ve dnech, kdy on či ona sama ji také velice potřebují.“

Mám ke statistickým výsledkům zdrženlivý postoj. V poslední době s příjemným údivem cítím rezonanci také z řad skalních biomedicínských kapacit, které jsou ochotné přiznat, že vědeckými důkazy podložená medicína není podložena ničím více, než důkazy statistickými, které pro mnoho lidí nefungují a tedy ani neplatí. Jsem více nakloněn věřit jednomu jednotlivému příběhu a ten jsem také našel.

Na blogu BMJ se objevil text lékařky, která zažila zkušenost těžce nemocné a na životě ohrožené pacientky. O partnerské podpoře píše ZDE.

„V jednom zvláště zničujícím okamžiku jsem se rozhodla, že už toho mám dost a že odmítám další léčbu. Ležela jsem v posteli, nepociťovala jsem žádnou úzkost, ale naopak pohodu z toho, že jsem udělala správné rozhodnutí. Pozorovala jsem, co se kolem mne děje, včetně trápení mého manžela Briana.

Nebylo v silách mého lékaře moje rozhodnutí zvrátit, ani mě přesvědčit, abych je změnila, ale naštěstí můj manžel Brian toho schopen byl a dokázal to. Byl na mé straně, dokázal mě vyprostit z mého psychického zámotku a přesvědčit mě, abych dokončila léčbu.

Mé sny a touha po smrti nebyly výsledkem úzkostných okamžiků hrůzy. Byla jsem prostě neschopná udělat pro sebe správné rozhodnutí. Moji lékaři byli profesionálové, ale v závěru nemohli rozhodnout za mne. A když ani doktor, ani pacient nemůže udělat správné rozhodnutí, je životně důležité mít pečujícího člena rodiny, který vás bude obhajovat a jednat ve vašem zájmu. Nebýt Briana a jeho neúnavného zájmu na mém uzdravení, bych zde dnes nebyla.“